Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracené srdce 8.

06.11.2019 (10:00) • MilagrosEdwards • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1857×

O měsíc později – pohled Belly

Dávala jsem si para-závody s Billym na silnici v La Push. To je otec Jacoba. On je totiž taky na kolečkovém křesle. Smáli jsme se u toho, jak dva blázni a hecovali jsme se, kdo přijede k Blackovic baráčku dřív. Jake a Charlie by nejraději dělali, že nás neznají. Ale stejně uzavírali sázky a podporovali nás hlasitým skandováním. Jacob fandil mně a Charlie sázel na Billyho.

Naučila jsem se být tak nějak šťastná. Když jsem dojela do cíle, jako vítěz samozřejmě, Jake mě vzal do náruče a vtiskl mi horký polibek. On byl totiž celý horký. Pak můj vozík nechal tam, kde byl a odnášel si mě do naší garáže, kde jsme trávili většinu času.

Měli jsme tam vždy připravenou limonádu v plechovce a chipsy. Jacob tam opravoval a skládal různá auta nebo motorky a já ho u toho různě kibicovala. Škoda jen, že tak často musel pryč a nikdy mi nechtěl říct proč.

Ovšem, když nebyl pryč, byly to ty nejkrásnější okamžiky, jaké jsem kdy zažila. Alespoň ve svém novém životě… bez minulosti. Milovala jsem ty chvíle v naší garáži nebo spíše v přístřešku, který si Jacob sám postavil vlastníma rukama.

„Pro vítěze závodu tu mám malou odměnu,“ řekl Jacob něžně svým krásně chraplavým hlasem.

Potom se jeho rty spojily s mými a já ztratila půdu pod nohama. Jeho horké doteky mě tak vzrušovaly. Toužila jsem po něm, po jeho těle, polibcích, dotecích… Proč jsem se ale u toho cítila tak strašně provinile?

Jeho rty cestovaly po mé lícní kosti a směřovaly níž. Přerývavě jsem dýchala. A on náhle mezi polibky poprvé zašeptal - „Miluju tě“. Nevím, proč mi náhle vytryskly slzy. Ale Jacob v tom momentu přestal, napřímil se a podíval se mi do očí. „Udělal jsem něco špatně?“ zeptal se roztřeseně.

„Ne, promiň mi. Já nevím, co to se mnou je.“ Vrhla jsem se mu kolem krku a pevně ho objala, stejně jako on mě. „Já tě taky miluju, moc tě miluju,“ šeptala jsem a ty protivné slzy mi tekly dál a nechtěly přestat.

Potom vyndal z kapsy kalhot malý kožený váček. „To je pro tebe.“ Usmál se. „Řekl jsem přece, že pro tebe mám odměnu.“

Roztřesenýma rukama jsem si od něj váček vzala a jedním pohybem ho otevřela. Byl v něm kožený náramek s přívěškem. Byl tak krásný, byl to malý rudohnědý vlček vyřezaný ze dřeva a to do nejmenších detailů.

„Líbí se ti?“ zeptal se tiše Jacob.

„Jakeu, to jsi vyrobil ty? To je nádherné,“ vydechla jsem. Nevím, proč zase ve mně vyvolal ten vlček pocit, že mi něco uniká, něco, co jsem zapomněla. Ale aspoň mi přestaly téct ty otravné slzy. „Jakeu, děkuju,“ zašeptala jsem dojatě a znovu ho objala.

„Ukaž, nasadím ti ho.“ Jacob se natáhl pro náramek ruku a připnul mi ho na tu moji.

Večer mě Jake zavezl domů a vynesl mě do mého pokoje. No holt nemáme bezbariérový dům. Táta mi chtěl udělat pokoj dole v přízemí místo obýváku, ale já to odmítla. Vlastně jsem rázně protestovala. Nechtěla jsem, aby kvůli mně musel všechno změnit. A měla jsem i dobrý argument, totiž koupelna je stejně v patře.

Boj o svůj pokoj jsem vyhrála, ale táta mi najal ošetřovatelku. Naštěstí to nebyl nikdo cizí. Byla to Sue Clearwaterová, Harryho manželka. Bohužel Harry asi před dvěma měsíci umřel na infarkt a můj táta Sue se vším od té doby pomáhal. Byli si jeden druhému oporou a myslím, že se pomalu začínali sbližovat.

Jacob odešel a Sue mi chvíli potom zaklepala na dveře. „Bello, můžu ti už přinést večeři?“

„Ano, Sue, děkuju.“ Usmála jsem se na ni vděčně a ona mi úsměv oplatila. Začínala jsem ji mít fakt ráda.

Přemisťovala jsem se na svém vozíčku k psacímu stolu. Byla jsem jako vždy moc zbrklá a podařilo se mi posunout prkno v podlaze. Všimla jsem, že to na tom místě občas vrže, když po něm přejedu. No a teď jsem to prkno uvolnila úplně. Musím říct Charliemu, aby to zpravil.

Ohnula jsem se a chtěla prkno vrátit na místo, když jsem si všimla, že je tam něco skované. Že bych si tam před nehodou něco dala? Opatrně jsem to vzala do rukou. Byly to tři věci… Krabička s mašlí, CD a fotografie.

Nejprve jsem roztřesenýma rukama rozbalila krabičku. Našla jsem v ní dvě letenky na Floridu, stále ještě platné. Odložila jsem je na postel. Poté jsem vzala cédéčko s nápisem „Bellina ukolébavka“ a vložila jsem ho do mého přehrávače. Najednou se mým pokojem rozlehla ta nejkrásnější melodie, jakou jsem kdy slyšela. A cítila jsem, jak mi zase tečou slzy. Ta hudba ve mně vyvolávala takové zvláštní nepopsatelné pocity.

V rukou jsem ještě držela fotografii a bála jsem se na ni podívat. Nakonec jsem ale k tomu obrázku sklopila své oči. Byla jsem tam já a anděl, pomyslela jsem si. Byl to chlapec s bronzovými vlasy a medovýma očima s podivně bledou tváří a objímal mě kolem pasu.

„Kdo jsi?“ ptala jsem se fotky, kterou smáčely mé slzy. Proč to všechno ve mně probouzí takové pocity? Proč mně to bolí? Ty jsi důvod všech mých podivných pocitů? Ty jsi důvod, proč pláču, když mě Jacob políbí? Moje srdce tě někde hledá. Toulá se, kdo ví kde. Je ztracené.

Dříve než jsem se stačila uklidnit, zaklepala Sue s večeří.

„Pojď dál Sue,“ zaskřehotala jsem ubrečeným hlasem.

Sue se na mě starostlivě podívala. „Copak se děje?“

„Sue, znáš ho?“ Podávala jsem jí roztřeseně umáčenou fotografii.

„Ano,“ povzdechla si smutně. „To je Cullenovic chlapec, jmenuje se Edward.“

„Edward? A nevíš, co se stalo mezi Edwardem a mnou?“ Skoro jsem šeptala, jak jsem byla napjatá.

„To bohužel nevím. Jediné, co vím je, že se on i celá jeho rodina odstěhovala. Bello, netrap se tím. Už je to pryč. Zkus to hodit za hlavu. Dýchej.“ Políbila mě na čelo a odešla.

Sue má pravdu, pomyslela jsem si. Už nebudu pátrat po své minulosti. Nechám ji spát. Utřela jsem si slzy. Snědla jsem svoje toasty a na prázdný talíř jsem položila onu fotografii, v šuplíku jsem vydolovala zápalky. Potom jsme pozorovala, jak se obrázek kroutí a taví s posledními tóny skladby, až z něj nezbylo vůbec nic. Nakonec jsem vyndala z přehrávače i to cédéčko a rozlomila jsem ho na dva kusy, které skončily v odpadkovém koši…

Autor: MilagrosEdwards, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracené srdce 8.: