Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zůstat či odejít 2

28.05.2009 (12:32) • Nemesis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2439×

Kapitola 2. Navždy?

Bylo pozdní odpoledne. Krásný podzimní, nicméně stále ještě poměrně teplý den pomalu, ale jistě, přecházel do své večerní části. Celý den byla jasná nezatažená obloha a stále ještě bylo dobře vidět. Po malebné silničce, kterou z obou stran lemovaly vzrostlé a majestátní stromy, se hnal nablýskaný anglický sportovní vůz. Jako stříbrný šíp vystřelený do dáli se řítil poklidnou krajinou a silnici, na které jakoby se jinak zastavil čas, prořízl jako blesk z čistého nebe. Zvuk vysokých otáček silného motoru se rozléhal krajinou.

Za volantem naleštěného sporťáku seděla krásná bledá dívka. Jediné, co kontrastovalo se stříbrnou karoserií vozu a její bledou pletí, byly do půl zad dlouhé, husté kaštanové vlasy, které jí každou chvíli padaly do uslzených očí. Jednou za čas si je mimoděk zastrčila za  ucho.

Dívka měla v očích zdánlivě nepřítomný a zasněný výraz, ale každý, kdo by se podíval pozorněji, by mohl vidět oceán bolesti, skrytý za nekonečnými přívaly slz, které neustále smáčely její tváře a smývaly dříve tak šťastný a spokojený výraz jejího obličeje.

Ostře řezaná příď Aston Martina se zběsilou rychlostí dravě řítila pozdním odpolednem a vytrvale ukusovala části zdánlivě nekonečné cesty.

Jela po okresní silnici do nejbližšího města, ani netušila, jak se jmenuje. Vyřítila se ze zatáčky, pro slzy skoro neviděla na cestu, ale ani to jí nezabránilo jet přes 150 km/h.

Připadalo jí to směšné, ona byla vždy ta, která se bála právě rychlé jízdy a děsila se, když Edward jel moc rychle... Edward... nový příval slz se jí vydral z očí, setřela si je rukou a v tu chvíli uviděla tu hroznou scénu před sebou.

Ihned dupla na brzdu a kola se zakousla do vozovky se šíleným zavytím pneumatik.  Měla co dělat, aby stihla zastavit. Naštěstí Aston Martin je opravdu velmi rychlé, ale i bezpečné auto a tak se jí nakonec podařilo smykem zastavit těsně před červeným rodinným kombíkem, otočeným na bok napříč vozovkou. Převrácené auto blokovalo oba dva jízdní pruhy. Opodál v příkopu ležela nabouraná dodávka. Byla zaklíněná mezi sloup veřejného osvětlení a nalomený strom. Řidič dodávky seděl omámeně na krajnici vozovky.

Bella vystoupila a rozhlédla se okolo.  

„Haló, pane, jste v pořádku? Co se stalo, haló, slyšíte mě?“ zamávala mu rukou před obličejem. Nepřítomně se na ni podíval. Vypadal v šoku, ale jinak byl nejspíš v pořádku, zato z kombíku se ozývaly hlasité vzlyky. Bella doběhla rychle k autu a samotnou ji překvapilo, že ani nezakopla a zachovala si naprosto chladnou hlavu. Nahlédla vyraženým oknem dovnitř. Na sedadle řidiče spatřila zhroucenou ženu. Tenký pramínek krve stékající jí z temene hlavy po krku dolů Belle způsobil, že se jí žaludek otočil kolem dokola a málem omdlela. Odporně nasládlý pach krve ji udeřil do nosu

Nechutné, ale musím jim pomoci, pomyslela si.   

„Paní, haló, paní, jak se cítíte, slyšíte mě, haló!“ Žena nereagovala. Z dětské autosedačky na zadním sedadle Bella zaslechla pláč. Pokusila se otevřít zadní dveře a  kupodivu to šlo. Rychle odpoutala malého chlapečka a i se sedačkou ho odnesla na kraj silnice.

„Pšt, pšt, no tak, neplakej.“ konejšila ho. Poté se vrátila, aby pomohla té ženě.

Odepnula bezpečnostní pás a pokusila se ji vytáhnout z auta. Nešlo to, byla moc slabá. Jsem jenom zatracený člověk!!! Nadávala v duchu a dál se snažila pohnout s bezvládným tělem. Dostala vztek, rudý opar jí obestřel mysl a naposledy vší silou zabrala. Vyšlo to. Vytáhla ženu na silnici. Ta se zmateně podívala kolem sebe a pokusila se s pomocí Belly vstát.

Dvě postavy skryté ve stínu stromů vše pozorovaly. Ta první, vysoká, v černém plášti, z pod kterého svítily temně rudé oči, se otočila ke svému společníkovi.

„Jak milé, hora protentokrát přišla k Mohamedovi,“ zle se uchechtla. „ A tebe? No tebe už nebudu potřebovat!“ Tajemná postava trhla řetězem a spoutaný a těžce zraněný mladičký vlkodlak jí přistál u nohou. Sklonila se k němu a ukončila jeho bolestnou existenci.

Otočila se zpět k Belle a vykročila...

V tu chvíli Bella uslyšela zvuk skřípajících brzd. Ohlédla se a zkameněla úlekem.

 TO NE!!! Problesklo jí hlavou. Přímo na obě ženy se řítil stříbrný pick up. Po vteřině, která Belle připadala jako věčnost, se vzpamatovala a silou, o které ani nevěděla, že je schopna vyvinout, ženu odstrčila stranou. Ale sama už uskočit nestačila.

Poslední, co byla schopna vnímat, byla obrovská přední maska pick upu, jak se nemilosrdně řítí vpřed. Pak přišel tvrdý náraz a byla už jen tma.

*

Edward běžel, jak nejrychleji dokázal. Ještě nikdy v životě neběžel tak rychle. Ale i přesto měl pocit, že to není dost, že to nestačí, že to nestihne.

Matně vnímal své sourozence a rodiče, kteří běželi za ním, ale stále více zaostávali. Ano, on byl vždy nejrychlejší, ale bude to stačit? Dokáže i tentokrát zachránit svoji lásku před jistou smrtí?

Byl jsem tak pošetilý a sobecký, když jsem ji odmítal přeměnit. Jestli se jí něco stane, bude to jen a jen moje vina. Vždyť jsem to slíbil! Jak můžu být taková zrůda a neustále jí ubližovat? Jí jediné, kterou nadevše miluji. Je pro mě všechno, je celý můj život. Nesmím o ni znovu přijít. Ach, prosím, ať to stihnu. Musím to stihnout. Nesmím ji znovu zklamat. NESMÍM!!!

Tyto myšlenky se honily Edwardovi hlavou, zatímco závodil s časem a snažil se předběhnout samu smrt.

Od všech členů jeho rodiny se mu v hlavě ozývaly myšlenky na Bellu, všichni měli o ni strach, báli se, že přijdou pozdě.

„Běž, synu, běž! Ty to stihneš, věřím ti…“ povzbuzoval ho v myšlenkách Carlisle.

„Ach, co když se jí něco stane, to by bylo strašné, je jako moje vlastní dcera, a co chudák Edward, teď, když konečně našli svoje štěstí…“ vždy starostlivá Esme.

„Škoda, že brácha nemyslí tak rychle, jako utíká, to by už z mojí sestřičky byl upír…“

Emmet mu jasně dával najevo, co si myslí o jeho tvrdohlavosti.

„Nic nevidím, proč k čertu nic nevidím, to není možné, sakra, zrovna teď! Musíme to stihnout, nesmíme ji ztratit! EDWARDE, JSI NAPROSTÝ HLUPÁK!!!“ Poslední větu ve své mysli Alice doslova křičela.

„Chudák Bella, nikdy jsem ji neměla ráda a chovala jsem se k ní hrozně, ale tohle si nezaslouží. Nechápu, co se to se mnou děje. Mám o ní strach. Bojím se o člověka. Ano, mám ji svým způsobem ráda…“ Dokonce i Rosalie byla vyděšená, že by o Bellu mohli přijít.

A tak běželi dál. Už to nebylo daleko. Ještě pár kilometrů a budou na místě. Pro upíra otázka okamžiku.

Konečně doběhli.

ŠOK!

Pohled, který se jim naskytl, vyděsil i desítky let staré upíry.

V příkopu na kraji silnice ležela nabouraná dodávka a o ni seděl opřený nějaký muž, zřejmě v bezvědomí. Vedle něj bylo v dětské autosedačce položené malé děťátko. Sice neustále vzlykalo, ale na první pohled bylo v pořádku. Žena ve středních letech, zřejmě jeho matka, seděla omámeně u dítěte a naprosto bezmyšlenkovitě ho kolébala. I ta se zdála, kromě šoku, být v pořádku.

To, co všechny naprosto přimrazilo, byl pick up, který byl zcela zaklíněn do boku úplně zdemolovaného červeného kombíku.

Řidič byl mrtvý, jeho srdce nikdo neslyšel. Ale to, co slyšeli naprosto všichni, byly tři bijící srdce... Pouze tři...

„NÉÉÉ!!!“ Zařval nelidsky zoufalý Edward a jediným mocným škubnutím vytrhl pick up zabořený do osobáčku.

Se zoufalstvím a děsem se vrhl ke vzniklému prostoru. Bella, jeho Bella. Musela tam být, musela ležet v hromadě krve na zemi. Tohle nemohla přežít, to auto ji muselo naprosto rozmačkat.

Odvážil se pohlédnout na asfaltovou silnici, která měla navždy znamenat konec jeho života, stejně tak jako konec života jeho jediné lásky. Očekával nejhorší, byl připraven na ten nejstrašnější pohled, který kdy ve svém životě viděl. Ale to co spatřil, ho naprosto šokovalo.

Všude ležely rozbité kousky obou aut, ale ani kapka krve, žádné tělo, nic.

Žije! Kde ale může být? Kam se poděla? Nemohla se tak rychle odsud dostat. Ale kdyby tu byla, slyšel bych její srdce, cítil bych její vůni a ne jen její stopu...

To a mnoho dalších myšlenek mu vířilo v hlavě. Ostatní na tom byli podobně.

„Edwarde!“ Vykřikla Alice, „Podívej, proto jsem nic neviděla.“ Alice ukazovala k místu, kde mezi stromy ležel mrtvý vlkodlak.

„Co se to krucinál děje?“ vztekal se Emmet.

„Kde jenom může být?“ šílel Edward.

„Klid synu, nejsou tu stopy boje, žádná krev, vypadá to, že Bellu někdo unesl,“ mračil se Carlisle a prohlížel si místo nehody.

„Zatracený prašivý psi!“ prskla Rosalie.

„Vlítnem na ně!!!“ křikl Emmet.

„Musíme to promyslet“ promluvil Jasper a přelil přes všechny vlnu klidu. Edward se zničeně sesunul na zem a Esme ho mateřsky objala.

*

Tupá bolest v hlavě, ticho, tma, zima, vlhko. To vše Bella cítila, když se probrala. Neschopna jediného pohybu, alespoň otevřela oči, aby se podívala, kde to je, jak to, že ještě žije. Ale nic se nezměnilo. Všude byla neproniknutelná tma. Pokusila se posadit.

Sykla ostrou bolestí, která jí projela naprosto celým tělem, tak si zase rychle lehla na studenou tvrdou zem.

Pak uslyšela kovové skřípání a nějaké dveře se otevřely. V nich stála postava a v mdlém světle, které vrhalo osvětlení z vedlejší místnosti, Bella poznala známé rysy tváře, kterou již dlouho neviděla.

„Ale ne,“ unikl jí ze rtů slabý povzdech.

Postava napůl skrytá ve stínu se zle ušklíbla a natáhla svoji ruku směrem k bezvládné a naprosto bezbranné Belle.