Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracená v osudu - 9. kapitola

31.12.2010 (18:15) • Adula57 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1107×

pohled Emmett:

„Pojďte už!“ křičel na mě a na mou Rose Edward od auta. Ostatním se na tváři objevil výraz, jako něco na způsob: těm to zase trvá. Zrovna jsme měli jet do školy. Další nudný den. Jak já tu školu nesnáším. Zvlášť od doby, kdy ji musím navštěvovat, co jsem se stal upírem.

Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem se stal tím, čím jsem teď. Protože jsem zjistil že táta – jestli se to tak dá říct - znásilnil, a to několikrát, Bellu. A zadruhé, proměnil jsem se v upíra. Po Bells se mi hrozně moc stýská. Taky ji moc miluju. Zajímalo by mě, jestli má rodinu. To bych si vlastně mohl zjistit. Zeptám se na to Jaspera.

„Hele, Jazzi?“

„Ano?“

„Víš, něco bych od tebe potřeboval.“

Sedli jsme si do auta, jediný Edward jel svým. Sedl jsem si do zadu a Jasper vedle mě. Holky šly dopředu a má Rosalie řídila.

„Co bys potřeboval?“ zeptal se mírně zmateně. Cítil mou emoci. Alice se na mě dívala trochu lítostným pohledem, asi už to viděla. A Rosalie se na mě dívala obezřetným pohledem. Zajímala se, co zase asi vyvedu. Ano pro naši rodinu jsem působil dojmem šaška. I když mě to stálo dost úsilí. Všichni věděli o tom, že jsem měl sestřičku, ale nikdo nevěděl, jak je skvělá.

„Mohl bys mi zjistit o někom informace?“

„O kom?“ všech pohled se na mě soustředil.

„O Isabelle Swanové.“

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad.“

„Řekni, uděláš to pro mě nebo ne?“

„Heleď, Emme, omlouvám se ale ne. Vím, že ti moc chybí. Vím taky to, že to byla pro tebe ta nejlepší holka ne světě, ale Esmé a Carlisle by nebyli nadšení z toho, že jsi o ní něco sháněl. Promiň.“

„V pohodě. Omluvili byste mě prosím? Musím si něco zařídit.“ Nečekal jsem na odpověď, prostě jsem vyběhl z auta. Slyšel jsem ale výkřik. Alicin výkřik. Nevšímal jsem si ho a běžel jsem dál. Utíkal jsem opravdu rychle. Cítil jsem vítr, jak mi šlehal do obličeje.

…

Asi po hodině běhu, jsem dorazil na místo, kde jsme předtím bydleli. Z domu byli cítit dva pachy. Dokonce jsem z něj slyšel i hlasy. Vylezl jsem na strom a podíval se do okna. Má matka byla pořád stejná. V obličeji se vůbec nezměnila, možná až na ty kruhy pod očima a červených očí. Co se jí stalo? Podíval jsem se na tátu. Stále jsem na něj byl hrozně naštvaný. Ale i tak mi trochu chyběl. Seděl na gauči, a díval se na mamku. Oba dva byli smutní. Nevím sice co se stalo, ale zjistím to!

Seskočil jsem ze stromu a oběhl dům. Chtěl bych se podívat do Belly pokoje. Vyšplhal jsem a otevřel si okno. K mému překvapení, tu věci byli, tak jak jsem je naposledy viděl já. A to je už pár let. Sedl jsem si na postel a vzal si do ruky jejího oblíbeného plyšáka. Byl to malý plyšový medvídek. Moc se jí líbila zvířata jako jsou medvědi. Nejvíc asi panda. Tohohle jsem jí dal k 7. narozeninám. Byla z něj tak nadšená. Dost vzpomínání! Teď musím jít najít Bellu a budu spokojený. Musím ji ještě jednou vidět. Vylezl jsem z okna a skočil dolů. Šel jsem se podívat na úřad. Tam by o ní měli mít skoro vše. Ještě že nesvítilo slunce. Došel jsem do města a vešel do té velké budovy. Ihned se mě ujala recepční. Nešlo si nevšimnout toho, jak si dala níž výstřih, ale já mám mou Rosalií.

„Mohu vám nějak pomoci?“

„Ano, potřeboval bych něco vědět o jisté slečně.“

„A jste její blízký, nebo se neznáte?“

„Už jsme se dlouho neviděli, ale potřeboval bych se o ní něco dozvědět. Pomůžete mi?“ Ukázal jsem jí roličku peněz. Váhavě se na mě podívala. Usmál jsem se na ni, abych jí dodal jistotu, že to myslím vážně.

„A jak se jmenuje?“

„Isabella Swanová.“

„Ano, už to mám. Chcete to vytisknout?“

„Kdybyste byla tak hodná.“ Podala mi vytisklé papíry a přidala tam i telefoní číslo. Já jí dal na oplátku peníze. Vím totiž, že by mi to jinak nesehnala.

„Díky, Nashle!“ Papírek jsem vyhodil do koše.

„Nashle!“

Vyšel jsem z budovy a začal si číst.

… datum narození - 13. září 1976…

Ano, to už vím…

… datum úmrtí asi 15. března 1993…

Tak to mě srazilo na kolena. Zemřela rok před 18. narozeninami. To snad ne. Podíval jsem se na co.

Způsob smrti:?

Není známo jak slečna Isabella Swanová zemřela. Neví se, jestli vůbec zemřela. Nikdo ji neviděl. Je jen jediný svědek, ale ten je málo pravděpodobný. Prý slyšel ženský řev z ulice, kam zahnula nějaká žena. Neví se, jestli to byla ona. Ale je tu jistá možnost.

Pod celým tím textem byl tučný nápis:

Případ není uzavřen!!!

To není možné!

Rychle jsem běžel domů. Zeptám se Jaspera, jestli mi o ní něco nezjistí. Ukážu mu tohle, aby mi řekl, na co umřela. Umřela. Nedokážu si představit, že by to byla pravda.

…

Když jsem doběhl domů, všichni mě vítali s otevřenou náručí. Esmé si myslela, že se už nevrátím.

„Maminko, jak sis tohle mohla myslet? Já bych to nedokázal. Jen jsem si musel něco sehnat.“

„Jaspere, už jsem si to všechno zjistil, ale něco mi tu nesedí. Mohl bys mi to vyhledat?"

„No dobrá, tak co ti tam nesedí?“

„Příčina úmrtí,“ ta slova jsem ze sebe s těží vymáčknul. Všichni se na mě podívali.

„Už jsem to stačil zjistit, za tu dobu, co jsi tu nebyl. Příčina úmrtí je neznámá. Mají jen jednoho svědka, co slyšel ženský řev z ulice.“

„Jo, to jsem si taky zjistil. Myslíš  že by to byla ona?“

„Myslím si, že ano. Podle mě už je mrtvá.“

Poslední slova zašeptal. Celý svět se mi zhroutil. Jak jsem to mohl dopustit?

Teď je mrtvá kvůli mně. Kdybych nešel na lov, byla by tu. Já bych ji ochránil!

Jsem to ale magor. Svezl jsem se na kolena a začal brečet. Všichni se na mě dívali. Dívali se, jak křičím bolestí a ani se nehnuli z místa. Ani Rosalie a ani Esmé. Nikdo. Jen se dívali, jak se mi hroutí svět a já tu brečím, navždy bez slz.

Autor: Adula57, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracená v osudu - 9. kapitola: