Ahoj!
Toto je moje první povídka, tak doufám, že se bude líbit.
Příběh je o Belle, ale tak jak ho neznáme. Bells žije se svojí rodinou, ale jednoho dne zmizí její bratr a později i ona. Zatím se nesetkají, ale později ve své věčnosti možná ano. Doufám, že se bude líbit. Adula57
15.09.2010 (15:45) • Adula57 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1269×
Každý si sní svůj život, já si ho taky snila a stále sním, ale zatím se mi nesplnil, tak doufám, že se někdy splní každému.
Ahoj, asi bych se měla představit, že? Jmenuji se Isabella Swanová a spolu se svou rodinou žiji na venkově v malinké vesničce, kde každý zná každého. Mám skvělého staršího bratra Emmetta, kterému je 17 let, zatím co já jsem o 9 let mladší. I když je můj věk 8, tak jsem dost chytrá na to, abych pochopila situaci, která se teď tady děje. Mizejí lidé. Moji rodiče se o mě a o Emma bojí, že nás taky zabijí medvědi. Podle všech mizí lidi, kvůli medvědům. Podle mě taky, ale vydávat se je zabíjet, je nesmysl, nebo ne? Vždyť tak jdou ty dobrovolníci spáchat sebevraždu. Už asi nikdy nevydýchám to, co nám jednoho dne u večeře Emmett oznámil.
„Mamko, táto a Bells, přihlásil jsem se jako dobrovolník na lovení těch medvědáků!" oznámil nám hrdě, ale já místo toho, abych mu pogratulovala, jsem s brekem utekla.
„Emmette, uznávám, že jsi dobrý kluk, ale víš, jaký názor na to všechno má Bella, nebo ne?" slyšela jsem ještě předtím, než jsem bouchla dveřmi.
Hodila jsem sebou na postel a poddala jsem se tomu návalu vzteku a zrady na mého bratra. Zradil mě. Vždyť mi sliboval, že tam nikdy nepůjde. Ani rodiče nic neudělali, jsou na něj pyšní. Ale na mě ne. Já nikdy nepůjdu lovit zvířata a je mi jedno jaká. Rozhodla jsem se, už jim nebudu zaclánět ve štěstí. Prostě uteču.
Vstala jsem a vyndala ze skříně batůžek. Dala jsem do něj společnou fotku rodiny a všechno kapesné co mám. Můj pokoj je v patře, ale u okna je strom. Slezu z něj dolů. Vždy jsem milovala šplhání, dostávat se výš a výš a potom se koukat na krajinu kolem sebe. Vylezla jsem na parapet a chytla se stromu. Opatrně jsem se na něj zhoupla a lezla dolů. Už skoro na konci jsem se ale zachytila a spadla dolů. Nic se mi nestalo. Já vždycky byla nemehlo. Všichni, ale hlavně Emmett, si ze mě utahovali. Utíkala jsem do lesa, cestou jsem zakopávala, ale uběhla jsem velký kus. Schovala jsem se pod kapradí u stromu. Tady mě nikdy nikdo nenajde.
Je to už dlouhá doba, co se tu schovávám. Asi jsem usnula nebo co. Je mi pořádná zima a bolí mě celé tělo, jak jsem padala, a hlavně noha. Myslím, že jsem si ji zlomila, protože mi natejká a nemůžu s tím hýbat. Zatím co jsem přemýšlela, co všechno mám naražené a odřené, jsem zaslechla volání mého jména.
„Bells, kde jsi?" ozvalo se skoro u mě a myslím, že to byl Emmett. Ten zrádce mě našel.
„Bello, tady jsi! Měl jsem o tebe takovej strach! Kde jsi byla?" I přes to, co provedl, jsem se rozvzlykala a přitulila jsem se do jeho nastavené obří náruče.
„Chyběla jsi mi!" Objetí mi opětoval stokrát silněji, ale už to začínalo bolet a pomalu mi docházel kyslík.
„Bolí to a nemůžu dýchat!" naříkala jsem. Stisk povolil a bral mě do náruče. Když jsem zahlédla jeho tvář, zhrozila jsem se. V jeho vždy smějícím se obličeji a jiskrou v očích nebyla ani špetka radosti. Byl tak ztrápený. Záleží mu na mně. Tak jako mně na něm. Šel, skoro až běžel, k těm světlům. Skoro se mě ani nedotýkal, asi věděl, že při každém dotyku mi působí bolest. I přes tu bolest jsem se k němu chtěla přitulit. Dát mu pusu na tvář jako usmířenou. Obejmout ho. Nebo si s ním hrát a u toho se smát jako nikdy jindy. Ale z toho všeho jsem jen dokázala se posunout a zachumlat se mu do košile a smáčet mu ji slzami. Miluju ho a on mě, já to vím stejně jako on, že jsme tu jeden pro druhého. Zatím jsme došli k ostatním a Emm mě pokládal na nějaké lehátko. Dva pánové mě s tím lehátkem donesli do sanity. Já nechci do nemocnice! Začala jsem se vzpírat. Vycítili to, takže mě jeden držel, abych nic neprovedla, a druhý mi něco píchnul a já pomalu usínala.
„Už bude dobře, děvenko." To bylo poslední, co jsem slyšela, ale než jsem zavřela oči, viděla jsem zavírající se dveře a tou mezerou mého tátu, mamku a bráchu.
O 7 dní později:
Tma. Tma. Tma. Pořád jenom tma. Stále nic nevidím, jen tmu. Chtěla bych se probudit. Stýská se mi. Stýská se mi po mamince... Stýská se mi po tátovi... Ale ze všeho nejvíc se mi stýská po Emmettovi...
Ahoj! Moje první povídka, takže jak se vám líbí? Mám pokračovat?
Autor: Adula57, v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Ztracená v osudu - prolog + 1. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!