Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home » Holka od koní - 24. kapitola

02.08.2011 (09:30) • Werunecka • • komentováno 8× • zobrazeno 1817×

***Pohled Edwarda***

Alice byla šťastná a Jasper naštvaný, ale když moje milovaná sestra neviděla budoucnost mé lásky, byla ještě radši a přemlouvala mě, abychom jeli navštívit Bells, ale jeli jsme každý sám.

Já si ještě zajel na lov a dorazil asi půl hodiny po ní. Potkal jsem ji s Lucy v chodbě.

„Ahoj, Ede,“ řekla Alice šťastným hlasem a dál kráčela vedle sestry vlkodlaka.

,Pohni si, Bells na tebe čeká!´ křikla na mne myšlenka od Lucy a vyšla z budovy.

Ta holka se zbláznila. Totálně se vzepřela systému.

„Lásko?“ Nakoukl jsem do pokoje a ona se na mě zářivě usmála.

„Už jsem myslela, že nepřijdeš,“ řekla a já ji políbil. Konečně se alespoň trošičku utišila moje touha po ní.

„Jak jsi se měla?“ vyptával jsem se hned a posadil se za ní na postel.

„Byl tady provoz,“ usmála se a objala mě, „a ty?“

„Měli jsme návštěvu, ale stýskalo se mi po tobě každou minutu.“ Zabořil jsem obličej do jejích vlasů.

„Zdálo se mi, že jsi tu byl celou noc.“ Propletla naše prsty a opřela se o mne.

„Jak jsi pokročila s učením?“ Padl mi zrak na učebnici, která byla otevřená.

„Pokročila, díky tvým poznámkám,“ odpověděla mi.

„A kdy se necháš vyzkoušet? Nedávno se učitel ptal, jestli někdo neví, jak na tom jsi. Chybí ti známky,“ káral jsem ji a užíval si její blízkost.

„No, mohl by mě tvůj otec propustit alespoň na pár hodin? Že bych zajela do školy a pak zpátky,“ uvažovala.

„Zkusím se ho zeptat,“ odpověděl jsem jí a natáhl se po učebnici.

„Ale teď si tě vyzkouším, nemohu tě tam pustit nepřipravenou.“

„Dobře, jen se ptej,“ vyzvala mě.

„Výpravy Vikingů?“ optal jsem se.

„Kolem roku 1000,“ odpověděla hned.

„Kdy byla Novoanglická konfederace a na základě kterých kolonií vznikla?“ Další otázka.

„1643… myslím, a Massachusetts, Connecticut, New Haven, Plymouth,“ odpověděla váhavě.

„Ano,“ usmál jsem se na ni.

„Od kdy do kdy byl prezidentem Abraham Lincoln?“

„1861-1865.“

„Kdy se stala válka, kterou Spojené státy vedly proti stoupencům nezávislosti Filipín?“

„1899-1901.“

„1899-1902, ale jinak jsi dobře připravená. Teď už vím, že tě mohu pustit,“ pochválil jsem ji.

„Tys o mně pochyboval?“ urazila se.

„Ne, o tobě ne.“ Hned jsem si ji začal usmiřovat. Jen tak se nedala, jde si tvrdohlavě za svým. Políbil jsem ji do vlasů, ale ucukla. Tak jsem ji políbil na krk, ale jen odsekla: „Nech mě.“ A tak jsem se chystal vstát, ale zarazila mě.

„Kam jdeš?! Tak na to zapomeňte, pane Cullene, že se jen tak zdejchnete, když jste tu včera nebyl!“

A tak jsem si znovu sedl za ní a ona se o mě opřela.

„Zítra se zajdu profesorů zeptat, kdy by měli čas,“ oznámil jsem a zaklaplou knihu dal na stolek.

„Z dalšího mě zkoušet nebudeš?“ optala se mě.

„Ne, věřím ti, ale pokud bys chtěla…“ Pokrčil jsem rameny.

„Klidně.“

Začali jsme teda s angličtinou, když nás vyrušil příchod Nany, která Bells nesla oběd.

„Zdravím, něco ti nesu. A až se najíš, teda až později,“ koukla na mě, „zkusíme, zda tvé nohy unesou tvoji váhu. Jinak to bude chtít posilovat,“ řekla si své, ale její myšlenky směřovaly mně. Ta ženská je otravná.

Vzal jsem od ní tác a dával pozor, abych se jí nedotkl. Podle myšlenek byla zklamaná a odešla.

Tác jsem položil Bells na nohy a odklopil víko. Hned jsem ucítil děsný puch. Bells to ale nevadilo, tedy spíše to necítila tak, jako já, a pustila se do toho lidského blafu.

„Nemáš hlad?“ zeptala se a strčila mi lžíci toho blafu přímo pod nos.

„Ne, díky,“ řekl jsem co nejzdvořileji a snažil se nešklebit.

„To nemáš hlad, když tu jsi tak dlouho?“

„Ne, měl jsem vydatnou snídani,“ odpověděl jsem jí.

Dál tedy jedla a když to snědla, vzal jsem jí tác a odložil ho na židli.

„Mám pár otázek,“ řekla jakoby nic.

„1,772453850880186,“ usmál jsem se na ni.

„Hej, netýká se to algebry, tak to na mne nezkoušej!“ čertila se.

„Dobře, otázku za otázku,“ nabídl jsem jí kompromis.

„Ty a tví sourozenci jste adoptovaní, že?“ zeptala se.

„Ano.“

„Jakto, že…“ Začala novou otázku, ale já chtěl hrát podle pravidel.

„Jsem na řadě v otázkách. Opravdu jsi život zasvětila jenom koním?“

Jen se na mne zamračila a přikývla.

„Jakto, že Esmé s Carlislem nemají vlastní dítě?“ optala se a já se zamyslel.

Co jí mám odpovědět. No víš, Bello, upíři mít děti nemohou? A tak jsem se rozhodl lhát, i když to lež nebyla.

„Bells, Esmé nemůže mít děti,“ odpověděl jsem a díval se jí hluboko do očí.

„Už jsi měla přítele?“ zeptal jsem se na soukromější otázku.

Jen se začervenala. „Ne.“

„Ale jste si tak podobní, myslím všichni z vaší rodiny. Ty, Carlisle, Alice. Máte stejnou barvu očí, je to neobvyklé mít topazové oči a poté vám ztmavnout do černé,“ přemýšlela dál a já věděl, že je to nebezpečné. Mohla by na to přijít.

„Jaká je tvoje oblíbená barva?“ optal jsem se, aniž bych jí odpověděl.

„Fialová, ale chci vysvětlení, jste adoptovaní, nemůžete si být tak podobní a tak studení a bledí!“

„Bello, přistěhovali jsme sem z Aljašky a tady také slunce prakticky nesvítí. Já s Carlislem máme nemoc, neprokrvují je nám prsty na rukou, a nejsme si podobní,“ vysvětlil jsem jí to.

„Edwarde, kde jste bydleli před dvanácti lety?“ optala se mne a já začal přemýšlet.

„Ve Forks.“

*** Pohled Belly ***

„Ve Forks,“ odpověděl a já vytřeštila oči. Byl to jako úder kamenem, ale ne, to není možné.

„Proč?“ ptal se mne, ale já na to nereagovala.

Mohl to být on? Znovu jsem se vrátila v čase, na to hrozné místo u babičky.

Byl opřený o strom, ve stínu, aby na něj nepadaly poslední paprsky slunce. Krásná tvář, nadpozemská krása… a… topazové oči.

„Bello.“ Jemně se mnou zatřásl.

Zvedla jsem k němu oči a věděla, že tam bude ustrašený výraz.

„Bells, co se děje?“

„Mám vzpomínku, ve které jsi ty,“ zašeptala jsem pro lidské ucho neslyšitelně.

„Co? To není možné. Nikdy předtím jsme se nesetkali,“ snažil se mne přesvědčit, ale já věděla, že lže. Napovídal mi to vnitřní hlas.

„Pověz mi ji,“ vyzval mě, ale přerušilo nás klepání na dveře.

„Isabello, můžete začít rehabilitovat?“ Strčila dovnitř hlavu Nana.

Jen jsem přikývla, ale pořád jsem to nemohla vstřebat. Mělo by mu být pět, tak jako mně.

Nana vešla dovnitř a před sebou vedla vozík. Edward mi pomohl na něj sednout a vyjeli jsme ven z pokoje.

Jeli jsme chodbou, ve které stáli různí pacienti. Nakonec jsme zajeli do místnosti podobné tělocvičně.

„Tak, ještě se chci ujistit, cítíš nohy?“ Otočila se na mě Nana.

„Jo,“ odpověděla jsem a nohama zahýbala.

„Dobře,“ usmála se a šla připravovat potřebné věci.

„Bells, jsi v pohodě?“ optal se mě Edward, který šel celou dobu s námi.

Jen jsem přikývla a rozhodla se, že se tím nebudu zaobírat, ale budu se věnovat rehabilitaci. Všechno ostatní počká.

Nana připravila pomůcku, kterou jsem znala z tělocviku, přesněji z gymnastiky – ale jak se nazývá, to už nevím.

„Bells, teď se těch bradel chytneš a postavíš se, dobře? Kdybys neměla dost sil, tak to vzdej,“ řekla mi.

Já a vzdát se? Nikdy!

Uchopila jsem je a silně sevřela dlaně. Nohama jsem se dotkla podlahy a zapřela se. Ruce napnuté k prasknutí, ale stála jsem.

„Dobře, a teď povol ruce, postav se alespoň polovinou své váhy,“ radila mi.

„To nezvládnu,“ šeptla jsem, ale i tak to zkusila.

Podlomily se mi kolena, ale chladné ruce mě zadržely a postavily lehce na nohy.

„Tak to taky jde. Dobře, pan Cullen tě může přidržovat, než nabudeš kontroly.“

Pomalu jsem si začala zvykat na tíhu a kolena se mi přestala klepat.

„Edwarde, pusť mě.“ Otočila jsem k němu hlavu.

Opatrně mě pustil a já se zapřela o bradla.

„Dobře, zkus udělat krok.“ Stoupla si blíž mě Nana.

Sebrala jsem zbytek odvahy, co mi zbýval, a udělala krok. Jakmile jsem však přenesla váhu z jedné nohy na druhou, kolena se mi podlomily. Okamžitě mě ovinuly Edwardovy ruce.

„Tak toho dnes necháme a zítra budeme nohy posilovat,“ usnesla se sestra a propustila mě.

Edward mě vzal do pokoje a posadil na postel.

„Jsi v pořádku?“ optal se.

„Jo, jsem jen unavená a naštvaná,“ řekla jsem a zamračila se.

„Naštvaná?“ Pozvedl obočí.

„Naštvaná? A proč bych vlastně měla být naštvaná?! Protože jsem si jistá, že ten, koho jsem před dvanácti lety viděla, jsi byl ty, a jediné, co mi řekneš, je, že to není možné?!“

„Bello,“ zašeptal Edward téměř neslyšně, ale já to nechtěla slyšet.

„A řekni mi, jak je možné, aby měla celá rodina zlaté oči, když ani nejste příbuzní?!“ vyptávala jsem se ho dál.

„Bello, prosím,“ naléhal na mě Edward.

„Co jsi zač, Edwarde?“ vyhrkla jsem bez rozmyslu. Něco mě ale nabádalo, že to je správná otázka.

23. kapitola ** 24. kapitola ** 25. kapitola

Autor: Werunecka (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Holka od koní - 24. kapitola: