Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zrození-4.kapitola Odjezd

21.07.2009 (11:30) • james • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1168×

Odjezd

Dny ubíhaly, návštěvnice se mnou trávila svůj veškerý čas tady. Chodila se mnou lovit do Seattlu, jelikož jsem ji nechtěl zavést do La Push. Pozorovala mě, jak jsem nemotorný a celý špinavý. Triko i kalhoty od krve oproti ní, která vždy zůstala čistá a pouze se mi smála svým kouzelným úsměvem, když jsem se zvedal od své nemotorně ulovené mrtvoly.
Jelikož byla stejná jako já, mohl jsem se od ní dozvědět spoustu užitečných věcí, které jsem do teď nechápal.
Jednou jsem se odvážil moc. „Už jsi někdy potkala člověka, který smrdí jako zmoklej pes??“ Ihned jsem si všiml jejího vyděšeného obličeje.
Chtěla mi položit otázku, ale dříve než ji vyřkla, viděl jsem jí ji v hlavě: „Kde jsi ho potkal?“
„Kousek odtud je malinká osada, kde bydlelo pár lidí. A jednoho takového člověka jsem před pár dny potkal a vysál. Jmenoval se Clearwater. Proč se ptáš??“
„Ten, koho jsi potkal, nebyl obyčejný člověk.“
„Kdo to tedy byl?? Byl to upír??“, chtěl jsem se o tajemném pachu dozvědět víc.
„Ne, nebyl to upír. Byl to pro nás ještě nebezpečnější tvor. Byl to odvěký nepřítel upírů, vlkodlak.“
„Vlkodlak??“
„Ano, mohou být velmi nebezpeční. Docela by mě zajímalo, jak se tak mladému upírovi jako tobě podařilo přežít souboj s vlkodlakem?“
„Bylo to snadné. Znal jsem tu rodinu, nepozorovaně jsem vnikl do bytu a zaútočil. Vůbec se nebránil. Nestihl to, byl jsem rychlejší. Než si uvědomil, co se děje bylo po něm a stačilo jednou kousnutí.“
„Přirozeně upíří jed je smrtelný pro vlkodlaka.“
„Pak když jsem běžel za tebou, slyšel jsem zavytí zdáli. Zřejmě tam byl ještě jeden.“
„To je klidně možné vlkodlaci žijí ve smečkách.“
Přemýšlel jsem o tom, co jsem se dozvěděl, a došlo mi, že by moje okolí nemuselo být v bezpečí. Vlkodlak, který přežil mé řádění, se určitě bude chtít brzy pomstít. Začínám litovat, že místo nevinných neznámých lidí jsem dříve nezaútočil na dům Blackových. Když teď vím, co jsou zač a jak je po celém lese cítit můj pach, bylo mi jasné, že mě nenechají na pokoji. Dál jsem se k tomu tématu s neznámou nevracel.
Den odjezdu se přiblížil. Zbývaly už pouze hodiny, kdy měla odjet, a mě začalo docházet, že se mi po ní bude stýskat. Bude se mi stýskat po večerech strávených s ní, po společných lovech, po jejím obličeji. Živo bez ní pro mě začínal být pomalu nepředstavitelný. Na první pohled jsem se do ní zamiloval a po přečtení jejích myšlenek jsem věděl, že ona je na tom úplně stejně.
Den před jejím odjezdem jsem si všiml její letenky a napadl mě hodně bláznivý nápad. Bláznivý ale ne neuskutečnitelný. Naštěstí jsem byl jediný v místnosti, kdo dokázal číst myšlenky ostatních.
„Potřebuju si něco zařídit, počkáš tu na mě???“
Moc se jí to nelíbilo, bylo jí to vidět na očích. V hlavě přemýšlela o tom, že by za mnou běžela, chtěla vědět, co si musím tak nutně zařídit, že chci odejít, když ona má za 18 hodin odjíždět.
„Bude to jen na chvilku. Slibuju. Za půl hodinky jsem zpátky.“
Spěchal jsem, abych to dodržel. Když jsem doběhl domů, už na mě čekala.
„Nechceš jít naposledy společně na lov??“
„To není špatný nápad. Potřebuju se najíst, abych zítra vydržela v letadle nikoho nezabít. Kde budeme lovit??“
„Myslel jsem, že bychom mohli do Seattlu, abychom měli dostatečně pestrý jídelníček.“
„Tak jo. Poběž, kdo tam bude dřív??“
„To se ví, že já!“ odpověděl jsem hbitě a hnal se za ní.
Zanedlouho jsem jí dohnal a okamžitě jsem byl před ní. Za půl hodinky jsem už viděl ceduli, na které bylo napsáno:“Seattle“. Byl jsem první. Ona doběhla za pár sekund za mnou.
Zamířili jsme do centra, kde se pohybovalo nejvíce lidí a kde je spousta malých temných uliček. Měli jsme štěstí. V jedné malé slepé ulici stála skupinka osmi lidí. Byla to snadná kořist. Bylo tam tak těsno, že se vedle sebe vešli jen dvě osoby, já a neznámá. Tak jsme zablokovali východ. Pak už jsme se jen oddávali upířím radovánkám a z jednoho po druhém vysávali tu životadárnou sladkou tekutinu.
Když jsme s nimi byli hotovi, byli jsme sytí a vydali se na cestu zpátky. Běželi jsme bok po boku a užívali si ten okamžik, než se rozloučíme. Ale na rozdíl od ní jsem věděl, že se znova setkáme a nebude to dlouho trvat.
Poté, co jsme doběhli domů, dala se do balení, se kterým byla v mžiku hotová. Když brala poslední věci, vypadla jí letenka. Už dříve jsem si všiml, kam letí. Bylo to do Benátek. Ale nyní jsem si všiml něčeho jiného a to mě upoutalo daleko víc než místo, kam letěla. Bylo to její jméno. Sice už jsem ho teď znal, ale neoslovil jsem ji ním. Ještě nenastal ten správný čas, aby se dozvěděla, že znám její tajemství.
Byla před námi prozatímně poslední cesta, cesta na letiště. Bylo to pouze asi 5 kilometrů od mého domu, takže jsme tam byli za chvilku. Nastal čas se rozloučit.
„Přijedeš sem zase někdy??“ Při seznámení bych nevěřil tomu, že to řeknu, ale bylo to tak. Už teď se mi po ní stýskalo.
„Myslím, že brzy. Bude se mi stýskat. Musím jít, abych stihla letadlo. Ahoj“
„Ahoj, příště.“potom jsem jí políbil a vůbec neměl chuť se od ní ještě odtrhnout. Podvolila se tomu a neustále mi polibek vracela a já jí.
Loučení bylo bolestné, i když jsem věděl, že se s ní zanedlouho setkám znova. Stejně ale bylo dojemné.
Poté jsem si musel pospíšit. Neměl jsem mnoho času, musel jsem být rychlejší než ona. A hlavně nesměl jsem nikoho zabít. Celou dobu , co jsem se pohyboval po letišti a letadle, jsem musel zadržovat dech, jinak bych se neovládl.
Potom, co jsem vešel do haly, vydal jsem se pro tašku, kterou jsem si na letišti přichystal před několika hodinami a šel jí dát k odbavení. Nastoupil jsem do letadla, sedl na sedadlo, které mělo být hned vedle jejího, a čekal, až přijde.

Autor: james (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zrození-4.kapitola Odjezd: