Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracený anděl - 7. kapitola

21.11.2009 (20:00) • xlovexx • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3793×

VII – První rande

„… Miluji tě, Isabell.“ Šeptal mi ta nejkrásnější slova do ucha a líbl mě na tvář.

„Isabell, měla bys vstávat. Máš školu.“ Budil mě farář, „Dnes sis nějak přispala.“ Smál se.

„Zdál se mi hezký sen, otče.“ Řekla jsem jen a odešla do koupelny, oblékla se a došla i na snídani.

„Klíčky od auta jsou na stole.“ Ozval se farář při snídani.

„Jsi hodný, Charlie, ale já dnes auto nepotřebuju. Edward mi včera nabídl odvoz do školy.“

„Edward? Zdá se mi, že ten kluk je do tebe větší blázen než kdokoliv jiný.“Usmál se. „Láska je silný cit, pamatuji se na svou první lásku,“ rozpomínal se. „Nikdy na ní nezapomenu. Jen je škoda, že bůh si jí vzal k sobě dříve, než ostatní lidi.“

Po farářově tváři se roztáhl úšklebek plný bolesti. A jeho oči se mu rozostřily, jak začal vzpomínat na velmi vzdálenou minulost.

„Byla nádherná, a ty jsi jí tak hrozně podobná. Krásné husté, hnědé vlasy, neposedné jako rozbouřené moře jí lemovali její nádherný jemný obličej. A její hluboké tmavě modré oči, posazené v kulaté tváři. Miloval jsem jí víc, než svůj život. Ale umřela. Umřela v pouhých jednatřiceti. Chtěli jsme počati dítě. Dalšího nádherného tvora na tuto zemi, ale ona nemohla. Báli jsme se, že nám jej Bůh nechce dovolit, že jsme provedli něco neodpustitelného. Ale nakonec se Elizabeth rozhodl navštívit doktora.“ Odmlčel se a já pozorovala jedinou osamocenou slzu, která si drala cestu po jeho vrásčité tváři.

„Doktor jí řekl, že děti mít nemůže. Nemohl, ale zjistit příčinu. To se odehrálo, když jí bylo osmadvacet, navštívila spousty doktorů, jezdila i za hranice států, a ve třiceti jí zjistili, že má nádor. Na operaci byl moc velký. Na svoje jednatřicáté narozeniny zemřela. Odešla v hrozných bolestech. Nechtěl jsem jí vidět takhle trpět. Ale nemohl jsem nic dělat.“ Po farářově obličeji stékalo stále více slz a jeho oči konečně zaostřili na mou postavu, už se nedíval skrze mě.

„Když jsem tě viděl na tom hřbitově. Myslel jsem si, že je to ona. Že Bůh vyslyšel mé motlitby a dovolil mi jí ještě jednou spatřit, před tím než…“ V tu chvíli venku zatroubilo auto.

„Utíkej, malá, čeká na tebe venku jeden mladý hoch. Nenechej ho odejít.“ Usmál se farář a hřbetem ruky setřel své slzy. „Myslím, že lepšího nenajdeš.“

„Ale, otče…“ Chtěla jsem namítnout, že můžu zůstat dnes doma, že mu pomůžu, ať se může někomu svěřit, nebo třeba jen, že mezi mnou a obyčejným lidským klukem nemůže nikdy nic být, že by nepochopil, co jsem zač, ale umlčel mě rukou, kterou mi položil na ústa.

„ Já vím, malá, já vím. Myslíš, že jsi zde jen kvůli úkolu, ale ani Bůh nemůže bránit lásce a já ji na tobě vidím. Až tě políbí, sama poznáš svoje city. A teď jdi.“

Vyběhla jsem tedy s batohem ven a zamířila rovnou ke stříbrnému autu.

„Ahoj.“ Řekla jsem směrem k Edwardovi, který mi zrovna otevíral dveře u spolujezdce.

„Ahoj, krásko.“ Odpověděl a těsně před zavřením dveří mi políbil hřbet ruky. Obešel auto a nastoupil za volant.

„Kde jsou Alice a Jasper?“ Zeptala jsem se.

„Rozhodli se, že pojedou s Rosalie a Emmetem.“ Odpověděl, nastartoval a rozjel se směr škola. Zrovna jsme projížděli po silnici vedoucí lesem těsně před městem, když Edward zajel ke krajnici a zastavil.

„Co se děje?“ Zeptala jsem se a otočila se na Edwarda.

„Vypadá to, že první hodinu nestihneme.“ Odpověděl se smíchem Edward."Právě jsme píchli."

„Co je na tom směšného?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Stalo se mi to poprvé a zrovna vezu tebe.“ Kroutil hlavou a vylezl ven. Chtěla jsem si otevřít dveře, ale než jsem stačila chytnout kliku tak se dveře a otevřeli a Edward mi nabídl ruku, aby mi pomohl vystoupit. Přijala jsem pomoc, uchopila se jeho ruky a podívala se do jeho zlatavých očí. Pomalu jsem vystoupila a on stále mou ruku držel a oplácel mi pohled. Vzpomněla jsem si na farářova slova, a když začal pomalu přibližovat hlavu jako v mých snech, rychle jsem dělala, že moji pozornost upoutal okolní les.

Edward pustil mou ruku a unikl mu trochu zklamaný povzdech. Přešel ke kufru a otevřel jej.

„Já ho zabiju.“ Zašeptal rozzlobeně. Proto jsem se na něj ohlédla a viděla, jak stojí u kufru a v rukou mačká papírek. Nechápavě jsem nadzvedla obočí a odkašlala si, abych upoutala jeho pozornost. Stočil pohled ke mně a vysvětlil.

„Emmett se rozhodl, že si postaví panáka Michelin a vypůjčil si na to mou pneumatiku.“ Přešel ke mně a vložil mi do ruky papírek. Stálo na něm: „Díky brácha. Příští měsíc ti koupím novou. Chyběla mi poslední. Michelin je hotový.“

„Takže nemáš náhradu?“ Otázala jsem se, i když mi to bylo dávno jasný.

„Přesně tak.“ Přitakal. A opět si vzal papírek. „Abych měl co mu věnovat, až bude chtít nějakej dárek.“ Pousmál se.

„A co budeme teda děla?“

„Zavolám Carlislea, doveze nám rezervu, ale chvíli tu asi strávíme. Teď mu končí konzultace s jednou pacientkou v Port Angels.“ Řekl a začal vytáčet číslo na mobilu.

„No, ahoj Carlisle, mám problém, potřeboval bych…“ Odešel stranou a já přestala vnímat, co říká a zadívala jsem se hluboko do lesa. Lesy tady ve Forks mě přímo volali, abych se v nich toulala. Byly nádherné.

„Vyřízeno. Do hodiny přijede. Pak už to bude jen pět minut, než vyměním kolo, takže přijdeme těsně po zazvonění na třetí hodinu. Zavolá do školy a omluví i tebe.“ Promluvil vedle mě hlas Edwarda.

„Tvůj otec je hodný.“ Špitla jsem nepřítomně a stále sledovala les. Měla jsem šílenou chuť odhodit mikinu, roztáhnout křídla a rozeběhnout se do hlubin té zelené barvy. Cítit vítr proudící pod křídly a snad se i vznést. Před mým zorným polem se začala míhat ruka. Párkrát jsem zamrkala a pohlédla Edwardovi do očí.

„Už snad pět minut tady na tebe mluvím a ty mě vůbec nevnímáš. Co se to s tebou děje?“ Otázal se, se stopou frustrace v hlase.

„Jen jsem přemýšlela.“ Odpověděla jsem a už jsem nedokázala spustit pohled z jeho očí. Na jeho čele se mu objevila malá vráska.

„Téhle odpovědi jsem se bál, asi mi neřekneš, nad čím, viď?“  Zeptal se a hypnotizoval mě.

„Myslím, že ne. Nechám si to pro sebe.“ Odpověděla jsem a udělala nevinný obličej.

„Tak dobře. Ale v tom případě se v mojí společnosti nezamýšlej a raději se věnuj mně.“ Řekl stejně nevinně, jako já ke konci přidal okouzlující úsměv, ve kterém se mu zableskly jeho nádherné bílé zuby.

„Co děláš večer?“ změnil najednou téma.

„Večer je mše, takže zpívám.“ Odpověděla jsem a přemýšlela, proč se ptal.

„Když tě stihnu přivést zpátky na mši včas, věnovala bys mi tvůj čas? Chtěl bych tě pozvat na večeři. Třeba pizzu, když ti minule tak chutnala.“

„Jasně, proč ne. Charlie nebude mít nic proti.“ Souhlasila jsem.

Edward udělal pár kroků ke mně, že stál jen půl metru ode mě a chytl mě za ruce. V tu chvíli se ze zatáčky vyřítilo černé BMW a zastavilo za Volvem. Edward pustil mé ruce a otočil se na Carlislea, který zrovna vystupoval z auta.

Společně vyměnili kolo a my mohly konečně vyjet do školy.

Celé dopoledne i část odpoledne utekla rychle a já opět seděla v autě vedle Edwarda, který mě vezl zpět domů. Naštěstí se neopakovala příhoda z rána a my bez zastávky dojeli před kostel.

„Takže tě můžu za hodinu a půl vybrat?“ Přesvědčoval se ještě Edward, když mi pomáhal z auta. Já jen kývla. Po jeho tváři se rozlil úsměv a on nastoupil zpět do auta a odjel.

„Ahoj Charlie.“ Pozdravila jsem faráře, který mě nenápadně sledoval zpoza rohu.

„Jak víš, že tu jsem?“ Zeptal se zmateně a vylezlo i jeho tělo.

„Jednoduše. Jsi hodně vidět, když se snažíš být nenápadný.“ Usmála jsem se a pohladila Tesáka, který mezitím přiběhl, po hlavě. „Za hodinu a půl odjedu, Edward mě zve na pizzu.“ Oznámila jsem.

„Jistě, malá. Nebudu ti bránit tvému prvnímu rande.“ Usmál se.

„Jdu se projít s Tesákem.“ Raději jsem se vyhnula rozhovoru na téma rande a odešla. Hodinu jsem se s Tesákem procházela v lese a až potom jsem zamířila zpátky ke kostelu. V pokoji jsem se převlékla. Jen jsem dopnula zip nové mikinu, už jsem slyšela přijet auto. Vyšla jsem Edwardovi naproti, ať nemusí chytit ještě kázání od Charlieho, stačí, že jej už párkrát poslouchal při mši.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem Edwarda a s jeho pomocí nasedla do auta. Jeli jsme do Port Angels a Edward mě vedl do jedné, zřejmě drahé, restaurace.

„Dobrý den, jmenuji se Peter, dnes vás budu obsluhovat.“ Hned ve dveřích se nás ujal číšník a vedl nás ke vzdálenému boxu v restauraci. Galantně mi odsunul židli a já na ní sedla.

„Co si přejete k pití?“ Zeptal se a podával nám jídelní lístky.

„Jen vodu.“ Oznámila jsem a Edward ukázal ruku se dvěma zvednutými prsty.

„Hned to zde bude.“ Číšník se otočil a odešel. Otočila jsem se na Edwarda a pohlédla do jeho očí. Hleděl na mě a vypadal, že nad něčím usilovně přemýšlí.

„Co se děje?“ Nedalo mi to a musela jsem se zeptat.

„Nic. Jen si jiná než ostatní. Hodně jiná.“ Odpověděl a stále mě sledoval. To vím už hodně dlouho. Pomyslela jsem si a raději věnovala pozornost lístku. Měli tu spoustu druhů pizzy a já si nemohla vybrat. Proto, když jsem viděla, jak k nám míří číšník, jsem naslepo zapíchla prst do jídelního lístku a konečně si vybrala. Slyšela jsem jen, jak se Edward usmál. Pohlédla jsem na něj a on se stále díval na mě.

„Pomocí náhody?“ Otázal se. „Co sis vybrala?“

„Hawai.“ Odpověděla jsem a ohlédla se za číšníkem. Byl už jen dva stoly od nás a na tácu nesl dvě vody. Sledovala jsem ho celou dobu, i když Edward objednával večeři. Doprovázela jsem ho pohledem, i když odcházel. Sledovala jsem jeho svaly, jak se mu rýsují pod trikem.

Vedle mě si Edward odkašlal. Proto jsem pohlédla na něj a zvedla obočí.

„Já jen, že obvykle, když máš s někým rande, se nekouká po ostatních.“ Odpověděl naštvaně.

„My máme rande?“ naschvál jsem se zeptala.

„Zvu tě na večeři. Co jiného by to mělo být?“

„Večeře?“ Zeptala jsem se a zvedla znovu obočí. „Mezi kamarády.“

Mezi tím k nám opět došel číšník a položil mezi nás toustíky s rajčatovým salátem. Opět upoutal můj zrak a já jej sledovala, dokud nezašel za roh.

„Nemám si odsednout?“ Zeptal se teď už opravdu dotčeným hlasem Edward.

„Proč bys to dělal?“ Nechápavě jsem stáhla obočí k sobě.

„Připadám si tu jako páté kolo u vozu. To ti vůbec nevadí pozorovat toho… toho…“

„Jak se říká tomuhle pocitu? Žárlivost?“ Zeptala jsem se ho.

„Myslíš jako, že já žárlím? Proč bych měl, vždyť mezi námi nic není.“ Edward byl vyvedený z míry.

„To já taky nevím.“ Odpověděla jsem mu a ochutnala toust. „To je výborný, na.“ Řekla jsem a přisunula talíř k němu.

„Tohle mi moc nechutná, nechci.“ Odpověděl a přisunul talíř opět ke mně. Pokrčila jsem jen rameny a snědla i jeho podíl.

„Proč pořád pozoruješ toho Petera.“ Zeptal se.

„Kdo je Peter?“ otázala jsem se a nemohla si vybavit žádného Petera, kterého bych znala.

Edward nasadil velice udivený výraz. „Ty ho tady celou dobu svlékáš pohledem a ani sis nezapamatovala jeho jméno?“ Ptal se udiveně.

„Já ho spíš oblékám.“ Odpověděla jsem.

„Ještě řekni, že jsi nákupní maniak a já zdrhám, stačí mi Alce.“ Trošku uvolnil napjatou situaci.

„Nesnáším nakupování.“ Odpověděla jsem a všimla si, že ten Peter opět vyšel z kuchyně a donesl jídlo dvojici sedící kousek od nás.

„Co na něm vidíš?“ Zeptal se Edward a všechna naštvanost byla z jeho hlasu pryč, vystřídala ji porážka. „Co na něm vidíš, že tě poutá víc než kdokoliv jiný?“

„Nevím je divný… Hrozně mi někoho připomíná.“

„A koho?“

„To právě nevím.“ Řekla jsem a pohlédla Edwardovi do očí. On se na mě díval smutným pohledem. Zrovna okolo našeho stolu prošel Peter a zvířil vzduch. Neovládla jsem se a se zavřenými oči natáhla jeho vůni do plic. Ozval se povzdech a šustění jak Edward sklopil hlavu.

„Už vím, koho mi připomíná.“Otevřela jsem oči a pohlédla na Edwarda, který se celý třásl.

„Koho?“ zeptal se skrze zuby.

Peter nám donesl jídlo a Edward byl nucený se zvednout ze stolu.

„Děkuji paní Stanley.“  Řekla jsem a Edward na mě nechápavě odpověděl.

„Není zač.“ Řekl Peter a odešel.

„Já to věděla, že mi někoho připomíná.“ Vyhrkla jsem vítězoslavně. „Naše učitelka angličtiny má dvě povolání.“ Usmála jsem se na Edwarda. Ten ještě chvíli na mě nechápavě koukal a potom se začal smát.

„Tak já tady žárlím na gaye?“ Zeptal se nevěřícně a stále se smál.

„Takže jsi žárlil?“ Hned se zklidnil a odpověděl.

„Ne, vůbec.“

Zbytek večeře proběhl v klidu. A my vycházeli s úsměvy ven. Celou cestu k autu jsme se smály a já kousek od něj zakopla. Naštěstí těsně, než jsem si prostudovala štěrk, mě zachytil Edward. Zvedl mě, ale stále mě nepouštěl. Bála jsem se, že by mohl cítit moje křídla, ale on si toho nevšímal. Místo toho se začal naklánět obličejem ke mně. Chtěla jsem uhnout, ale než jsem si to stačila rozmyslet tak přitiskl své rty na mé. Nevěděla jsem, co mám dělat, ale pak se mi vybavila farářova slova z rána „až tě políbí, sama poznáš svoje city.“ A já je poznala. A nejen to. Vybavila se mi jedna vzpomínka.

Stála jsem ve velkém sálu a přede mnou bylo křeslo, ve kterém seděl Pán. Okolo stála spousta andělů a byly rozzlobení. Koukali na mě a opovrhovali mnou…

To bylo vše. V tu chvíli Edward opustil mé rty a odtáhl se. Má křídla se blahem zatřepala, naštěstí si toho nevšiml. Chytl mě za ruku a odvedl ten kousek k autu, kde mi galantně otevřel dveře.

Mši jsme stihli akorát a Edward se mě těsně před kostelem zeptal, zda chci, aby Charlie věděl, co se mezi námi stalo a jestli mě může zítra ráno znovu vyzvednout. Na oboje jsem odpověděla kladně.

8. kapitola část první

shrnutí

Autor: xlovexx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený anděl - 7. kapitola: