Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zvonivý dětský smích - 1. kapitola

13.10.2010 (21:00) • BreeTanner • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2614×

Tak to, co jsem zjistil, je naprosto úžasné. Schválně, jak na to má rodina zareaguje. Myslím, že budou všichni nadšení… Vběhl jsem do domu. 
„Mám skvělou zprávu, mám skvělou zprávu, pojďte sem!“ vykřikl jsem nadšeně, tolik jsem se těšil, až jim to sdělím.
Všichni sešli dolů, byli zvědaví, jen Esmé se nějak mračila. Nechápal jsem to. To byla naštvaná na mne? Co jsem udělal? Posledních pár let to mezi námi nějak skřípe. Podíval jsem se na ni trochu nechápavě.
„Lásko? Co se děje?“ zeptal jsem se zmateně.
„Nic,“ odsekla, „co chceš, že jsi nás zavolal?“
Tak tohle jsem fakt nechápal. Nikdy se ke mně takhle nechovala. Náš vztah už nebyl jako dřív, ale tak daleko, že bychom spolu nemluvili, to ještě nezašlo nikdy.
„Vlastně nic důležitého,“ řekl jsem a zesmutněl.
Edward se na mě zamračil. Věděl, co jsem chtěl říct, věděl, jakou by z toho měli všichni radost. Také jsem to věděl. 
„Myslím, že je to hodně důležité, tak to řekni,“ řekl mi a najednou mi rozkazoval.
Na malou chvíli jsme si vyměnili role. On byl otec a já syn. Já ho musel poslechnout. Ale stejně jsem se zdráhal. Teď mi spíše šlo o to, abych zjistil, co je s Esmé, mojí láskou. Náhle mě Edward chytil prudce za paži a táhl mě do mé pracovny, aby to na mě mohl vybalit.
„Chceš vědět, co jí tak vadí?“ vyprskl jako vzteklý kocour.
„No samozřejmě!“ zavrčel jsem.
Nikdo se mi nesmí divit, že jsem vynervovaný. Nechápu, co se stalo, že vztah s mojí bohyní je čím dál tím horší… a ona mi ještě svou debilní a bezdůvodnou náladou zkazí den!
„Vlastně k tomu má docela dobrý důvod,“ odpověděl Edward na moji myšlenku.
„A jaký?“ zeptal jsem se zmateně.
„Jen se kolem sebe podívej! Přemýšlej, Carlisle! Chce být s tebou, v tvé blízkosti, mazlit se s tebou, líbat… bůhví co ještě… a ty jseš tady zalezlej v pracovně jak ta krysa, co si tu živíš!“ křikl na mne Edward a rukou máchl směrem k Matouškovi, bílému potkanovi, kterého jsem si střežil na vědecké experimenty *. 
Zatím všechno přežil, musí to být Super-Matouš. Vzdychl jsem. Musel jsem uznat, že má Edward pravdu.
„Tohle ani nejsou má slova, Carlisle, tohle si myslí Esmé. Ale já s ní souhlasím a… myslí si to koneckonců všichni. Víš, Carlisle… Mně nikdo nenamluví, že ti ty časy, kdy jste byli s Esmé šťastný mladý pár, ani trošku nechybí,“ řekl Edward a smutně, trochu i zamračeně se na mne podíval. 
Chybí, pomyslel jsem si.
„Vždyť já vím,“ řekl Edward a sedl si vedle mne, „co teda plánuješ udělat?“
Pokrčil jsem rameny. Opravdu jsem nevěděl, co dělat, i když bych asi vědět měl. Dát výpověď, abych nemusel šmátrat v lékařských poznámkách a mohl být s Esmé? To těžko, Alice by mě roztrhala na kusy – a to doslova – protože by neměla za co nakupovat. Uchichtnul jsem se.
„Tak víš co? První krok: Pověz jim, na co jsi přišel. Rosalie bude mít radost… a když řekneš Esmé, že jsi měl takovou radost kvůli ní, tak se její vztek jistě zmírní, protože bude vědět, že ti na ní záleží. Ty si myslíš, že vztah povadl z její strany, ale ona si myslí to samé o tobě,“ řekl Edward.
Zvedl jsem se a vyšel z pracovny.
„Tak já vám tedy řeknu, na co jsem dnes v práci přišel. Edward mi poradil, jak vám to říct, abyste z toho měli opravdu radost,“ řekl jsem.
Edward se na mne podíval a ironicky se zamračil.
„Nech toho, Carlisle. Ty víš, že jsi sám věděl, jak jim to říct. Jen… jak bych to řekl, abych tě neurazil… když jsi viděl, jak je Esmé naštvaná, prostě jsi… no… ztratil jsi sílu,“ řekl.
Esmé se na nás – a zvlášť na mne – tázavě podívala. Jak řekl Edward, opravdu ji překvapilo, že mi záleží na tom, jak se cítí. Pokusil jsem se při jejím pohledu o úsměv, ale ona se ode mě v mžiku odvrátila. Já si ani nevšiml, že se jemně usmívala, když se odvracela. Byla ráda, že jsem se na ni usmál, ale byla příliš naštvaná na to, aby se na mne usmála také. 
„Ehm… zjistil jsem, že upíři můžou mít děti,“ řekl jsem.
Všechno ztichlo, jako když po výbuchu vše na okamžik ustrne, a náhle se ozval hluk. Opravdu, přesně jako při výbuchu atomové bomby. 
„Dítě?!“ vyjekla Rosalie. „Můžu mít dítě, já chci dítě, můžu mít dítě, já budu mít dítě, já chci mít dítě!“ křičela a začala s Emmettem tancovat po místnosti. 
„Aha!“ odpověděla Esmé a naštvaně odešla do naší ložnice.
Hm… tak to moc v našem vztahu nepomohlo. To, co jsem k mé radosti zjistil, mé manželce k radosti moc nepomohlo…

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zvonivý dětský smích - 1. kapitola: