Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztráty a nálezy - 8. kapitola

30.06.2012 (07:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 4807×

8. kapitola

Musela jsem zajet ke krajnici, abych se vybrečela. Opřela jsem si hlavu o volant a ruce svírala v klíně do pěstí. Musím to překonat, zvládnu to, už jsem prožila daleko horší věci a pořád jsem tu. Jenže… nejdřív jsem se musela vybrečet.

Ucítila jsem na rameni lehký dotek. Skoro jsem nadskočila leknutím a bouchla se hlavou o volant, jen to zadunělo. Zvedla jsem obličej, abych se podívala, kdo přišel.

Zarazila jsem se a překvapeně vydechla.

„Nede, co tady děláš?“ zabublala jsem
„Viděl jsem tě tu stát a myslel jsem, jestli se ti něco nestalo. Jsi v pořádku?“ Bez přemýšlení jsem otevřela dveře a vrhla se Nedovi do náruče. Potřebovala jsem cítit někoho, kdo mě má rád, a kdo mě nikdy nezklame. Pověsila jsem se kolem krku svému nejlepšímu příteli, obličej schovala do jeho košile a znovu se poddala slzám zklamání.
„Zlato, co se stalo?“ ptal se mě Ned a konejšivě mě hladil po zádech.
„On se nevrátil,“ škytla jsem.
„Kdo?“ nechápal.
„Edward,“ dostala jsem ze sebe a stiskla do pěstí látku Nedovy košile.
„Bello,“ zamumlal Ned a přitiskl mě k sobě blíž. „Je mi to líto.“

Pak mě jen držel a mlčel. Já se mezitím dala jakž takž dohromady a byla schopna odsunout svoje neštěstí do pozadí.

„Pojedeme domů a pak tě vezmu ven. Užijeme si to,“ usmál se na mě. Nejdřív jsem ho chtěla odmítnout, ale pak jsem si to rozmyslela. Večer s Nedem bude ta nejlepší náplast.
„Dobře.“
„Pojedu za tebou,“ řekl a už mířil ke svému vozu.

Doma jsem se na chvíli zavřela ve svém pokoji. Lehla jsem si na postel a zírala do stropu. Snažila jsem se nepřemýšlet, prostě jen dýchat, ale občas mi mysl uletěla zakázaným směrem, tedy k Edwardovi, a to nebylo dobré. I přesto, že jsem se ovládala, mě jeho zrada bolet nepřestala.

Rázně jsem vstala. Strávím hezký večer s Nedem a zapomenu na něj, nebo se o to přinejmenším aspoň pokusím. Nepotřebuju k životu nikoho jiného, než svou rodinu a to jsou Dellaeovi.

≈≈≈≈≈

A tak se nějak stalo, že jsme večer skončili v baru ve městě. Seděli jsme u malého kulatého stolku, popíjeli pivo a poslouchali hudbu vycházející ze starého juboxu. Byly to samé hitovky staršího data, ale protože ani my už nebyli nejmladší, notovali jsme si jednu písničku za druhou. Pohupovala jsem nohou a po dvou pivech se už smála jako by se vůbec nic nestalo.

„Tohle mi připomíná večery na vysoký,“ zavzpomínal Ned a naznačil, jak jsme každé ráno poté vypadali. Uchechtla jsem se. Večírky na univerzitě byly občas pěkně divoké, stávalo se, že se situace naprosto vymkla kontrole a z malého kolejního večírku se stalo něco, co musela zarazit policie, která přijela na zavolání někoho z okolí. Vždycky jsme se pak rozutekli na všechny strany, jen abychom se vyhnuli trestu. Tenkrát bylo všechno tak bezstarostné. Jedinou naší povinností bylo docházet na přednášky a i to se dalo leckdy obejít.
„Myslím, že na to to nemá. Pamatuješ, jak jsme Spencera vezli na pohotovost, protože jsme si mysleli, že se mu něco stalo?“ zeptala jsem se a vybavila si našeho spolužáka, který se opil jako doga, usnul, aniž by si toho někdo z nás všimnul a protože ležel úplně bez pohnutí, mysleli jsme si, že omdlel nebo tak něco. Když jsme ho pak rychlostí blesku vezli do nemocnice, začal v autě tak chrápat, že jsme se všichni úlevou rozesmáli a Dave, který řídil, zase pěkně zpomalil. Spencer se přesto nevyhnul výplachu žaludku.
„To byly časy,“ vzdychl Ned. „Dneska bych to asi už nezvládl.“
„Starouši,“ drkla jsem do něj loktem a nechala se chytit rukou okolo krku.
„Co takhle taneček, děvenko?“ vyzval mě. Pokrčila jsem rameny, proč ne.

Vmísili jsme se do davu roztančených lidí. Ned mě chytil za ruce a začal se vrtět. Napodobila jsem ho a opravdu si večer užívala. Nevím, jak dlouho jsme tančili, každopádně jsem najednou seděla na barové stoličce a přiťukávala si s Nedem na lepší zítřky. Zlatohnědá tekutina mě pálila v krku a slzy mi vhrkly do očí. Na tvrdý alkohol jsem nebyla zvyklá.

V příjemné náladě jsem zavěšená do Neda vyšla do ulic ozářených pouličními lampami. Smála jsem se zrovna nějakému vtipu, který vykládal. Úplně jsem zapomněla, jaká může být s Nedem zábava. Vždycky byl skvělý bavič, ale protože jsem v poslední době, vlastně v posledních dvou letech neměla na zábavu náladu, nějak jsem tento fakt opomněla. Na Neda bylo prostě vždycky spolehnutí. Věděla jsem, že ať už se bude dít cokoliv, on mě nikdy nezklame. Byl to takový můj pilíř jistoty, maják ve větru, jenž svítí do tmy a já se k němu můžu kdykoliv přiblížit a schovat se u něj.

Procházeli jsme městem na nábřeží, abychom si chytili taxík domů. Bylo okolo jedné hodiny ranní. Ulice byly téměř prázdné, až na nějaké opozdilce, kteří se trousili z barů a restaurací. Nejezdila ani auta, všude se vznášelo ticho a klid. Sama bych se tu asi bála.

Najít taxík naštěstí nebyl žádný problém. U chodníku na nábřeží jich stálo hned několik. Posadili jsme se na zadní sedadlo. Ned oznámil řidiči, kam chceme a vyjeli jsme. Začala na mě padat únava, oči se mi samovolně zavíraly, tak jsem usoudila, že neuškodí, když si trochu odpočinu, než se dostaneme domů. Položila jsem si hlavu Nedovi na rameno. Cítila jsem, jak mě kolébání auta uspává, a za chvíli jsem nevěděla o světě.

„Bello,“ šeptal mi někdo do ucha. Zamručela jsem. Já chci ještě spát. „Bello, probuď se, jsme doma.“ Zdálo se, že dotyčný nemá v úmyslu mi dát pokoj, takže jsem zamžourala okolo sebe. Byla ještě tma, proč mě teda budí? „Musíš jít do postele.“ To jsme ještě pořád v autě?

Taxikář bubnoval prsty do volantu a vypadal poněkud netrpělivě. Lehce jsem přikývla, že chápu a vystoupila ven. Ned zaplatil, objal mě kolem ramen, protože mě roztřásla zima, a vedl mě ke vchodovým dveřím. Pod našimi kroky křupaly kamínky a v nočním tichu se ten zvuk podivně rozléhal.

Ned mě galantně odvedl až k mému pokoji, a když viděl, že skoro spím s otevřenýma očima, otevřel dveře mé ložnice a dovedl mě i tam. Posadil mě na postel, pomohl mi sundat body a uložit se. Po mírném zaváhání si sedl na kraj postele a pohladil mě hřbety prstů po tváři. Byl to lehounký dotyk, skoro jsem ho ani necítila.

„Byl to krásný večer,“ zašeptal. Přikývla jsem. To měl pravdu, ale teď už bych vážně spala. Jenže… Ned se na mě upřeně zadíval, položil mi na tvář celou dlaň a začal se ke mně pomalu sklánět. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, o co mu jde, můj mozek jen pomalu spojoval to, co Ned dělal s pravým významem té činnosti. Jeho obličej byl od mého vzdálen pouhých pár centimetrů, když se ozvalo hlasité cvaknutí a já rychle odvrátila hlavu. Co se to děje? Proč to Ned dělá? Vždyť jsme přátelé.

„Nede, tohle…“
„Promiň, nějak jsem se nechal unést,“ řekl rychle. „Nechám tě spát. Dobrou noc.“ Ještě jednou se na mě tak zvláštně podíval, ale já nebylo sto rozebírat jeho zvláštní pohled a chování. Toužila jsem jen po tom, abych mohla zavřít oči a spát až do rána.

Ned zhasl lampičku na nočním stolku a potichu odcházel. Ani nevím, že zavřel dveře.

≈≈≈≈≈

Ráno jsem se probouzela pomalu. Nechtělo se mi otevírat oči a jít do práce. Užívala jsem si tu sladkou chvíli před probuzením, kdy si ještě pořádně nevybavujete, co všechno se stalo a má stát. Protáhla jsem se. Cítila jsem nepatrnou bolest hlavy, daň za pozřený alkohol, je to už nějaký čas, co jsem takhle pila.

Jenže ta chvíle nemohla trvat navždy. Předchozí den – Edward a Ned se mi vybavili až příliš rychle. Edwardova nepřítomnost a Nedův skoro polibek. Ani z jednoho mi nebylo do zpěvu. Z Edwarda jsem byla smutná, ale na to jsem si tak nějak zvykla. Jenže Ned… jak se to mohlo stát. Jsme přece nejlepší přátelé. Možná toho vypil víc, než snesl a pak prostě dělal tyhle nelogické věci. Sama jsem si to nedovedla nijak vysvětlit.

Nejlepší bude dát si sprchu a na všechno zapomenout. Ned si to pravděpodobně nebude pamatovat a rozhodně jsem neměla v úmyslu uvádět ho do rozpaků tím, že bych se k tomu vracela.

Vysprchovaná, nalíčená, učesaná a oblečená do práce jsem vešla do jídelny, kde už byl jen Ned. Jaká náhoda.

„Dobré ráno,“ řekla jsem, usmála se a sedla si na své místo. Hlad jsem moc neměla, takže jsem si do misky nasypala trochu müsli a zalila to mlékem.
„Dobré ráno, jak ses vyspala?“ zeptal se Ned. Usoudila jsem, že byla moje úvaha pravdivá a on si nic nepamatuje, nebo se k tomu stejně jako já nechce vracet.
„Celkem dobře.“ Nabrala jsem si lžíci a chvíli chroupala. Ned si mě prohlížel a pak upil kávy.

Pamatoval si to, uvědomila jsem si. Panovalo mezi námi podivné napětí. Ach jo, proč se všechno musí tak komplikovat?

„Nede,“ odhodlala jsem se oslovit ho přímo.
„Bello,“ řekl ve stejný okamžik. Rozesmáli jsme se, ale byl to takový nervózní smích.
„Ty začni,“ vyzvala jsem ho a lžící postrkovala kousky müsli po hladině mléka.
„Jak chceš. Já nevím, co všechno si ze včerejška pamatuješ…“ zaváhal a znovu upil kávy. Na stole dělal ukazovákem levé ruky kroužky, to bylo znamení, že má Ned něco na srdci a neví, jak s tím ven. „Včera jsi už skoro spala, když se to stalo, takže asi…“
„Nede, já vím, kam míříš. Pamatuju si to a chápu, že to asi byl alkohol, který jsme vypili. Neboj, mezi námi se nic nezmění. Jsme a budeme přátelé. Na tohle zapomeneme,“ mrkla jsem na něj spiklenecky, ale nemohl mi uniknout záblesk zklamání v jeho obličeji. Nevěnovala jsem tomu moc pozornost, protože hodiny v jídelně odbily osmou a já si uvědomila, že bych měla vyrazit do práce.

Cestou autem jsem se dívala upřeně před sebe. Hlavou jsem si přehrávala rozhovor s Nedem. Měla jsem pocit, že… něco tam prostě nehrálo. A vůbec se Ned v poslední době choval zvláštně, ale vzhledem k tomu, že jsem byla zaneprázdněná Edwardem, jsem si toho moc nevšímala. Taková já jsem kamarádka. Třeba má nějaké problémy a potřebuje pomoct. Včera poslouchal jen on mě a několik dnů předtím taky. Já byla hluchá ke svému okolí a zaobírala jsem se jen sama sebou. Najednou mi to bylo líto. Usmyslela jsem si, že si musím s Nedem promluvit a pokusit se mu nabídnout pomocnou ruku, ať už se jedná o cokoliv.

Jenže… nějak jsem to nemohla nechat být. Co za tím asi je? Problémy v práci? Ne, to by určitě věděl George a řešil by to. Tak že by v tom byla nějaká žena? Ned v poslední době moc nerandil, tedy pokud jsem věděla, samozřejmě mi mohlo něco uniknout. Vlastně od doby, co zahynul jeho bratr, se držel jen v mé blízkosti a na jiné ženy se sotva podíval. Vždycky jsem to brala jako podporu, ale… ty jeho pohledy, divné chování, když jsem mluvila o Edwardovi, nadšení, které z něho sálalo, když jsem se rozhodla začít znovu fungovat a zklamání, když jsem zmínila, že s Edwardem… a nakonec všeho včerejší noc. Pokoušela jsem se vzpomenout si, jak přesně se to stalo a co se dělo. Šlo to těžko, ale něco jsem si přece jen vybavila.

Zatrnulo ve mně. No to snad ne! Ned je do mě zamilovaný!

Vím, že je tahle kapitola trochu o ničem, a slibuju, že se pokusím polepšit. Další díl snad bude dřív než tenhle.:-)

SHRNUTÍ

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztráty a nálezy - 8. kapitola: