Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudové setkání - 1. kapitola

02.11.2009 (12:00) • Angel103 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2376×

To snad nemyslela vážně! Zděšeně jsem hleděla na jízdenku, kterou mi mamka podstrčila do ruky.

„Já tam nepojedu!“ řekla jsem rozhodným hlasem.

„Ale Samantho, už jsme o tom mluvili,“ odpověděla mi mamka vážně. Samantho, tak mi lidé říkají, jen když jsou na mě hodně naštvaní. Jinak jsem pro všechny Sam, prostě Sam.

„Mami, já tam nechci.“ To poslední co jsem teď chtěla, bylo jet do Forks za tetou, do toho jejího polepšovacího ústavu.

„Tak jdi, nebo ti ujede vlak,“ řekla mi mamka. Nezbývalo mi nic jiného než popadnout můj značkový batoh a vyrazit.

„Ahoj Sam.“

„Ahoj mami. Asi tam umřu, ale nedělej si starosti.“ Vztekle jsem za sebou bouchla dveřmi. Vlakové nádraží od našeho domu bylo pět minut pěšky. Otřásla jsem se při vzpomínce na tetu Martu ( brr, už jen to jméno zní jak vystřižené z filmu pro pamětníky) a její tři kočky. Teta byla ten typ člověka co pro vás plete tlusté, bavlněné ponožky, cpe do vás rybí tuk a neustále někde skleroticky zapomíná protézu. Tak takovéhle peklo mě teď čekalo. A to mě tam mamka poslala jenom proto, že chtěla jet s přítelem na dovolenou. Já vím, zní to ode mě dost sobecky. Tak v duchu jsem až do poslední chvíle viděla jiskřičku naděje, že si to mamka rozmyslí a vezme mne s sebou. Ale podle ní jsem to s těmi žabami a dvojkou z chování přehnala… Asi bych měla vysvětlit ty žáby, že? Prostě, jsme se zhruba před dvěma týdny s kamarádkou domluvili, že před přírodopisem pustíme do celé třídy hejno žab. Ten den jsme je zrovna měli pitvat. Škoda, že jste nebyli u toho, když přišla učitelka… Zprvu bylo slyšet jen samé kvá, kvá, kvá a když se přišlo na ty potvůrky, celá třída propukla v smích. To byly časy. O moc horší to bylo, když se přišlo na to, kdo to zavinil.

Ani jsem nepostřehla, jak při přemýšlení cesta rychle ubíhá. Pro mě, bohužel. Teď už mě od tetiččina šicího stroje dělí jen půlhodinová cesta vlakem. Přišla jsem k takovému tomu zařízení, co do něj vsunute lístek, ozve se cvaknutí, a ono vás to postrčí blíž k Peklu. Bohudík jsme si alespoň zabrala pro sebe jedno kupé. Natáhla jsem si nohy na protější sedadlo. Proč si neudělat pohodlí? Jak jsem si jen tehdy přála, aby se vlak nerozjel, já se mohla vrátit domů a vše bylo jako dřív. Silou mysle a vůle jsem se snažila ( já vím, zní to fakt divně) zastavit vlakovou soupravu, jak jsem to četla v nějaké knížce. Ale, jak už to tak bývá, vlak se zákonem fyziky ( a taky na tom měl částečně přičinění jízdní řád) rozjel. Cesta k peklu začala. Vlak pádil po kolejnici a z okna jsem viděla ubíhající pole, lesy či louky. První známka toho, že se blížíme Forks. To město byste na mapě našli dost těžko s lupou, tak bylo malé.

Vytáhla jsem z batohu MP3 a vrazila si sluchátka do uší. Na displeji okamžitě vysvitl nápis Low battery – vybitá baterie. Bezva, a já sklerotik nevzala náhradní. Měla jsem strašný vztek, protože u tety těžko v domě najdu nějaký počítač, natož notebook.

Ani nevím jak, ale najednou byl čas vystoupit. Popadla jsem batoh a vyšla z vlaku. Už z dálky jsem viděla křiklavě červený ( a mimochodem ručně pletený!) svetřík tety Marty. Šla jsem směrem k ní, připravená na boží soud.

„Ahoj Samantho.“

„Ahoj teto.“

„Co to máš proboha na sobě za díravé kalhoty?!“ Pohledem jsem sjela ke svým moderním otrhaným kalhotám. Očistec začíná. Jinak se to nazvat nemohlo.

„Ehm teto, to se teď nosí.“ Teta se na mě zatvářila, jakoby viděla ďábla.

„Tohleto? Počkej domů, já ti tam vyberu nějaké pěkné tepláčky. Tak pojď!“

Ach, můj bože, to snad nemyslela vážně, Začínala jsem si připadat jako v nějaké středověké mučírně. Teta byla členkou inkvizice, já mučedník. Nedivila bych se, kdyby na mě vytáhla rákosku se slovy: „Samantho pospěš si, do večera musíme bát doma.“ Začala jsem si přemýšlet, jestli teta taky má partičku kamarádek, které tráví odpoledne u ní doma pletením a klepy o tom, kdo s kým co.

„Mám pro tebe připravený pletený svetřík, takže nebudeš muset chodit v těhle hadrech na podlahu,“ pravila teta. Hadrech na podlahu?! Proboha, ona se zbláznila.

„Ehm, d – díky teto.“ Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Opravdu bylo tohle nutné? Přepadla mě deprese. Nejenže se mi stýskalo po mamce, ale zítra jsem musela do školy. Teta by nikdy nedopustila, abych zůstala doma a polehávala. Všechno už zařídila předem, jak se s mamkou domluvili – rozvrhy, papíry a tak dále. Hlavou mi probleskla myšlenka, kterou jsem měla nejmíň po páté za tento den. Peklo začíná.