Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracený anděl - prolog a 1. kapitola

13.11.2009 (18:00) • xlovexx • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4463×

Prolog:

Nevím, co je to život. Nevím, co je to obejmout svou matku a nechat se utěšit kvuli zlomenému srdci. Nevím, co je to vyrůstat, mít kamarády se kterýma bych chodila k moři jako ostatní "mého" věku v tomto malém městečku.

Ani nevím, kdo jsem. Jediné co vím je, že jsem zhřešila. Rouhání, pýcha, závist i nenávist toho všeho jsem se dopustila a ještě mnohem víc za svých pár dnů na zemi.

Miluji upíra, ano upíra! A proto teď sedím na loučce uprostřed lesa a přemýšlím. Přemýšlím nad tím, proč mám stále na zádech křídla, už si je nezasloužím. Zkusila jsem jimi zamávat a... ano stále tam jsou.

Že by byly pro mě od teď trestem? Nikdy nebudu moci žít normální život. Jsem nesmrtelná, stále 16 let. Uvezněna v tomto tělě s křídly. A to jen proto, že nevím co je můj úkol. Nevím proč mě seslal na zem, nepamatuji se na nic. Můj první den ve městečku Forks byl i můj první den života.

I. kapitola – Seznámení

Další poklidný večer ve městečku Forks. Jediné okno stále žhnulo světlem. Toto okno patřilo ke starému kostelíku se hřbitovem na samém okraji městečka.

Obyvatelé městečka již dávno spali ve svých postelích. I farář, za rozsvíceným oknem v kostele, se ukládal ke spánku. Nikdo ve městě netušil, čeho mohli být svědkem, kdyby zůstali déle vzhůru.

Farář už zhasl lampičku na stolku u postele a vyhlédl z okna. V tom okamžiku jej oslepilo prudké, bílé světlo. Vyděsil se, nevěděl, co to bylo. Nikdo zde v městečku nerušil noční klid. Děti již  měli spát. Helloweenská noc dávno skončila. V této noční hodině už by dveře nikdo neotevřel.

Byl zvědavý, co to bylo za světlo a zároveň se bál. Jeho okno směřovalo na hřbitov. Vzal starou lucernu, zapálil ji a vyšel ven.

Úplně v nejvzdálenějším koutě hřbitova, pod rozložitým dubem, zahlédl pohyb. Proto se vydal tímto směrem. Lucernu zvedl nad hlavu, aby světlo dopadalo dál. Ve světle spatřil dívku, byla vyděšená a schovávala se před ním za náhrobkem. Viděl jen její hlavu a ruce, kterýma náhrobek objímala, byly holé a bledé.

Po té, ticho prořízl jeho hlas:

„Neboj se malá. Nikdo ti nic neudělá. Co tu děláš?“ s každou větou udělal krok, aby se mohl k dívce přiblížit.

Dívka vrhla vyděšený pohled na lucernu, bála se, myslela, že je to zbraň, podívala se na faráře a zpět na lucernu.

Muž uviděl děs v jejích očích, proto položil lucernu na zem a pokračoval dál k dívce.

„ Jak se jmenuješ?“ promlouval dál „Není ti zima? Dám ti kabát.“ Pokračoval a mezi tím si ho sundal.

„ Můžeš se ohřát v kostele. Je stále otevřeno pro lidi v nouzi.“

S nataženou rukou, ve které držel kabát, došel blíže a nahlédl za náhrobek.

„ Och.“ Uniklo mu z úst.

Za náhrobkem se krčila dívka v bílých roztrhaných šatech. Mohlo být jí tak 16 let. Ale na zádech měla křídla.

„Anděl.“ Zašeptal farář a podal jí kabát.

„Děkuji“ špitla dívka, zamávala křídly, složila je na záda a oblékla kabát.

„Děkuji moc.“ Špitla znovu a vzhlédla.

Farář byl zmatený, nevěděl, zda ho neoklamal zrak, jestli má dívka opravu na zádech křídla. Přes kabát nebylo nic poznat.

„Pojď dovnitř, malá. Povíš mi, co se ti stalo, a požádáme boha, aby tě vzal zpátky.“

„Ne!“ zakřičela dívka a vzepřela se. „Já nechci zpátky, nemůžu“ Teď už jen šeptala a tekly jí slzy.

„Proč, malá? On tě vezme zpátky rád, nebo tu máš nějaké poslání?“

„Nevím, nepamatuji se. Jen vím, že zpátky nemůžu, nechci.“

„Pojď dovnitř, malá, uvařím ti čaj. Jsi ledová, musí ti být zima. Promluvíme si v teple.“

Farář vzal dívku kolem pasu a vedl ji do kostela. Otevřel dveře a spolu prolezli dovnitř, ocitli se v kazatelně.

„Posaď se.“ Pobídl farář dívku a zmizel v nejbližších dveřích. Dívka došla k lavici před oltářem, posadila se a začala se rozhlížet.

„Je tu krásně.“ Zašeptala k faráři, který mezi tím vyšel s hrnky v rukou. „Tento kostel si lepšího opata nemohl vybrat.“

„Vybrat? Mě sem přiřadili na žádost bývalého kněze.“

„Já vím, řekl mi to. Je rád, že jste nabídku přijal.“ Farář byl čím dál zmatenější, došel až k lavici, na které dívka seděla, podal jí jeden hrnek a usedl vedle ní.

„Kdo ti to řekl?“ zeptal se roztřeseným hlasem.

„Kostel.“ Odpověděla „ Je rád, že předchozí opat jej uposlechl a vyžádal si vás. Až nadejde i váš čas, promluví i k vám a sdělí, kdo by byl nejlepší opatrovník.“ Usrkla čaje, který ji v rukách vychladl. „Děkuji, čaj je výborný“

Farář se podíval na její hrnek se studeným čajem, zatímco z jeho hrnku stále stoupala pára. „Koukám, že tvůj čaj už vychladl, vem si ten můj.“ Řekl a podával jí hrnek s teplým čajem.

„Ne, děkuji. Za chvíli by byl stejně, už opět, studený.“

„Ale musíš se zahřát, malá, jsi úplně bledá…“ sáhl jí na ruku „ … a úplně studená“

„ To je v pořádku, otče. Mám pocit, že to nikdy jinak nebude a už mi je teplo.“ Pověděla dívka.

„A jak se jmenuješ? Nemůžu ti stále říkat jen malá.“ Usmál se farář.

„ Nevím“ špitla „ Nemám jméno, ani nevím, co mám zde dělat. Nic si nepamatuji.“

Farář se zamračil. „Tak tu zůstaneš a nějaké jméno ti vybereme. Třeba si vzpomeneš.“

„Dobře, děkuji.“ Dívka dopila čaj a položila hrnek na lavici vedle sebe. „Budu mít kde složit hlavu“ optala se.

„Jistě malá, lehneš do mé postele. Já si ustelu na gauči. Teď už jsi, jdi lehnout. Jsou to ty první dveře zleva“ ukázal na pravou stranu kostela. „Přeji dobrou noc.“

„Děkuji, otče a dobrou noc.“ Řekla dívka, zvedla se z lavice a zamířila k oněm dveřím. V pokoji sundala kabát, protáhla svá křídla a i v šatech ulehla do postele. „Je hodný.“ Zašeptala ještě pro sebe, než usnula.