Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracené dcery - 18. kapitola

28.07.2011 (10:00) • Werunecka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1076×

„Nechápu, co myslíš, Aro!“ odpověděla mu.

„Co jsi udělala s mými deníky?!“ ptal se a Baryk uviděla zbytky popela a dvoje desky.

„Já o žádných denících nic nevím!“ zařvala na něj vztekle.

„Kde jsi doteď byla?“ Chtěl po ní vědět.

„V zahradě,“ obhajovala se a Aro se podíval po Heidi.

„Opravdu, pane. Když jsem tam došla, byly tam obě,“ přitakala Heidi.

„Co se tu vlastně děje? Myslel jsem, že se spolu nebavíte,“ zkoušel Aro vyzvídat tam, kde měl větší šanci na úspěch.

„Ne, nebavíme! Přišla, až když se změnilo počasí,“ upozornila Ara Baryk.

„Myslíš, že používá tvůj dar?“ ptal se nyní Aro zkoumavě.

„Ne, to by neudělala!“ bránila ji Baryk i přes to, že se spolu nebavily. Moc dobře věděla, že v těch knihách muselo být něco určitého, aby je zničila. Přeci jenom spálila pouze dvě knihy. Pokud by to udělala ze vzteku, odnesla by to celá knihovna. Tím si byla jistá.

„Co v nich vůbec bylo?“ vyhrkla Baryk.

„Nic zvláštního,“ odpověděl Aro po chvilkovém zaváhání, čehož si všimla.

„V tom případě odcházím.“ Nechala ho tam a prostě odešla.

--- Pohled Vevi ---

Spokojeně jsem odešla ze zahrady. Přece bych se neochomýtala okolo, když Aro zuří, jinak by jeho nějaká náhodná myšlenka mohla patřit mně.

Ne, že bych se z toho nedostala, ale chci dopřát ségře to potěšení.

Bloumala jsem po hradě a přemýšlela, co bych jí ještě mohla provést, když jsem málem srazila papínka, který mi zastoupil cestu.

„Co má tohle všechno znamenat?“ ptal se a snažil se neznít naštvaně.

„Co jako? Jsme doma, to jsi přeci chtěl,“ vyčetla jsem mu nenávistně.

„Tak mi vysvětli, proč si chcete ubližovat!“ Neudržel se a opravdu zařval.

„Nemá cenu to vysvětlovat. Přátelé to nepotřebují a nepřátelé to nikdy nepochopí!“ odpověděla jsem mu klidně, což ho donutilo se naštvaně otočit a odejít.

„Považuješ nás za své přátelé?“ Uslyšela jsem hlas Alice Cullenové, tedy právě teď spíše toho otravného skřeta, ještě než jsem stačila udělat krok.

„Vás ano. Nemám důvod k opaku,“ odpověděla jsem jí otráveně.

„Super, ale my to nechápeme,“ upozornil mě Emmett.

„Co bychom taky po tobě mohli chtít, když máš IQ tykve.“ Pokračovala jsem prostě v cestě.

„Veru, my vám chceme pomoct.“ Došla mě pouze Esmé s Carlislem.

„A on se tě o to někdo prosil?“ To donutilo Esmé i s Carlislem zastavit a já konečně pokračovala sama.

Přemýšlela jsem, co budu dělat, ale jelikož jsem měla náladu pod psa, tak mě nic nenapadalo. Vlastně až na to jít si na někom ten vztek vybít, což by nebylo k zahození.

Rozhodnutí jít se převléct, mi netrvalo ani dvě vteřiny. Bylo to černé triko, kraťasi, ve kterých se bude bojovat rozhodně lépe. S tím jsem zamířila do tělocvičny.

Tedy, ona to docela tak tělocvična nebyla. Spíše tréninková místnost pro nové upíry.

Jakmile jsem dorazila, s potěšením jsem zjistila, že je zde Felix s Demetrim a něco probírají.

„Jdeš si vybít vztek?“ optal se mě pochybovačně Demetri, neboť zásadně zastával názor, že čím více je upír vzteklý, tím více dělá chyb. No, omyl, chlapečku, asi jsi zapomněl, že já chyby nedělám.

„Jaký vztek? Jdu vám ukázat, že na mě ještě pořád nemáte,“ usmála jsem se na ně uvolněně. Ovládala jsem se velice dobře, a tak na mně nebylo nic znát.

„Zajímalo by mě, jak dlouho vás bude bavit to divadélko.“ Felix si myslel, že se na něj vrhnu okamžitě, čehož by využil, ale já ne.

„Hodláš se schovávat za řečičky?“ vrátila jsem mu to.

„Přestaňte. Přišla jsi bojovat, ne?“ Demetri to přestal brát jako zábavu, ale jako výcvik.

„Že tě to taky napadlo. Jdeš první? Felix je moc velký zbabělec. Nebo půjdete pro jistotu oba?“ ptala jsem se a Felix zavrčel.

„Jdu já!“ rozhodl se okamžitě. Sakra, zrovna to větší tele.

„Felixi, víme, jak to dopadá, když bojuješ s kteroukoliv z nich,“ usadil ho Demetri a připravil se.

„Felixi, klidně se přidej,“ svolila jsem těsně předtím, než na mne Demetri zaútočil. A Felix s ničím neotálel.

„Bojuješ pořád dobře, ale tvé chování se zhoršilo,“ konstatoval ,Dement' a tím se mě snažil vyvést z rovnováhy.

„Mé chování je stejné, ale od nikoho si nenechám přikazovat, co mám a nemám dělat.“ Nedělalo mi problém se s ním bavit i při boji.

„To je dost dobře poznat. Ale své rodiče bys poslouchat měla.“ Felix se k nám taky připojil, tedy vlastně potom, co se nejdříve uchechtl.

„Jestli ten výrok neodvoláš, tak ti oddělím hlavu od těla a nezaváhám nad tím použít oheň!“ Chytla jsem ho pod krkem, zády ke mně.

„Veronico, pusť ho.“ Přestal Demetri bojovat.

„Promiň, všichni víme, že vás Athenodora nesnáší.“

--- Pohled Baryk ---

Jakmile jsem odešla z Arovi přítomnosti, rozhodla jsem se Vevi pomstít. Vydala jsem se po chodbě, vyzvedla z pokoje lepidlo a začala hledat její pokoj. Ale absolutně jsem ho nemohla najít.

Na konci chodby se z nenadání objevil Alec. Tak dobrá duše… ten idiot mi jde přímo do rány.

„Alecu, poradíš mi?“ zaprosila jsem a začala popotahovat. Uvidíme, zda na to znova skočí.

„Co se děje?“ optal se mě hnedka. Tak vidím, že staré metody se vyplácejí. Stačí jen zamrkat řasami.

„Veronica mi čmajzla jednu dost pěknou a dost krátkou sukni a já ji chci zpátky,“ začala jsem zase na oko potahovat.

„Pojď za mnou,“ vyzval mě a popadl mě za ruku. Dovedl mě až k jednomu z nevyužívaných pokojů.

„Děkuji,“ usmála jsem se na něj přeslazeně a vydala jsem se dovnitř. Počkala jsem, až Alec odejde a vyndala jsem z kapsy lepidlo.

To jsem vypotřebovala na podlahu přede dveřmi, vím je to zákeřné, ale změnit počasí taky. Vylezla jsem opatrně z pokoje a zavřela za sebou dveře. Ještě jsem nastražila kýbl s vodou, typická lumpárna znuděných kluků od nás ze školy.

„Našla jsi to, cos hledala?“ optal se mě Alec a já nadskočila.

„Myslela jsem, že jsi odešel a ne nenašla,“ odpověděla jsem mu.

„Aha, tak se můžeš jít své sestry zeptat, právě demoluje tělocvičnu,“ upřesnil mi a já začala litovat těch, co jí přišli pod ruce.

„Tak nic, půjdu se projít do města, stejně se už smráká,“ vymyslela jsem si plán, jak strávím noc ve městě.

S tím jsem se vydala do svého pokoje a Alec odešel. Když jsem byla za rohem, ozval se křik. Ale ne Vevi, nýbrž Jane. Co ona mohla chtít v jejím pokoji? Že by zase Aro slídil?

Vyběhla jsem do pokoje a převlékla se do něčeho normálního (tričko, sukně, boty). Hned na to jsem se chystala vypadnout, ale proč jít sama? Vytáhla jsem telefon a zavolala pár přátel, co jsme tu měly, než jsme odsud odešly.

„Jdu ven, mobil neberu. Vrátím se, až budu chtít,“ oznámila jsem té nové sekretářce – Julii.

Když jsem vyjela tím děsným výtahem až nahoru, uviděla jsem kamarády stát nebo sedět před vchodem.

Hned, co jsme se přivítali, vydali jsme se do restaurace, po které se mi tak strašně moc stýskalo.

17. kapitola ** 18. kapitola ** 19. kapitola

Autor: Werunecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracené dcery - 18. kapitola: