24.06.2009 (17:00) • Nemesis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1894×

Kapitola 6. Probuzení do nového života

Malý, neoznačený tryskáč pročísl nízko položené mraky. Pilot nahlásil autorizační kód, naposledy obkroužil přistávací plochu a ladně dosedl na soukromém, přísně hlídaném letišti. Motory zavyly, jak pilot přepnul na zpětný chod a letadlo pozvolna zpomalovalo a rolovalo po dráze směrem k menší budově.

Před letištní halou na ně už čekal vůz a doprovod, který je měl odvézt do hradu. Pilot s naprostou jistotou zastavil svůj stroj jen pár metrů před černou luxusní limuzínou s tmavými skly. U vozu stály jako sochy dvě postavy zahalené v černém rouchu.

Z útrob letadla vystoupila žena. Obezřetně se rozhlédla po letištní ploše a pak kývla na svého společníka. Ten poté sestoupil po krátkých schůdkách z letadla a v náruči držel mladou bezvládnou dívku. Vypadala, jakoby by byla v bezvědomí, nebo spíše mrtvá. A nebylo divu. Její bledá pokožka ostře kontrastovala s černofialovými modřinami a podlitinami.

Oba dva se i se svým břemenem vydali k autu.  Celou dobu je pozorovaly dva páry rudých očí.

„Jane, Demetri, vítejte zpět.“ Oba jmenovaní jen kývli ochrance na pozdrav. Ta jim poté úslužně otevřela dveře a všichni společně nasedli do vozu. Řidič ihned nastartoval a během chvíle opustili areál letiště.

Celá cesta proběhla naprosto v klidu. Nikdo nepromluvil ani slovo a tak za celou dobu bylo slyšet pouze tiché předení motoru a přerývavý dech dívky, která byla stále v bezvědomí.

Bolest. Bolest. Bolest. Bella nebyla schopna vnímat nic jiného. Nevěděla kde je, co se s ní děje, nevěděla naprosto nic. Jediné, co zaměstnávalo její mysl, byl ukrutný žár, který její tělo spaloval zevnitř. Netušila, jak dlouho už to trvá, ani jestli může doufat, že to někdy skončí. Modlila se v duchu, aby to už konečně přestalo. Chtělo se ji křičet, chtělo se jí řvát bolestí a mlátit kolem sebe. Avšak z nějakého, pro ni nepochopitelného důvodu, nemohla.

Nebyla schopna se ani pohnout. Nemohla vydat jedinou hlásku a alespoň trochu tak ulevit své nekonečné agonii.

Proč už proboha konečně nezemřu. Proč už není konec. Ať už to skončí. Je mi jedno jak, ale ať už je konec. Tyto věty si neustále opakovala. Kroužily v její mysli zaplněné mořem bolesti.

Třetí den Belliny proměny se pomalu schyloval ke svému konci. Nacházela se v rozlehlé komnatě starého majestátního hradu. Nádherný starodávný nábytek, husté koberce a těžké závěsy na obrovských oknech podtrhovaly dojem středověké éry. Ležela na robustní posteli s nebesy s hedvábným přehozem. Byla oblečena v saténovém obřadním rouchu.

V rohu místnosti stálo křeslo, ve kterém seděl Demetri a pozoroval nehybnou spící dívku. Sem tam jí cukly oční víčka, zřejmě když byl nával bolesti obzvlášť silný, pomyslel si. Bylo to divné. Vrtalo mu hlavou, jak je možné, že přeměnu zvládá tak klidně. Je to už pěkných pár desítek let, co se stal upírem, ale na ten zážitek nezapomene nikdy. Kdyby to bylo možné, při té vzpomínce by ho zamrazilo.

Ještě chvíli seděl nehnutě jako socha a poté se z ničeho nic zvedl a vydal se směrem ke dveřím. Vzal za kliku a ještě jednou otočil hlavu směrem k posteli. Věnoval Belle poslední pohled a vyšel z pokoje do spojovací chodby. Hned za dveřmi Bellina pokoje stály dvě upírky a trpělivě čekaly na pokyny.

„Buďte neustále u ní. Aro si přeje hlásit jakékoliv změny. Až se začne probouzet, okamžitě ho informujte,“ vydal Demetri pár povelů a jako blesk zmizel v útrobách hradu.

Minul pár pokojů a rozlehlých hal a zastavil se před dveřmi s nápisem „jídelna“. Pobytem u Belly v pokoji mu celkem „vyhládlo“, přeci jenom v ní byla ještě špetka lidskosti a její vůně byla opojná. Zakroutil neznatelně hlavou a svoji vlastní úvahu doprovodil ironickým úšklebkem. Otevřel dveře a vešel. Místnost byla čistá a prostorná, přesně taková, jako by jídelna měla být. Chyběly tu sice stoly a židle, také zde nebylo žádné nádobí ani příbory, ale to bylo v pořádku. Podávala se tu tak trochu jiná strava. To, co v pořádku rozhodně nebylo, byl fakt, že jídelna byla naprosto prázdná. Demetri se nespokojeně zamračil, povzdychl si, pokrčil rameny a vydal se směrem do sklepení. Ještěže tu máme i „spižírny“, pomyslel si. Jak sestupoval níž do sklepení, uslyšel pláč a nářek doprovázený tou nejkrásnější vůní. Vůní jídla.

Aro byl tisíc let starý upír a čas byl pro něj jen hrst listí ve větru. Společně se svými bratry Marcusem a Caiusem už celá staletí vládli upírskému světu. I nyní seděl na svém trůně v hlavním sále, ale hlášení od několika upírů ohledně splněných misí, nebo naopak o nových problémech skoro nevnímal. Nikdy by to nepřipustil nahlas, ale už se nemohl dočkat, až přeměna Belly bude u konce. Už jako člověk byla výjimečná. Dokázala odolat všem schopnostem jeho upírů, jeho elity. Jaký bude mít dar? Co všechno dokáže? A on, přiměje ji, aby tu zůstala a sloužila mu? Musí, bude ji vydírat, slibovat a když to bude nutné zabije toho jejího zatraceného Edwarda! Ale bude ji mít. Bude jeho. Bude mu sloužit. Musí!

Dveře se otevřely a do místnosti chvatně vběhla černovlasá upírka. Poklekla před Arovým trůnem.

„Můj pane, chtěl jste vědět, až se začne probouzet.“ Touto jedinou větou vytrhla Ara z  přemítání a získala si jeho plnou pozornost.

„Už to začíná, možná jen pár minut.“ Dodala ještě. Ale to už byl Aro na nohou a mířil k Belliným komnatám. Caius a Marcus jeho nadšení nesdíleli. Caius ho sice sledoval pohledem, ale jakmile opustil hlavní sál, jen zakroutil hlavou a podíval se na Marcuse. Ten jen pokrčil rameny. Oni dva nebyli posedlí sbíráním upírů se zvláštními schopnostmi a tak se dál věnovali běžné činnosti, kterou jako představitelé vládnoucího rodu měli na starosti.

Aro vešel do místnosti společně s pěti členy své osobní stráže. Přeci jenom bude Bella novorozená. Jestli bude mít opravdu nečekané schopnosti a bude divoká, jako každý novorozený, je lepší se pojistit. Důstojně kráčel napříč komnatou a zastavil se až u postele, na které Bella ležela.

Ta sebou lehce házela a bylo slyšet, jak její srdce zběsile tluče. Jen pár okamžiků a ozve se naposledy, pomyslel si.

Vedle něj se postavila Jane a její bratr Alec, byl tu i Demetri a Felix. Ostatní stáli opodál, avšak připraveni zasáhnout, kdyby byla potřeba.

Mučivý žár v Bellině těle začal pomalu polevovat. V konečcích prstů jí začalo mravenčit. Úlevou si vydechla, snad už bude brzy konec. V tu chvíli se jí do srdce zabodla ještě větší bolest než předtím. Nyní však už mohla alespoň svému utrpení dát průchod. Vykřikla a zkroutila se na posteli. Její srdce bilo jako splašené a žár ho spaloval na prach. Najednou ale začalo zpomalovat, občas vynechalo, až odbilo naposledy.

Bolest byla pryč, ten neskutečný žár polevil a ustal. Zhluboka se nadechla. Rázem ji do nosu vnikly tisíce vůní a pachů, které si vůbec nepamatovala, že by je kdy cítila. Zmateně otevřela oči. Zamrkala překvapením. Fascinovaně hleděla do stropu a měla pocit, jakoby se na něj dívala pod hodně silnou lupou. Očima těkala z místa na místo. Nakonec se pohledem zastavila u několika postav stojících v nohou její postele a trpělivě čekajících, až si jich  všimne.

Ihned zaregistrovala, že mají rudé oči, jsou nepřirozeně krásní a že neslyší jejich srdce. A přitom švitoření ptáků kdesi venku slyšela, jako by stála u nich. Okamžitě vyskočila na nohy a ve zlomku vteřiny byla namáčknutá v rohu místnosti a z jejího hrdla se ozvalo zavrčení. V tu chvíli jí vše došlo. Byl to jen záblesk, ale uvědomila si, že ví kdo ti „lidé“ jsou. Upíři! A už také ví, kým se stala ona...

„Isabello, jen klid, nikdo ti neublíží. Pojď prosím ke mně a já ti vše vysvětlím“ pronesl Aro a natáhl ruku směrem k ní.

„Isabella?“ zopakovala pomalu Bella a nemohla uvěřit, že ten nádherný a líbezný hlas patří opravdu jí.

„Isabella, to mluvíte o mě?“ podivila se. Najednou si nemohla na nic vzpomenout, jakoby se její minulost, její já, celá její existence propadla a zůstalo jen prázdno, propletené mlhavými stíny.

„ Kde to jsem? Co se stalo? A kdo jste vy? Já… já... nepamatuju si co se stalo, nic nevím... na nic si nemohu vzpomenout! Kdo jsem?!?“ hystericky vykřikla poslední slova.

kapitoly:

  1. http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/zustat-ci-odejit

  2. http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/zustat-ci-odejit-2

  3. http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/zustat-ci-odejit-3

  4. http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/zustat-ci-odejit-4

  5. http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/zustat-ci-odejit-5

  6. http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/zustat-ci-odejit-6

  7. http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/zustat-ci-odejit-7

  8. http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/zustat-ci-odejit-8

  9. http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/zustat-ci-odejit-9

10. http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/zustat-ci-odejit-10

Autor: Nemesis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zůstat či odejít 6: