Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracený anděl - 8. kapitola část první

23.11.2009 (19:15) • xlovexx • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3635×

VIII – Záhada část první

Pořádně jsem se v posteli protáhla a rukou nahmatala Tesáka, který ležel pod postelí. Otevřela jsem oči a zamžourala do temnoty pokoje, jediné světlo, které v mém pokoji svítilo, patřilo budíku, který ukazoval 5:45 ráno. Jen jsem ležela a koukala do stropu, z vedlejšího pokoje se ozývalo pochrupování, jak Charlie stále spal. Tesák se pod mým dotykem probudil a teď se škrábala na postel, podařilo se mu to a hned se vrhl na můj obličej.

„Tesáku. Klídek.“ Krotila jsem ho a smála se.

Konečně mě nechal a já se na posteli posadila, stále však chtěl hladit. Šáhla jsem po papírku, který jsem si včera položila na stolek, ale nic tam nestálo. Položila jsem ho zpátky na stolek a přešla ke skříni, vytáhla jsem si oblečení a přichystala jsem se do školy. Stále mi zbývalo dostatek času, tak jsem vzala Tesáka na procházku. Nechala jsem ho proběhnout se po okraji lesa a já vyrazila ke hrobu.

„Isabella Florenc. Kdopak jsi asi byla?“ Promlouvala jsem k hrobu. „Zůstali tu ještě nějací tví příbuzní? Nevím čím to je, ale myslím, že jsi důležitá. Že by nějaký tvůj příbuzný potřeboval pomoc? Kdo jsi, že jsem se objevila zrovna na tvém místu odpočinku?“ Koukala jsem na náhrobek a stále dokola si četla těch pár slov. „1818. Kolik ti bylo, když jsi odešla na věčnost?“ Ptala jsem se, i když jsem moc dobře věděla, že odpovědi nedostanu. Tesák doběhl ke mně a posadil se vedle nohy.

„Jak já to vždy uhodnu, kde jsi?“ Ptal se farář s úsměvem na rtech. Jen jsem povytáhla koutky mích rtů a stále koukala na náhrobek.

„Kdo mohla být?“ šeptla jsem a podívala se na Charlieho. „Kdo mohla být, že při každé volné chvilce pomyslím na tento hrob. Kdo mohla být, že se mi zdá tak důležitá, i když je už tak dlouho u Pána. Proč zrovna tenhle hrob?“ zopakovala jsem své otázky, které jsem před chvilkou pokládala samotnému náhrobku.

„Nevím malá. Pojď na snídani, stojíš tu už dlouho. Za chvilku musíš vyrazit do školy. Předpokládám, že tvůj přítel tě vyzvedne.“

„Charlie, není to můj přítel. Víš, nemůžu být k němu upřímná. Mám tajemství, které se nemůže dozvědět. Nechtěl by mě potom ani vidět. Nemůžu zde mít vztah.“ Charlie už otevíral pusu na protest, ale já jej předběhla. „Ano, políbil mě, ano miluju ho, to vím, ale můj vztah s ním prostě není možný.“ Promluvila jsem a sklopila zrak k zemi.

„Nechám to na tobě malá. Pojď se najíst.“

Snídaně uběhla v tíživém tichu a venku jsem nakonec uslyšela zvuk auta.

„Už půjdu Charlie.“ Promluvila jsem poprvé, od doby co jsme přišli zpět do kostela.

„Užij si školu.“ Zamumlal na zpět Charlie a stále se přehraboval ve svých míchaných vajíčkách.

Vzala jsem tedy batoh a pomalým krokem jsem si to mířila ven z kostela za Edwardem. Bála jsem se, jak to mezi námi teď bude. Jestli bude zklamaný, až mu řeknu pravdu, že mezi námi nic být nemůže. Bála jsem se samoty.

„Ahoj.“ Špitla jsem směrem k Edwardovi a velkým obloukem jej obešla a nasedla do auta dříve, než se stačil vzpamatovat a otevřít mi dveře.

„Ahoj.“ Zašeptal těsně před tím, než jsem zabouchla. V autě se ke mně Edward naklonil a chtěl mi dát pusu, ale já uhnula, že místo aby se jeho rty dotkly mých, se otřely jen o tvář.

„Co se děje?“ Zeptal se. A mě nezbývalo nic jiného, než mu říct pravdu.

„Mezi námi nikdy nemůže být nic, Edwarde.  Nebyla bych k tobě nikdy upřímná. Jsem jiná, než ostatní. Sám jsi to včera řekl.“

„Ale to se mi na tobě líbí. Proto jsem se do tebe zamiloval. Proto jsi se dostala k celé mé rodině blíž. Nejsi jako ostatní. Nejsi tak zkažená. Je mi jedno, zda budeš mít tajemství.“ Usmál se. „Jestli chceš tak ti můžu taky něco zatajit.“ Usmál se.

„Nejde to. Nejde. Nedělej mi to těžší.“ Šeptla jsem a sklopila zrak na své boty.

„Isabell.“ zašeptal a chytl mě za bradu. „Miluji tě a nenechám si tě proklouznout. Jsi první, která mi ukradla moje srdce. Jsi jediná, které patří, nevracej mi ho prosím, já už o něj bez tebe nestojím. Jestli jde jen o to, že mi neřekneš vše. Nevadí mi to.“ Celou dobu proslovu se mi koukal do očí a držel můj obličej ve svých dlaních. „Miluji tě. Isabell. Miluji tě od první chvíle. Nikdy nepřestanu.“ Zašeptal ke konci a políbil mě. Nedokázala jsem odolat a polibek mu vrátila.

„Miluji tě.“ Vyklouzlo mi z úst, než jsem se stačila zastavit.

„Jsem rád, že to vím. Už pojedeme.“ Pronesl a nastartoval auto.

Za pár chvil jsme zastavili na parkovišti před školou. Stihli jsme to moc brzo, ještě zde stálo hodně lidí a samozřejmě byli natolik zvědaví, že nás upírali své zvědavé pohledy. Edward vystoupil, obešel auto a otevřel mi dveře. Nastavil ruku a já se jí chytla, nejprve mě políbil na hřbet ruky a poté mi pomohl vystoupit. Už jen tato krátká ukázka donutila okolo stojící vytřeštit oči, a když mě políbil přímo na ústa, vyvolalo to takové pozdvižení, že si hned začali všichni šeptat. Šepot se nesl přes parkoviště a zněl jako sykot naštvané kobry. Edward se od mých úst odtáhl a vzal mě za ruku. Mířili jsme na naší první hodinu následováni pohledy ostatních.

První hodina uběhla rychle. Celou dobu na nás někdo koukal a já si všimla těch vražedných pohledů, připomnělo mi to mou vzpomínku, těch andělů co stálo v sále a já jediná přímo před ním. Oklepala jsem se strachy, co jsem mohla udělat?

„Isabell, jsi v pořádku?“ Ptal se mě Edward a položil mi ruce na ramena. Stáli jsme uprostřed chodby a ostatní nás obloukem míjeli. „Je ti špatně?“ Ptal se starostlivě.

„Ne, vše je dobré jen jsem si na něco vzpomněla.“ Odpověděla jsem a vytrhla se z jeho sevření. “ Měli by jsme jít, nebo nestihneme biologii.“ Upozornila jsem a rozešla jsem se směrem ke třídě. Edward mě rychle dohonil a chytl mě za ruku.

Došli jsme před třídu a on mi podržel dveře, abych mohla vstoupit. Procházela jsem okolo něj a měla jsem pocit, že mi bude chtít šáhnout na záda. Rychle jsem se tedy k němu otočila a všimla si jeho ruky jak ji má zdviženou, chtěl mi jí položit na kříž. Viděla jsem spousty párů, to takhle dělat, ale já to nemohla dovolit. V jeho očích se objevila otázka a já jen zakroutila hlavou a rychle odešla k lavici, ke které jsem si sedla.

Ještě chvíli stál mezi dveřmi a potom dosedl vedle mě. Otočil se ke mně bokem, chytl mé ruce. Dlouze se podíval do mých očí a zeptal se na otázku, kterou jsem nečekala.

„Tobě někdo ublížil?“ Nevěděla jsem, jak přišel zrovna na tuhle věc a proto jsem na něj jen koukala. Nevzmohla jsem se ani na to „ne“ jak jsem byla zaskočená. Zřejmě pochopil mojí nemluvnost a pokračoval.

„Pokaždé, když stojím za tebou a chci se tě dotknout, nějak to vycítíš a utečeš dřív.“ Odpověděl.

„Nikdo mi neublížil.“ Šeptla jsem a koukala do jeho očí.

„Tak proč…“ Větu nedokončil, ale já chápala, co chtěl říct.

„Nemám to ráda.“ Odpověděla jsem jen a otočila se na učitele, který vešel do třídy.

Začal vykládat látku, ale já se toulala myšlenkami jinde. Edward mě stále pod stolem držel za ruku a děvčata v celé třídě sledovali naše propletené ruce…

„Charlie!“ Vykřikla jsem a rychle se zvedla. Najednou jsem dostala pocit, že se má něco špatného stát a věděla jsem přesně komu. Byla to jako aura, kterou můžou lidi pocítit. Vybíhala jsem z učebny a slyšela jsem za sebou křik učitele. Nevnímala jsem, co říká. Vnímala jsem jenom svou potřebu doběhnout co nejdříve ke kostelu. Chtěla jsem si zkrátit cestu lesem, protože tu nejsem autem, ale dohonil mě Edward a chytl mě za ruce.

„Co se děje?“ Ptal se zděšeně.

„Charlie. Něco se mu stane. Musím rychle do kostela, pusť mě.“ Chrlila jsem ze sebe a trhala se z jeho obětí.

„Odvezu tě, jedu s tebou.“

Celou cestu ke kostelu se mi zdálo, že jedeme příliš pomalu, pořád jsem Edwardovi říkala, ať přidá, jede rychleji.

Jen co u kostela zastavil, vyběhla jsem, jak nejrychleji jsem mohla a mířila do kostela. Za oltářem byly dveře, do kterých jsem nikdy nešla, rozeběhla jsem se k nim a prudce je otevřela. Naskytl se mi pohled na schody. Rychle jsem po nich dupala a za sebou jsem slyšela další kroky. Na konci schodišti byla chodba a z chodby vedli troje dveře. Dvoje hned u paty schodiště, jedny vlevo a druhé vpravo. Třetí až na konci chodby. Vyběhla jsem poslední schod a v tom jsem uslyšela ránu, ještě více jsem přidala v běhu a bylo mi jedno co si bude myslet Edward, bylo mi jedno všechno, jen jsem chtěla vědět, co se stalo Charliemu. Doběhla jsem ke dveřím a otevřela je. Naskytl se mi pohled na…

Tak co myslíte? Co se stalo Charliemu? A jaké to bude mít následky pro Isabell?

8. kapitola část druhá

Shrnutí

Autor: xlovexx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený anděl - 8. kapitola část první: