Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zůstat či odejít 8

31.07.2009 (20:30) • Nemesis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2309×

Mladý muž si velice dobře uvědomoval, že tohle je jeho konec. Za těch pár sekund sice nemohl pochopit, co se to tu vlastně děje, ale tušil, že ten nádherný netvor, držící ho ve svém kamenném sevření, je jeho smrt.

Klepal se hrůzou, nemohl se ani hnout. Neměl šanci utéct. Cítil ledový, přesto líbezný dech svého vraha. Jeho kosti drtilo studené sevření, které nemohl prolomit. Srdce mu bušilo jako při maratonu, ale moc dobře si uvědomoval, že tento závod nevyhraje.

Kdo je ta dívka? Vypadá jako anděl, ale chová se jako ďábel.

Bella zavřela oči, otevřela ústa a svými rty se přimkla k mužově krku. Ucítila, jak jeho tepna pulsuje přímo pod jejími zuby.

V tu chvíli, jen setinu vteřiny před tím, než stačila uhasit ten ohromný žár spalující její hrdlo, problesklo jí hlavou několik obrazů.

Nějaký muž, dlouhé vlasy, spousta zrcadel, někoho mučí a oči má rudé... Další muž, tentokrát černoch, stojí na louce, chladná tvář, karmínový pohled...  Nádherná žena, zrzavé vlasy jako oheň, rudé šílené oči, na někoho skáče, zakusuje se mu do hrdla... Nějaká louka, mnoho postav v kápích, vidí jen jak všem rudě žhnou oči, zabíjí jinou upírku, ta má ale oči zlaté... Další postavy, nezná je, nevidí jim do tváře, míhají se před ní, vidí jen jejich zlaté oči... Zvíře... laň, puma, medvěd... Vidí někoho lovit, neví kdo jsou, ale loví zvěř...

Vše se to odehrálo ve zlomku vteřiny, nebýt upír, nebyla by schopna postřehnout jediný obraz své mysli.

Najednou prudce otevřela oči. Nepřítomně zírala na muže, kterého svírala ve svém náručí. Zděsila se, zvedla hlavu a uviděla svůj obraz v nástěnném zrcadle. Ano, vypadala přesně jako ty postavy. Ty, co viděla zabíjet lidi ve své mysli.

Ne, to nesmím! To ne! Musím tomu odolat! Tohle nemůžu! Nevím proč, ani jak, ale tohle nejsem já! Tohle já nemohu udělat! Nesmím ho zabít! NESMÍM!!! křičela na sebe v duchu.

Sama pořádně nevěděla proč, ale jedno bylo jisté. Nechce být vrahem. Nebude zabíjet lidi. Jakýsi instinkt, nějaký vnitřní hlas jí napovídal, že to jde i jinak.

Pevně zavřela oči a vydechla. Uvolnila své sevření a ruce zaťala v pěst. Nedýchala a raději se nedívala na tu nejlákavější věc na světě. Věděla, že kdyby se nadechla, už by to nezvládla. Nesmí zklamat. Vymrštila se jako střela a skočila do rohu obrovského sálu. Přitiskla si ruce na spánky a pořád dokola si opakovala, že tomuhle odolá. Že to dokáže.

Aro vypadal, že pukne vzteky. To, co viděl, ho dohánělo k nepříčetnosti. Isabella se v poslední chvíli zastavila, zlomek sekundy mu připadala skoro nepřítomná a poté pustila svoji oběť!

NE!!! TO NE!!! TOHLE NENÍ MOŽNÉ!!! NEMŮŽE TOMU PŘECE ODOLAT!!!

Pak se Isabella jediným skokem přenesla přes celý sál. Schoulila se v rohu a jen lehce kroutila hlavou, ruce pevně přitisknuté ke spánkům.

Aro prošel kolem šokovaných bratrů i ostatních upírů a přiklekl k Isabelle.

„Isabello. Můžeš mi laskavě vysvětlit, co se stalo? Co si sakra myslíš, že děláš?“

Stěží ovládal svůj hlas, ale moc dobře věděl, že následující okamžiky jsou velice důležité. Jestli teď něco pokazí, mohl by ji ztratit, mohla by se ho začít bát, nebo mu přestat věřit. A to on nemohl za žádných okolností dopustit.

Bella k němu zvedla svoji ztrápenou tvář, oči měla stále černé jako noc, ale už z nich vyprchala ta neovladatelná zuřivost a lačnost po krvi.

Moc dobře viděla, že je Aro na nejvyšší míru rozzlobený. A zlobil se na ni. Lehce se otřásla a slabým, ale odhodlaným hlasem promluvila.

„Nemohu, Aro. Já prostě nemohu zabít člověka. Nevím proč, ale prostě to tak cítím. Já... já nevím, žízeň mě spaluje... ale vím, že nemohu a nesmím zabít nevinného člověka! Aro, prosím, pochop to…“

Hlas se jí potichu vytratil, poslední slova jen zašeptala. Aro vstal, otočil se a poodešel o kousek dál. Jeho mysl pracovala na nejvyšší obrátky. Osnoval další plán.

Isabella si na nic naštěstí nevzpomněla, ale její mysl možná sama podvědomě blokuje touhu zabít člověka. Co teď, co s tím mám udělat, mám ji přinutit? Nesmysl, vzepře se. Ne, ona není jako jeho ostatní upíři, na ni bič neplatí, hmm, zkusím tedy cukr…

Otočil se zpět čelem k Belle. Pomalým krokem k ní přišel a nabídl jí ruku. Na tváři měl shovívavý výraz a lehce se pousmál, když po chvilce váhání opatrně vložila svoji dlaň do jeho. Pomohl ji vstát a objal ji.

„Víš, Isabello, nechtěl jsem ti to říkat. Je to proti naší přirozenosti, ale je tu ještě jedna možnost. Krev pít musíš, to je jisté. Jinak budeš zesláblá a nakonec zešílíš a budeš zabíjet vše živé ve svém okolí. Ale jak jsem řekl, je tu jiná možnost. Můžeš pít krev zvířat. Není sice ani zdaleka tak dobrá jako ta lidská, ani tě tak nezasytí a nedá ti tolik síly, ale můžeš na ní přežívat. Chtěl sem tě toho ušetřit, Isabello, nebudeš to mít lehké, ale pokud to má být tvoje volba, nebudu ti bránit.“

Všichni přítomní na Ara třeštili oči, ale nikdo si nedovolil říct ani slovo. Caius a Marcus si vyměnili nevěřícné pohledy. Jane probodávala Bellu stále nenávistnějším pohledem, Alec s Felixem zmateně zakroutili hlavou, jen Demetri se lehce, tak aby to nikdo neviděl, pousmál.

Bella se na Ara vděčně podívala. Lehce se usmála a trochu se uvolnila. Aro mezitím pokynul rukou k jednomu členovi gardy a ten toho nebohého muže zase odvlekl pryč. Stejně zemře, ale nebude nutit Isabellu, aby to byla ona, kdo ukončí jeho zbytečný život.

„Děkuji ti, Aro.“ pronesla Bella. Teprve poté, co jeden z upírů odvedl toho nebožáka, kterého málem zabila, se odvážila nadechnout. Sice ji pořád trápila hrozná žízeň, ale alespoň už necítila lidskou krev a nemusela vynaložit všechno své úsilí a sebeovládání na to, aby toho muže nezabila.

„Víš, Isabello, sice tě ještě nemohu pustit samotnou ven, ale někdo tě odvede do sklepení a přinese ti tam nějakou potravu.“ řekl Aro a rozhlédl se po přítomných.

„Já se o ni postarám.“ přihlásil se dobrovolně Demetri. Aro přikývl na souhlas. Bella se na Demetriho vděčně usmála. Aro jim pokynul na znamení, že je propouští a oni se ihned rozeběhli ke dveřím.

Aro si potřeboval promyslet novou strategii a udělit další rozkazy, proto poslal všechny, až na své dva bratry, pryč se slovy, že kdokoliv Isabelle něco řekne, bude mrtev. Později je všechny seznámí se svými plány.

Jakmile byli spolu sami, Demetri zvolnil do lidské chůze a pokradmu se na Bellu podíval.

Musel chtě nechtě tu dívku obdivovat. Takové sebeovládání on neměl ani po několika letech. A když to tak vezme, kdyby byl ve stejné situaci, jako ona před malou chvílí, asi by neodolal ani dnes. Byl samozřejmě velice schopný odolávat lidské krvi už několik desetiletí, ale když byl velice hladový, a navíc na hradě a mohl se v klidu nasytit, neváhal by a toho muže by vysál.

Znovu vrhl na Bellu pohled, tentokrát si toho ovšem ihned všimla. Nervózně povytáhla jedno obočí a nasadila trochu rozpačitý úsměv.

„Děje se něco, Demetri?“ zeptala se nejistě.

Ten se jen pousmál a jemně zavrtěl hlavou. Ale vždy, když si myslel, že Bella nedává pozor, pokradmu se na ni znovu podíval. Ona o tom sice věděla, ale dělala, že si ničeho nevšimla.

Dorazili do jednoho ze sklepů. Demetri se otočil k Belle, zadíval se jí do černých očí a znovu zakroutil hlavou.

„Jak se můžeš takhle ovládat, to je mi záhadou.“ vyjádřil nahlas to, co zaměstnávalo momentálně jeho mysl nejvíc.

„Nevím... jde to snáz, když myslíš na všechny ty lidi... každý má nějakou rodinu. Co když zabiju někomu otce, matku, nebo třeba manžela, něčí družku... co si počnou, jak se budou cítit ti, co tu bez nich zůstanou…? Nevím, Demetri, ale nedokážu si to představit. Prostě ne.“

Demetrimu na setinu vteřiny ztvrdl pohled, pak ale okamžitě vzpomínku z dávné minulosti potlačil a otočil se k Belle zády. Nechtěl, aby viděla jeho bolestnou grimasu, kterou nedokázal zcela skrýt.

„Počkej prosím tady, Isabello. Seženu ti nějaké zvíře. Budu tu hned.“ řekl už zcela normálním hlasem a jako blesk vystřelil další chodbou ven z hradu. Do nejbližšího lesa to byl jen kousíček a pro upíra žádný problém.

Bella si všimla náhlé změny Demetriho nálady a slíbila si, že se ho později opatrně zeptá, jestli neudělala něco špatně. Uvažovala, co se mohlo stát.

Než však dospěla k nějakému kloudnému nápadu, praštila ji do nosu nádherná vůně čerstvé krve. Byla jiná, ne taková jako ta lidská, ale přesto nesmírně opojná.

V tu chvíli se Demetri přiřítil a v náruči nesl statnou srnu. Položil ji na zem sklepení a usmál se, když se zvíře okamžitě rozeběhlo pryč.

Bella nezaváhala a ihned vystartovala. Skočila na srnu a zlomila jí vaz. Pak se zakousla do jejího krku a sála tu lahodnou životadárnou tekutinu. Demetri se znechuceně zašklebil a raději tento stravovací výstřelek nekomentoval.

Když byla Bella nasycená, byl čas se opět hlásit u Ara. Jak Demetri podotknul, všichni už jsou zvědaví na její schopnosti a nemohou se dočkat, až si ji vyzkouší.

Bella se jen v rychlosti převlékla do trochu praktičtějšího oblečení a zanedlouho opět stáli v hlavním sále.

„Isabello, uhasila si žízeň?“ zeptal se zdvořile Aro. Jane si pohrdlivě odfrkla a vysloužila si tím od něj vražedný pohled.

„Ano. A děkuji ti, že si mi vyšel vstříc. Moc to pro mě znamená.“ Bella vypadala spokojeně a Aro se už nemohl dočkat, až ji otestuje. Protože, jak sám už mohl zjistit, když se jí dotkne, nevidí nic z její minulosti.

„Isabello, drahá, postav se prosím zde.“ Aro ukázal doprostřed sálu a pokynul směrem k Jane.

„Teď na tebe Jane zkusí zaútočit svým darem. Pověz nám poté, co jsi cítila.“ dodal a napjatě sledoval, jak si Isabella povede.

Jane se pomalu, ale ladně postavila před Bellu. Byla si sama sebou jistá. Ještě se nikdy nestalo, že by její dar nefungoval. Vždy, když chtěla, způsobila každému tolik bolesti, dokud se její zvrácená touha nenasytila. I teď se rozhodla, že si to opravdu vychutná.

Všichni s napětím čekali, jak se to vyvine, jestli Jane Isabelle ublíží, nebo naopak bude Bella proti jejímu daru imunní. Všem se ve tvářích zračila touha po divadle, které se tu mělo za chvíli strhnout. Jen jeden pár očí jakoby měl starost, jak to dopadne. Byl však velmi ostražitý na to, aby si toho někdo mohl všimnout.

Jane se na Bellu pronikavě zadívala. Napětí vrcholilo. A - nic. Bella jen udiveně pozvedla obočí.

Jane zuřila. Oči jí temně žhnuly a její vrčení se rozléhalo tichým sálem jako hromobití.

„Výborně, Isabello!!!“ vstal a zatleskal Aro. Ostatní propukli v hlasité debaty o tom, jakou má Isabella úžasnou schopnost.

Aro jedním pohybem ruky utnul nekázeň svých upírů. Objal Bellu okolo ramen a společně odcházeli z místnosti.

„Byla si výborná. Vedla sis opravdu velice dobře. Ještě nikdo, ani já sám, nedokázal odolat Jane a jejímu daru. Jsi výjimečná, Isabello.“

Kdyby Bella mohla, určitě by se začervenala. Takto jen sklopila oči a tiše Arovi poděkovala.

Jak se pomalu blížili k jejímu pokoji, Aro jí vyprávěl o jejím předchozím životě. O tom, jaké to pro ni a i pro ostatní bylo žít na hradě. Člověk obklopen spoustou upírů. Ale přidával i humorné historky. Bella hltala každé slovo a snažila se dát jeho vyprávění dohromady s tím, co viděla v záblescích svých vzpomínek. Snažila se vybavit si cokoliv dalšího, ale marně.

Když došli ke dveřím jejího pokoje, Aro se ji zahleděl do očí a pohladil po tváři. „Jdi si odpočinout, relaxuj, nasbírej síly. Zítra začneme cvičit tvůj dar, ale i osobní boj. Musíš být ta nejlepší, Isabello.“ S tím se Aro otočil a odcházel dlouhou chodbou směrem k hlavnímu sálu. Bella zavřela dveře, opřela se o ně, když v tom zaslechla tiché, ale přesto naléhavé hlášení.

„Pane, pane! Jsou tady. Oni jsou tady ve městě!“

Kapitola 8 Záblesky vzpomínek

kapitoly:

1. http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/zustat-ci-odejit

2. http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/zustat-ci-odejit-2

3. http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/zustat-ci-odejit-3

4. http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/zustat-ci-odejit-4

5. http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/zustat-ci-odejit-5

6. http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/zustat-ci-odejit-6

7. http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/zustat-ci-odejit-7

8. http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/zustat-ci-odejit-8

9. http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/zustat-ci-odejit-9

10. http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/zustat-ci-odejit-10

Tato kapitola je na nějakou dobu poslední, kterou sem dávám, jelikož mě v nejbližší době čeká stěhování a budu nějaký čas bez netu. Tak si ji užijte a zachovejte mi přízeň, až to bude jen trochu možné, a pokud bude nadále z vaší strany zájem, budu v psaní povídky pokračovat.

Autor: Nemesis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zůstat či odejít 8: