Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home » Holka od koní - 38. kapitola

21.01.2012 (16:00) • Werunecka • • komentováno 8× • zobrazeno 1759×

„Dobrý večer, jmenuji se Samuel a dnes večer vás budu obsluhovat,“ usmíval se na mě a já na něj zůstala civět.

„Nevšímej si ho, je to místní kašpar, ale ve své práci je dobrý,“ řekla mi ta samá sestřička, která mi onehdy donesla snídani.

„Emmo, hlavně, že ty jsi dokonalá.“ Ušklíbl se a podal mi večeři.

„Slyšel jsem, že se zajímáte o koně,“ řekl a zadíval se na mě.

„Jo, jsem… Byla jsem docela dobrá v parkúru,“ řekla jsem.

„Docela? Bylas úžasná!“ ozvala se zase Emma.

„Víš co? Necháme tady slečnu v klidu najíst,“ řekl Samuel a vyhnal Emmu ven. Ti dva se mi začali líbit. Přivedli mě na jiné myšlenky.

Večeři jsem snědla a začala zase přemýšlet nad tou velkou lží, jenže jsem byla vyrušena.

„Můžeme? Vrchní sestra nás hledá, zase bude chtít, abychom něco dělali,“ řekl Samuel a se smíchem vešel i s Emmou do pokoje.

Ti dva byli neuvěřitelní.

„Tak jak to je s vámi a těmi koňmi?“ dožadoval se vysvětlení, „neboť já jí nevěřím.“

„Můžeš mi, prosím, tykat? A ano, jezdila jsem závodně… než se mi stalo toto,“ odpověděla jsem a povzdychla si.

„Ale to přejde a potom začneš znovu jezdit, že jo?“ ozvala se Emma.

„Nevím, mám strach,“ odpověděla jsem a ti dva se na sebe podívali.

„Strach?“ Nechápali.

„Ale prosím tě, z čeho?“ optal se Samuel.

„Samueli, trocha taktnosti by ti neuškodila,“ vyjela na něj Emma a já si všimla, jak se na něj dívá. Ona ho měla ráda.

„Co tu děláte? Slečna Swanová by měla odpočívat!“ křikla hlavní sestra a ty dva vyhnala.

Ano, měla bych odpočívat. Zavřela jsem oči a hned usnula. Naštěstí mě žádná noční můra netrápila a já spala nerušeně.

***

Ráno mě vzbudila Emma.

„Dobré ráno, jak ses vyspala?“ optala se mě a otevřela okno.

„Dobře, co tu děláš? Nemělas službu včera večer?“ nechápala jsem.

„No, včera jsme se Samuelem ráno nepřišli. Já zaspala a on byl večer předtím s přáteli venku, a tak jsme si to nahrazovali večer. Byl to nápad vrchní sestry,“ řekla a protočila oči.

„Aha, takže jinak tu jste jen ráno?“ optala jsem se.

„Ne, dnes tu jsme celý den a zítra jsme tu večer a potom volno. A tak to bude už pořád. Ráno, celý den, večer, volno,“ vysvětlila mi a podala mi snídani.

Tentokrát to byla miska s müsli a mléko. Emma mi pomohla do vozíku a zavezla mě ke stolu. Sama mi pak začala stlát postel.

„Něco jsem ti přinesla. Doufám, že se ti to bude líbit. Venku se krásně a teplo, a tak jsme se rozhodli, že tě vezmeme ven,“ řekla mi a jakmile dostlala, podala mi tašku.

Byly v něm letní šaty.

„Doufám, že ti budou. Byly moje, ale já je nenosila. Jsou úplně nové,“ řekla a posadila se na židli vedle mě.

„Ale já nechci ven,“ začala jsem se vymlouvat. Nechtěla jsem jít mezi lidi.

„Už je to domluvené a navíc Samuel čeká, až se převlečeš, aby mohl vejít dovnitř,“ usmála se a já dojedla snídani.

Patty mi nedávno donesla oblečení, a tak mi Emma podala tašku ze skříňky.

„Za chvilku se vrátím,“ řekla a odešla.

I když jsem říkala, že mezi lidi nechci, docela jsem se těšila na čerstvý vzduch. Oblékla jsem si spodní prádlo a nakonec přes sebe přetáhla šaty.

Cítila jsem se nesvá, vždycky jsem nosívala kalhoty nebo kraťasy, ale jen málokdy šaty.

Emma vešla a za ní šel Samuel.

„Šaty ti jsou, ale teď jde o boty. Vůbec se k těm šatům nehodí, ale alespoň nejsou růžové,“ řekla a sehnula a zkusila mi je. Má dobré oko, neboť mi byly.

Odněkud vyndala hřeben a začala mě česat. Ráda jsem se nechávala od někoho česat. Ona mi je jen učesala a nechala je volně.

„Tak, a můžeme vyrazit,“ řekl Samuel a rozjel vozík. Vyjeli jsme z pokoje a projeli kolem sesterny.

Emma tam nakoukla a cosi zamumlala, popadla kabelku a vydala se za námi.

Vyjeli jsme ven a pomalu zamířili do středu města.

„Kdyby ti bylo špatně, musíš to říct. Ale doktor Nahuel říkal, že by ti to mohlo prospět,“ řekla a dál kráčela vedle.

„Emmo, na jak dlouho nám dal vycházky?“ optal se jí Samuel.

„To neřekl, ale do oběda, řekla bych,“ uvažovala a my zabočili na cestu, kterou jsem znala.

„Tak to nestihneme, možná zítra,“ řekl smutně Samuel a zahnul. Před námi se otvíral městský park.

Vjeli jsme do něj a zastavili se před fontánou. Oni se posadili na lavičku a já se koukala kolem.

Nikdy jsem tu nebyla. Neměla jsem na to čas, ale už několikrát jsme sem chtěli s přáteli zajít.

Začali jsme si povídat o všem možném, až nakonec jsme se vydali nazpět.

Dojeli jsme do nemocnice a já si zase mohla natáhnout nohy.

„Ty šaty s botami si nech,“ řekla Emma a oba dva vyšli z pokoje. Hned nato přišel doktor Nahuel.

„Jak se ti líbilo venku?“ řekl a začal s kontrolou.

„Bylo to úžasné, konečně jsem byla pryč z téhle budovy,“ odpověděla jsem mu.

„No, pokud to půjde takto, tak za dva dny bych tě mohl propustit,“ začal přemýšlet a já se začala usmívat.

„A Emma se Samuelem mě vehementně přemlouvali, abych vám dal delší vycházky. Ale sám nevím, zda se na to budeš cítit a co na to poví doktor Cullen,“ řekl a pokrčil rameny.

No, tak ten by to mohl povolit.

„Ráda bych byla delší dobu venku,“ řekla jsem.

„Uvidíme,“ řekl a odešel.

Ležela jsem na posteli a zase před sebou viděla zeleň parku a slyšela bublat vodu. Avšak z tohoto snění mě vytrhlo klepání na dveře.

„Dále,“ vyzvala jsem nově příchozího. Doufala jsem, že je to Angela s Mikem, ale ten, kdo přišel, mi zkazil náladu. Byla to Lucy.

„Ahoj, Bello,“ řekla mile a za ní stál taťka, takže jsem ji při první možnosti nemohla vyhodit.

„Ahoj, tati,“ pozdravila jsem jen jeho a koukla se z okna.

„Bells, slyšela jsem, že bys mohla jít domů,“ řekla Lucy a snažila se zavést se mnou rozhovor.

„Tati, co Freedy?“ optala jsem se na jediného koně, na kterém Lucy jet nemohla.

„Lucy, dáš si kafe?“ otočil se na sestru a ani mi neodpověděl.

Lucy jen přikývla a taťka odešel. To byla moje příležitost, abych ji naštvala nebo líp – vyhodila.

„Notebook máš támhle a pozdravuj Patty a mamku,“ řekla jsem a zase se dívala z okna.

„Co se s tebou děje?“ vyzvídala, jako by to nevěděla.

„Všichni mi lžou! A ty se ptáš, co se děje?! Vypadni, Lucy!“ křikla jsem a dál si jí nevšímala. V očích mě začaly štípat slzy, ale před ní se nerozbrečím.

„Ale Bells…“ začala, ale dál se nedostala. Pochopila, že se s ní bavit nebudu, a tak sbalila notebook a práskla dveřmi.

Prosila bych o nějaký slovní komentík... Ti smailíci jsou sice hezcí, ale nedají se číst. :) Děkuji...

37. kapitola ** 38. kapitola ** 39. kapitola

Autor: Werunecka (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Holka od koní - 38. kapitola: