Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zůstat či odejít 12

„Stalo se to už velmi dávno, v polovině šestnáctého století. To jsem byl ještě člověk... Žil jsem tehdy v malé vesnici Paese Libero, poblíž dnešní Ravenny. Když jsem byl ještě malý kluk, několik rodin, včetně té mé, se rozhodlo z　území ovládaného tyranským pánem odejít. Založili malou osadu. Vyrůstal jsem v　tvrdých podmínkách, ale byl to krásný a svobodný život...

Když jsem dospěl, živil jsem se jako lovec a stopař. Ale už jako mladý chlapec jsem často vyrážel s　ostatními na lov, protože jsem skoro pokaždé nalezl stopy a hojnou kořist. A tak to bylo se vším, co jsem hledal.

Až o mnoho let později mi - jako upírovi - došlo, že se u mě takto projevoval můj dar. Jsem nejlepším stopařem na světě.

Vedlo se mi dobře, lidé mě měli v　úctě, protože i když byly zlé časy, vždy jsem dokázal vést úspěšnou loveckou výpravu.

Po čase jsem si našel dívku. Jmenovala se Elizabeth. Byla krásná, pracovitá a obětavá... ihned mě okouzlila. Byla skoro stejně vysoká jako ty, měla dlouhé černé vlasy a nádherné, modré oči. Dodnes vidím její tvář, když zavřu oči. Mám pocit, jako by stačilo natáhnut ruku a dotknout se jí, pohladit její tvář. Miloval jsem ji, hrozně moc...

Stalo se to v　létě, před 456 lety. Na jaře toho roku jsme se s　Elizabeth vzali. Byla to sice skromná, ale krásná svatba. Žili jsme spolu v　malém domku, který jsme s　pomocí ostatních osadníků postavili nedaleko vesnice. A půl roku po svatbě mi Elizabeth oznámila, že čeká miminko...“

Demetri se na chvíli odmlčel. Bella tam tiše seděla, ani nehlesla. Tušila, že tenhle příběh, nebude mít šťastný konec. Demetri se opět zahleděl na město pod hradem a pokračoval ve svém vyprávění.

„Stalo se to tak dávno a přesto mám někdy pocit, jako by se to odehrálo včera... Na ten osudný den nikdy nezapomenu. Zrovna jsem se vracel z　úspěšného lovu. Byl jsem naprosto šťastný, den před tím jsem dodělal kolébku pro naše malé, a nyní jsem ulovil statného jelena. Celou cestu domů jsem si v　duchu plánoval naši krásnou budoucnost. Byl jsem přesvědčený, že nás nikdo a nic nemůže rozdělit.

Blížil jsem se k　našemu domku. Až později sem si uvědomil, že mi mělo být divné, že neslyším žádné zvuky, které by prozrazovaly Elizabetinu činnost... necítil jsem vůni pozornost. Tehdy ne, měl jsem plnou hlavu toho, jak obejmu svoji ženu.

Když sem přišel blíž, uslyšel jsem svoji Elizabeth, jak hlasem plným strachu říká, že její manžel není doma. Vyděsil jsem se. Pak jsem uslyšel ránu, jako když někdo někoho uhodí. Odhodil jsem jelena, vytáhl lovecký tesák a vřítil se do dveří.

To, co jsem uviděl, mi vyrazilo dech. Tři postavy sklánějící se nad mou ženou. Zařval jsem, ať ji nechají být, a skočil po prvním z　nich. Odhodil mě na kamennou stěnu, jako kdybych nic nevážil. Byl sem statný chlap a málokdo z　vesnice se mi odvážil postavit, ale tenhle mě odhodil jednou rukou.

Pak se ke mně jeden z　nich sehnul a zakousl se mi do krku. Po celém těle se mi začal šířit žár a neskutečná bolest. Poslední, co si pamatuji, bylo, jak se sklání nad mou ženou.

Je to tak dávno a přesto dodnes před sebou vidím její k　smrti vyděšený pohled. Zemřela, než sem upadl do bezvědomí, zemřela, aniž bych ji mohl naposledy políbit, obejmout, pohladit. Zemřela dřív, než mohla porodit naše dítě…“

Demetri poslední větu vyplivl s　těžko potlačovaným vztekem. Stiskl ruce v　pěst, a zaskřípal zuby v　náhlém návalu hněvu. Ale během chvíle se uklidnil. Musel. To se naučil už dávno. Ani Aro v　jeho myšlenkách nedokázal přečíst tu neustálou bolest nad téměř pětisetletou křivdou a ztrátou jeho milované.

Když se otočil směrem k　Isabelle, promluvil již opět klidným hlasem

„To byl můj příběh, Bello. To je má odpověď, proto ti pomohu. Je to dluh, který dnes splatím. Svou lásku jsem zachránit nedokázal a toto selhání mě provází celou mou věčností. Dnes to mohu napravit a pokusit se zachránit alespoň tebe. Snad potom moje duše najde někdy klid.“

Pohlédl Belle do očí a pevným hlasem dodal.

„Domluvím ti na dnešní večer schůzku s Cullenovými.“