Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracený anděl - 5. kapitola

18.11.2009 (15:15) • xlovexx • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3684×

V – Tesák

Ráno jsem vstala v šest hodin. Dnes jsem výjimečně spala dlouho. Do deseti minut jsem byla oblečena a umyta. Protože venku byla ještě tma, neschovávala jsem křídla a mikinu vzala jen do ruky. Mé kroky opět mířili ke známému náhrobku pod dubem. Nevím proč, ale něco mě k němu táhlo. Sedla jsem si vedle něj na zem a přemýšlela. Přemýšlela jsem, proč si nic nepamatuji. Proč tu jsem. Kdy vyprší má lhůta. Jestli zde i zestárnu a zemřu. Vytáhla jsem z kapsy papírek a pohlédla na něj. Nic tam nestálo, byl prázdný. S povzdechnutím a těžkým srdcem jsem vrátila papírek do kapsy a zadívala se na oblohu. Začínalo svítat. Obloha nabírala krvavý odstín červené a ptáci v korunách stromů spustili svou hudbu.

„Proč tu jsem?“ Šeptala jsem potichu k nebi, ale nic se nestalo. Seděla jsem na zemi dlouho, dokud mračna na obloze nedostali svou normální barvu. V tu dobu se ozval hlas:

„Nevzdávej se.“  Zašeptal a v tu chvíli se zvedl vítr a nahnal mi vlasy do očí. Má křídla se ve větru zatřepala a snesl se z nich prach. Zatřpytil se a spadl na zem. Najednou jsem zaslechla auto. Proto jsem křídla složila, oblékla si mikinu a vyšla jim vstříc. Po příjezdové cestě jelo stříbrné Volvo a kousek ode mě zastavilo. Vystoupili z něj Edward, Emmet, Alice a Jasper.

„Ahoj. Co vy tu?“ Promluvila jsem k Alici a Jasperovi.

„Přece si to nenecháme ujít.“ Pronesla Alice a začala z kufru vytahovat věci, které dávala Jasperovi do rukou, bylo toho hodně.

„K čemu to je?“ Zeptala jsem se.

„Oblečeni pro nás a barvy.“ Odpověděla.

„Lak máme v přístřešku.“ Pronesla jsem zmateně a ukázala tím směrem.

„Až budeme s prací hotovi, vrhnu se na tvůj pokoj.“ Řekla a vydala se s Jasperem v patách k přístřešku, kde krabice položili a vrátili se.

Už je devět hodin a my se s prací příliš nepohnuli. Zbývaly nám čtyři lavice a první stále nebyly suché, takže se nemohli začít nosit zpět. Zrovna jsem se vracela s dalšími laky, když jsem zaslechla Emmeta jak si stěžuje Edwardovi.

„Ty vole, to jde pomalu.“

„Emmete! Jsi na posvátné půdě tak si tenhle slovník odpusť.“ Křikla jsem na něj.

„Tys mě slyšela,“ ptal se zmateně.

„Jo mám hodně dobrý such.“ Řekla jsem, když jsem přešla Těch dvacet metrů mezi námi a vrazila mu plechovku laku do ruky. Otočila jsem se a mířila ke své lavičce.

„Isabell. Mohla bys prosím donést šroubovák?“ Ozval se farář z nejvzdálenějšího kouta hřbitova, kde spravoval plaňky.

„Jistě.“ Křikla jsem, vzala ho do ruky a letěla k faráři. Jen jsem tam doběhla tak na mě valil oči. „Isabell, jsi moc rychlá. Kroť se před nimi prosím. Člověk takhle rychle neutíká.“ Šeptal mi do ucha.

Otočila jsem se a viděla, jak na mě všichni zírají. Šla jsem pomalým krokem zpátky. Takže další věc, kterou si musím hlídat. Kromě křídel už i běh. A zřejmě mám i lepší sluch. V čem jsem ještě odlišná? Ptala jsem se sama sebe.

Naštěstí se Cullenovi neptali tak jsem jim nemusela lhát.

Bylo dvanáct hodin. Lavice nastěhované zpět v kazatelně. Plot u hřbitova spraven dokonce i naladěny varhany. Edward se dozvěděl, že nefungují a proto je naladil.

Momentálně jsem se sama procházela v lese. Alice mě se svolením Charlieho vyhnala, protože chtěla něco udělat s mým pokojem.

Myslela jsem na Edwarda. Za celou dobu co jsme spolu, ze mě nespustil své krásné hnědé oči. Kdykoliv jsem měla něco přenést, se objevil vedle mě a odnesl to sám. Když mi spadl pramen vlasů do obličeje, odhrnul ho a dlouhou dobu mi koukal do očí. Ale nejhorší byly mé reakce. Vždy když na mě koukal mi zčervenali tváře. Pokaždé když se mne dotknul nebo na mne promluvil, se ozvalo mé srdce, které normálně není téměř slyšet.

Došla jsem dost hluboko do lesa, proto jsem se chtěla otočit, jenže jsem uslyšela bolestné vytí psa. Rozeběhla jsem se jeho směrem a chtěla mu pomoci. Běžela jsem už dlouho a pod mé nohy se přimotala větev, já přes ni spadla a ucítila hroznou bolest v pravé noze. Přetočila jsem se na záda a sedla si. Pomalu jsem vyhrnovala nohavici, která se něčím mokrým lepila na nohu. Když jsem jí vyhrnula úplně, padl mi pohled na kost. Měla jsem ji zlomenou a kost proťala i kůži. Došlo mi, že to mokré byla krev, jenže moje krev byla modrá. Chvíli jsem zaraženě na svou nohu koukala a nevěděla kam jít. Do normální nemocnice nemohu.

Docela blízko se ozvalo znovu bolestné vytí. Nevím, co mě to napadlo. Jednala jsem zcela instinktivně. Sundala jsem si mikinu, roztáhla svá křidla a kost zatlačila zpět pod maso na své místo.

Teď už jen prach. Napadlo mě a zamávala jsem křídly, nic se nestalo. Zamávala jsem znovu a stále nic. Začínala jsem být hysterická. Vytí se ozývalo stále bolestněji. Zamávala jsem křídly znovu, ale ani teď se nic nestalo. Mávala jsem zběsile, ale prach nikde.

„Sakra.“ Zaklela jsem a zaryla nehty do mé bolavé nohy.

„Au.“ Zaúpěla jsem a odpovědí mi bylo tiché vytí a kňourání po mé levé straně.

Důvod toho, proč tu sedím, se ke mně blížil, bylo to malé štěňátko vlka a skákalo po třech nohou. Mělo ji zlomenou a bylo celé od krve. Doskákalo až ke mně a lehlo si. Svou hlavu položilo, na mojí, zdravou nohu a smutně mi koukalo do očí.

V tu chvíli má ruka samovolně mířila do zadu a vyškubla jedno pírko. Bolelo to, hodně to bolelo, ale kdyby to mělo pomoci…

Vztáhla jsem ruku s pírkem nad vlče a jemně jím mávla. Snesl se můj vytoužený prach a dopadl na něj. Vlče přestalo kňučet a jen mě pozorovalo. Rozhodla jsem se, že to samé pírko použiji na mou nohu. Přetřela jsem jím ránu a ta se zahojila. Po zlomenině nezbyla ani známka, krom modré krve. Pírko jsem si dala do kapsy a pohladila vlče po hlavě. Zvedla jsem se a chtěla odejít, ale vlče zakňučelo. Stouplo si a mířilo směrem, odkud přišlo. Měla jsem pocit, že chce, abych šla za ním. Neodolala jsem a vykročila.

Dovedlo mě k cíli, byla to hrozná podívaná. Na zemi ležela vlčice a vedle ní dvě roztrhaná vlčata. Všichni byly mrtvý. Vlče si lehlo vedle své matky a začalo kňučet. Přišla jsem k němu a pohladila ho.

„Promiň, jí už nedokážu pomoci.“ Řekla jsem jeho směrem a byla si tím jistá. Vlče na mě kouklo a v očích se mu zračilo pochopení. Chtěla jsem odejít, jenže vlče bylo příliš malé, aby dokázalo přežít, proto jsem se rozhodla ho vzít k sobě.

Oblékla jsem si mikinu a vlče vzala do rukou. Zpáteční cesta trvala dlouho a štěně mi mezitím v rukou usnulo. Byla už tma, šest hodin večer. Mezi stromy prosvítalo světlo z kostela a po okolí se ozývali vyděšené výkřiky.

„Isabell. Kde jsi?“ Slyšela jsem sametový hlas Edwarda, zněl vyděšeně a nejblíže.

„Tady.“ Křikla jsem. Za pár vteřin byl u mě a hned mě svíral v náručí. Jak se sem dostal tak rychle? Blesklo mi hlavou, ale při obětí jsem na to hned zapomněla, začala jsem vnímat jen jeho ruce obmotané kolem mého pasu.

„Víš, jak jsem se bál?“ vytýkal mi Edward. „Kde jsi byla? Co se stalo?“ Tentokrát mě držel na délku paží a koukal mi do očí. Jeho oči byly v té tmě černé, až strašidelné. Jeho pohled sklouzl na moje ruce, ve kterých se choulilo štěně. Pustil mě a udělal krok do zadu. Najednou jsem se cítila opuštěná. Chtěla jsem se schoulit do jeho rukou. Nevím co to je za pocit, jen jsem chtěla cítit jeho vůni, jeho objetí. Z myšlenek mě vytrhly jeho oči, když se podíval zpátky do těch mých.

Zkráceně jsem mu vysvětlila příhodu z lesa, ale vynechala jsem zlomenou nohu a prach z křídel. Vlče se v mých rukou zavrtělo a já si uvědomila, že mě stále hledají ostatní.

„Edwarde. Měli bychom jít ke kostelu. Svolat ostatní, že už mě nemusejí hledat a Tesákovi je zima.“ Řekla jsem a vykročila.

„Tasákovi? Ty jsi mu dala jméno? Proč ho vůbec neseš? Snad si ho nechceš nechat?“ Ptal se nevěřícně Edward.

„Jistě, neslyšel jsi? Je sám.“

Došli jsme ke kostelu, kde už ostatní čekali. Edward jim po cestě volal na mobil. Alice ke mně vykročila a chtěla mě obejmout, ale pohlédla na mě a stáhla se.

„Co to máš s kalhotami?“ Zeptala se a koukala na mou pravou nohu. Na světle bylo na nohavici vidět krev, jak se leskne.

„ Jen jsem na něco spadla.“ Zalhala jsem.

Zase se mě všichni ptali, co se stalo a já jim řekla stejnou verzi jako Edwardovi, pravou verzi se nedozví ani Charlie. Ptali se, zda myslím vážně i Tesáka, naštěstí Charlie nic proti tomu neměl. Nakonec jsme se s Cullenovými rozloučili a oni odjeli. Vzala jsem Tesáka sebou do pokoje. Když jsem otevřela dveře, nevěřila jsem svým očím. Pokoj byl nově vymalovaný červenou barvou. A byly zde různé doplňky i nová postel, skříň a stolek. Vzala jsem Tesáka do koupelny a vykoupala ho. Byl hodný. V pokoji si lehnul na chlupatý koberec u postele a usnul. Po Tesákovi jsem si dala sprchu i já a smyla ze sebe svou krev. Oblékla se do domácího oblečení, v kterém jsem mohla mít roztažená křídla, a šla do kuchyně za Charliem. Večeře probíhala potichu. Když jsem umývala nádobí, zeptal se na něco, co mě dokonale zaskočilo.

„Isabell. Jak je to mezi tebou a Edwardem?“ Otázal se.

„ Znám ho ze školy.“ Odpověděla jsem a nechápala, proč pokládá takovou otázku.

„Všiml jsem si, jak jste se na sebe dnes dívali. Mám pocit, že mám pod střechou zamilovaného anděla.“ Usmál se na mě.

„Charlie, já se nemohu zamilovat. Jsem tu, protože mám úkol. Ne kvůli sobě.“ Odpověděla jsem a kroutila hlavou.

„Nádobí už je umyté. Jdu si lehnout. Dobrou Charlie.“ Řekla jsem a vzala misky pro Tesáka. Jednu s vodou a druhou se salámem. Tesák stále spal na koberci a já byla také utahaná. Proto jsem si lehla do postele a usnula.

6. kapitola

Shrnutí

Autor: xlovexx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený anděl - 5. kapitola: