Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home » Holka od koní - 48. kapitola

16.07.2012 (19:15) • Werunecka • • komentováno 5× • zobrazeno 1537×

*** Pohled Lucy ***

„Ne, to oni neudělali. Přišla na to sama, Same!“ křikla jsem a prudce se odstrčila od stolu, do kterého jsem praštila pěstí.

Občas si říkám, proč sem lezu, proč se toho vlka v sobě jednoduše nevzdám, alespoň bych měla klid.

„Uklidni se, Lucy! Prosím tě, řekni mi jediný důvod, proč bych ti měl věřit,“ řekl klidně a to mě vytočilo ještě víc.

Proč jsem nezůstala doma, nečistila boxy a čekala až za Bells dojede Nana.

„Už jsem ti jich řekla milión a jsem ochotná, i když nerada, ti to ukázat ve své mysli!“ křikla jsem a rozhodně jsem se uklidnit nechystala.

„A proč bychom ti měli věřit! Pakuješ se s těmi krvelačnými pijavicemi a pak se snažíš nás přesvědčit, že na to tvá posedlá sestra, která se mimochodem zamilovala do jednoho z nich, jen tak dozvěděla naše tajemství?! Nebuď směšná!“ přidal se do toho Jacob.

„Přestaň mě vraždit pohledem!“ dodal a já jsem udělala první věc, která mě napadla. A tak našemu právoplatnému Alfovi, který však tuto pozici odmítnul, přistála moje pěst přímo na nose. Jen škoda, že se umí hojit tak rychle a že tu jsou jeho kamarádi a jeho asi nevlastní brácha Embry, který mě taky naštval, neboť mi nevěří.

Dva mě popadli a třetí přišpendlil ke zdi. Emily podávala Jacobovi ručník, aby jí tu nekrvácel, a Sam si mě měřil s velkým odstupem.

„Lucy! Co to do tebe vjelo?“ zavrčel na mě Embry, neboť to byl on, kdo mě držel u zdi.

„Opravdu se mě ptáš, co? Jen se zamysli, asi to bude tím, že mi nikdo nevěří, a tím nikdo myslím i tebe! A teď když dovolíte, půjdu domů, abych se uklidnila!“ řekla jsem, a jelikož Sam přikývl a ti dva mě pustili, vykročila jsem ke dveřím.

„Lucy,“ začal Embry, ale já ho jen zabila pohledem a rozběhla jsem se k lesu.

Nechtěla jsem se přeměnit, a tak jsem vyrazila k silnici a zamířila domů. Šla jsem podél silnice a nevšímala si projíždějících aut.

Až když jsem si sedla k Ediemu do boxu a trochu se uklidnila, tak se mi po tvářích začaly kutálet slzy. Avšak ty slzy měly pachuť hořkosti.

Edie moji náladu vycítil, šťouchl do mě a já si slzy smetla z tváří a utřela si oči.

„Promiň, zlato. Ty jsi můj největší miláček, který mi věří, že? Když už mi ani on nevěří, tak mám alespoň tebe, že jo?“ optala jsem se ho a on pokýval hlavou. To mě přimělo k úsměvu.

„Půjdeme si zajezdit? Někam ven? Co takhle k vodě?“ ptala jsem se ho, když jsem ho začala čistit. Odpovědí mi bylo lehké zařehtání a já usoudila, že to znamená souhlas.

Když jsem byla hotová, vyrazila jsem pro sedlo a uzdečku. Sebrala jsem jeho věci a ve dveřích se srazila s Patty, která odnášela lonžovací obřišník s madly. Když mě uviděla, zastavila a pohlédla mi do očí.

„Co se stalo?“ optala se mě a já uhnul očima.

„Nic, ale Patty, kdyby sem náhodou někdo zašel nebo volal, tak mu pověz, že se s ním nehodlám bavit,“ poprosila jsem ji a na slovo někdo dala dost velký důraz.

„Problémy v ráji? Fajn, řeknu mu, ať tě neotravuje a ještě ho nakopu,“ odpověděla mi a já pokračovala dál k boxu.

Sedlo jsem přehodila přes dvířka a uzdečku pověsila na hřebík. Edieho jsem vyvedla před box a ohlávku vyměnila za uzdečku. Poté jsem ho nasedlala a vyvedla ven ze stáje.

„Ahoj, Lukeu, Patty je někde vevnitř,“ pozdravila jsem ho a připnula si helmu. Nasedla jsem a vyrazila krokem k bráně.

„Jedete ven?“ ozval se taťka, když jsem ho míjela.

„Jo a vrátíme co nejdřív,“ řekla jsem a zrychlila do klusu. Klusali jsme celkem dlouhou dobu, abych ho pořádně zahřála, a když jsem sjela z kopečka na pláž, zrychlila jsem do cvalu a unikla tak realitě.

Cválali jsme na kraji moře, obličej mi bičoval protivítr a mě se ulevilo. Najednou mi bylo dobře a chtěla jsem, abych tu takhle mohla jezdit pořád. Abych nemusela řešit problémy s Bellou, Alice, její rodinou a tím podrazákem Embrym.

Na konci pláže jsem se otočila a zamířila zpátky. V půlce jsem přešla do klusu, a když jsem vyjížděla ten malý kopeček, potkala jsem Patty a Lukea.

Jen se na mě usmáli a jeli dál. Ale mě se nechtělo vracet do reality, tudíž domů, a tak jsem se vydala krokem po pěšině, která vedla do lesa. Jela jsem krokem a dávala pozor na všechny nástrahy.

Nakonec jsem dojela k malému jezírku, či rybníčku, kde jsem nechala Edieho napít a ochladila mu kopyta ve vodě. Když tak stál v mělčině, rozhlížela jsem se kolem. Bylo to tu nádherné. A nebyly tu žádné nadpřirozené bytosti.

Po chvilce jsem se rozhodla, že to tu prozkoumám. Sesedla jsem a Edieho vedla za sebou, doufajíc, že by na nějaké nebezpečí včas zareagoval. Obešla jsem jezírko do půlky a přitom si všimla, že bych klidně mohla jet ve vodě. Kraje byly mělké, ale netroufla jsem si to.

Raději jsem skopla boty a přidělala jsem k sedlu. Kráčela jsem vodou a Edie šel ochotně za mnou. Bylo teplo a on se chtěl chladit.

Pomalu a opatrně jsem našlapovala, ale dno bylo písčité, žádné bahno a tak jsem se nepropadala. Nakonec jsme došli na známou pěšinu a po ní jsme se pustili domů.

Jakmile jsme vyjeli z lesa, cvalem jsme se pustili k naší bráně a zastavili jsme až u ní a přešli do lehkého klusu a potom ještě zpomalili.

Došli jsme až ke stájím, kde jsem sesedla a Ediho přivázala k ohradě. Došla jsem pro jeho čistící potřeby a ohlávku s vodítkem.

Když jsem se vrátila k němu, tak jsem ho odsedlala a oduzdila. Úlevně si odfrknul a začal žvýkat trs trávy.

Autor: Werunecka (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Holka od koní - 48. kapitola: