Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zrazená - kapitola první

07.09.2010 (16:00) • Paradis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1181×

Ale jistě, samozřejmě, to nebude problém, nenamáhejte se... Ale prosím vás... Blbost! Ne, to já jsem blbá!

Bezmocně jsem přecházela po mém novém, přechodném bydlišti a srdceryvně přemýšlela nad tím, jak se odsaď dostat. Hm a ono nic, překvapivě! Sakra, sakra, sakra! Jak jsem mohla být tolik blbá. Tak ůhosejná vůči obě, tak...

Soustřeď se! Syčel velice nepříjemně můj vnitřní hlásek, naneštěstí bezmocný a slabý. Soustřeď se, soustřeď se, soustřeď se! Syčel pořád dokola, až mi tio začínalo lézt krkem. Fajn, budu se soustředit. Co musím udělat, abych sedostala zpátky na oblohu? Zpátky domů, nebo minimálně ven z ktráteru, co jsem způsobila dopadem na zem?

Ach ne! Zajíkla jsem se, když už se dobrých oět minut ásilo jiné řešení, než poprosit o pomoc sestry. Probůh, vždť ony mě zadupou svými posměškami do země!

Zavřela jsem oči a snažila se všechnu svou energii zapojit do spojení mezi mnou a sestrami, které teď posměšně zářili na nebi.

"Copak? Snad ses neztratila, drahá Nettie..."

"A ne, Nettie nám uklouzla, chudika malá..."

"Nettie je dole? To je ale nemehlo..." Chechtaly s jedna přes druhou a nezapomínal na vážně povedené, krkem lezoucí grimasy. Samozřejmě, když se posmívám já, je to v pořádku, ale když se posmívají ony mě! Tak to ne! Semkla jsem rty do úzké čáry a snažila se udržet spojení, přeci jenom jejich pomoc potřebuju.

"Díky, že jste tak strašně citlivé a soucitné... mohla by mi, prosím, jedna z vás najít nejbližší dostupnou čarodějku?" usmála jsem se sladce a pokošela zahnat vražedné úmysli vztahující se k Melanie. Jsem spadlá sotva pár minut a ona už se cpe na moje místo! Ale to ne, severka je moje a nikdo mi jí už nevezme.

"Děláš, jakoby čarodějky měly býtv seriové výrobě," odfrkla si Clarie. Protočila jsem oči a snažila se z úsměvu vytlačit sarkastický úšklebek. "Ale vydrž, podívám se," usmála se zářivě. Cs, mrcha. Já zářívalá desetkrát toli, než jsem ovšem spadla. No a? Zase se dostanu nahoru, zase si vybuduju skvělé zázemí a zase budu arogantní... uklidňovala jsem se.

Claryin pohled se stočil na sever a viděla jsem, jak se její zorničky střídavě zaostřují a rozostřují. Přemýtala jsem nad tím, co by si o mě myslela nějaká třetí, nezúčastněná osoba. Stojím uprostřed kráteru, naíc uprostřed pěkně vlezlého podzimu v minišatičkách, mám zavřený oči a rozmlouvám sama se sebou. Tady, samozřejmě, že jsem rozmlouvala se svými sestrami, které jsem pomocé své moci přivolala do svéo těla, le to, samozřejmě ta třetí, nezůčastněná osoba netuší... "Ehm, neruším?" pípla Clarie. Zavrtěla jsem hlavou. "Jo, jedna čarodějka je tady poblíž. Máš vážně celkem kliku. Míří dál na sever, ale postupuje rychle..."

"Jo, jo," utnula jsem jí. "Jakou mám šanci, že jí dohoním?"

"Když se přestaneš vykecávat a d pěti minut vyhrabeš ten svůj zadek z tý díry... hm, celkem velkou," usmála se zářivě Barbara a její obličej se vytratil. Mrcha.

"Díky," šeptla jsem a přihlížela, jak postupně mizí jeden rozzářený obličejík za druhým. Otevřela jsem oči a zahlédla několik hvězd, co se neznatelně zableskly a pobaveně zablikaly. No, dnes budu velá atrakce. Pomyslela jsem si a opět se zapřemýšlela do toho, jak bych se mohla dostat z toho minimálně pět metrů hlubokého kráteru.

Tam, pam pam, pam pa paráda, pam, papa, pam pam paráda, pam, parararam, mampam paráááá..." rozprostřek se náhle do ticha šíleně hluboký, mužský a neuvěřitelně falešný hlas. Oklepala jsem se, páč mi málem praskly ušná bubínky, ale pak mi to došlo. Jsem zachráněná! Jupí! Málem jsem radostí vyskočila z kůže. Je to člověk, jeto chlap a určitě tak milé dušičce jako já, pomůže vylézt z téhke ohavné díry.

"Haló!" zaječela jsem šťastně a netrpělivě vyčkávala odpověď.

"Haló, je tu někdo? Hal..." nedořekl hlas, protože ho přehlušila tupá rána způsobená nárazem něčeho velkého, do něčeho celkem měkkého... jako, by jste hodili ze střechy ptel brambor na čerstvě udusanou hlínu. Následovalo pár žuvhnutí a nakonec nezaměnitelný vuk křupání kamínků a štěrku. Předemnou se válel obrovcký kus něčeho, co naříkalo a neohrabaně se to mrskalo. Protočila jsem oči a ležérně tu hromadu obešla. No, tak ten mi už nepomůže.

"Hej, je ti něco?" šťouchla jsem do něho špičkou boty. Odpovědí mi bylo zamručení.

"Kde se tady prbůhvzala ta ďuzna?" nechápal, zvedající se vů... fešák! Pomyslila jsem si, když jsem ho změrčila. Pronikavě zelené oči a husté tmavé vlasy. Neuvěřitelně vysoký a svaly snad i na uších. Chtivě jsem polkla.

"Spadla hvězda," odsekla jsem. No co, na chytrou otázku, chytrá odpověď.

"Aha," pronesl inteligentně. Aha, koukám, že přes všechny ty svaly se mu už něják nikam nevešel mozek. "A co tu děláš ty?" Ha, tím to dorazil! Chvíli jsem nečinně čuměla a přemýšlela, zda se začít smát, nebo brečet.

"Děláš si ze mě srandu? Nebo..." přemýšlela jsem nad racionální odpovědí. "Děláš si srandu, že?"

"Ne, proč? Já sem například spadnul," konstatoval.

"Né, neříkej!" zasmála jsem se sarkasticky. "A víš, že jsem si všimla? A já jsem překvapivě taky spadla. Viš, no... hvězy na zem většinou nejezdí výtahem," ušklíbla jsem se a protočila oči. Ačkoliv mě to urážení děsně bavilo, bohužel jsem na to neměla zrovínka čas. "A teď," dodala jsem, "když mě omluvíš, muím se odsud dostat dřív, než si to ke mě přištráduje nějakej hnusnej upír a vysaje ze mě všechnu krev. No a když jsme u toho, přestože jsi jenom člověk, varuju tě, že bys se mnoi být neměl. Mám takovej dojem, že by dezert neodmítnul..." Druhou část proslovu jsem si mumlala spíš pro sebe, abych si utřídila informace a mohla tak racionálně uvažovat. Nechala jsem fešáka fešákem a beznadějně hledala slabé místo kráteru, kde bych mohla eventuelně vylézt. No, popravdě, jedno se našlo, ale to by mi musel někdo pomoct.

"Co to plácáš?"

"Neřeš to. Nechtěl bys mi pomot?" zakřenila jsem se a nastavila nohu. Chvíli tupě zíral na tu dlouhou a hubenou končetinu, pakse oklepal a zadíval se mi do očí. Ne, nekecám, fakt se oklepal. Jako pes, jakoby... To je fuk.

"Hele, počkej, já tě nechápu. Spadla si na hlavu a teď plácáš volovny, nebo jsem jenom hluchej a natvrdlej?" Jo myslel to jako řecnickou otázku. A jo, musela jsem mu odpovídat.

"Jestli si hluchej netušim, ale já si jenom oprašuju fakta. Pánejo," pronesla jsem inteligentně "A že to nevypadá na nejskvělejší budoucnost... hm, ty mě tady rozptyluješ a já mám pak hledat čarodějku. Nebo víš co? Mohl by ses taky..." Chtěla jsem říct, že by se mohl přeměnit na žebřík, ale přerušil mě.

"Čarodějku?" vypísknul.

"Neřeš to, jO? Beztak mě akorát zdržuješ a nemáš mi jak pomoc. Víš co?"

"Ne, nevím co, ale ty si strašně ukecaná. Vsadím se, že z tebe bolí hlava i kámen," ušklíbnul se a zdálo se, že nad něčím uvažuje. No ne? Ono to umí myslet?

"Já nejsem ukecaná!" sustila je, jakmile mi došlo, z čeho jsem právě byla hrubě obviněna. "Nejsem ukecaná, to ty si hrozněj. Ani nevím, jak se jmenuješ a už mě tady o něšem poučuješ. Css... A co tady vlastně děláš, hm? Vždyť je sotva nad ránem a, a..." přerušil mě jeho hurónský smích.

"ty jsi neuvěřitelná!" chectal se. "Ale fajn, kdž to chceš vědět?" pokrčil rameny. "Jsem Erik. Vracím se od mé... ehm, bývalé přítelkyně, se kterou jsme se právě rozešli. Cestou zpátky na kolej na mě někdo začal hulákat a já se lek a spadnul do kráteru, co vytvořil nějakej šutr." vypláznul jazk a spokojeně se usmál. Taky jsem viděla, jak ho bolí mluvit o tom rozchodu, ale nenechala jsem to na obě znát. "Teď si na řadě ty." Css... tak já jsem pro něho šutr? No, jak myslí. Otočila jsem se na podpatku a štrádovala si to, co nejdál o něho. (V rámci možností.)

"Haló, jsem jedno ucho!"

"Možná, že jsem jenom spadla na hlavu a plácám nesmysli, ale podle mého šztry mluvi neumí!" vyprskla jsem naštaně a dala si sakra záležet na slově začínajícím "Š".

"Takže tvrdíš, že jsi hvězda?" Ozvalo se mi sotva pár centimetrů za zády. Pro mé překvapení to neznělo nijak sarkasticky. Spíš, jakoby mu právě došlo něco zásadního.

"Šutr," upřesnila jsem, ale navzdory tomu přikývla.

"Neděláš si srandu, že ne?" vpísknul nadšeně a samou radostí mnou zatočil ve vzduchu. Uteklo mi něco? Na tváři jsem vytvořila přihlouplý úsměv. "Takže mi nelhala!" pokračoval ve šťastněm odhalení čehosi a neustále mě mačkal v náruživém obětí.

"Stalo se něco?"

"To teda stalo!" zavýskal a čapnul mě za ruku. "Pojď!"

"Ne!" vytrhla jsem se mu rázně. I mě překvapilo, jak strohé to bylo. No jo, stres je stres. Chvíli na mě nechápavě zíral, ale pak našpulil pusu.

"Takže nepotřebuješ čarodějku?" zeptal se zkoumavě a kladl důraz na každé slovo.

"Ty nějakou znáš?" nechápala jsem, přesto se mi po tváři začal rozlévat úsměv. Horlivě přikývnul. Najednou jsem ztratila pevnou půdu pod nohama a protože jsem se šíleně lekla, automaticky jsem sebou začala škubat do všech směrů. Pak, mi ale došlo, že mě Fešák drží okolo pasu a snaži se mě vysadit. Jo, připadala jsem si trapně. Ne, nenecala jsem to na sobě znát. To víte, hvězdy jsou vážně šílená stvořeí. Na první pohled šíleně romantické a laskavé. A možná že ano, kdyžjste člověk a díváte se na nás ze země. Ale když jste tam nahoře, vidíte všechno, co se tam děje... no hrůza. Všechny hvězdy prostě svině. Nerada to přiznávám, ale je to tak. Navzájem si prostě nevěříme a protože vyrůstáme v takovém kolektivu, v jakém vyrůstáme, už od mala se učíme přetvrařovat. Já, speciáoně si troufám říct, že jsem dokonalá hvězda. Ostatní si o mě šuškají, že jsem natolik hrozná, že dokážu z jakéhokoliv slova, nebo vět udělat urážku a je to pravda. Umím nasadit takový tó, že by vás urazilo i vyznání pravé lásky.

Vyhoupla jsem se přes okraj kráteru a mile podala fešákovi ruce, abych mu pomohla. Je to sice Erik, ale pro mě už zůstane nadvždy fešákem. "Díky," zamumlala jsem rozpačitě a usmála se na něho. Úsměv mi opětoval.

"Nemáš za co..." mávnul rukou a plynule navázal na předešlou otázku. A jo, znám jednu čarodějku. Jmenuje se Bonnie a je to vážně kočka. Má fakt krásnou postavu a vlasy jako..." Decentně jsem si odkašlala a fešák, taktéž decentně toto téma přešel. "No, a my spolu chodili. Jetště před pár hodinama. Ona se se mnou chtěla sejít. Už několik dní předem se mi zdála divná... řekla, že prej je čarodějka." Fešák se bolestně zasmál, na tváři zmučený výraz. "Myslela jsem, že si jenom utahuje a tak jsem jí řek, že jsem její čaroděj a ona prej, že čarodějové nejsou... Pochopil jsem to tak, že jako o mě už nestojí," pokrčil rameny. "Začal jsem na ní řvát a ona uzekla..."

"Jo, jo, jo..." usekla jsem ho. Pro jistotu. Za prvé, takováhle srdcová záoležitost by mohla způsobit, že bych si porušila mí dokonalý sebeovládání a lhostejnost. Za druhé, bylo vidět, jak nerad o tom mluví a zatřetí, prostě jsem neměli času na zbyt. "Kam šla?" Pokrčil rameny. "Na sever," pověděla jsem místo něho a můj výraz jasně vypovídal o tom, že jestli se mě zeptá, jak to vím, zakroutím mu krkem. pochopil. "Ale, kde takový sever je?" zazubila jsem se nevině.

"A to si řikáš hvězda?" zakoulel očima. "To nevíš, že taková severka..." začal mě poučovat, ovšem nějak mu zamrzlo, když pohlédnul na severko-prázdné nebe. "T... t... tos... tos byla ty?" zakoktal zaskočeně a nedůvěřivě si mě prohlídnul. No, přiznávám, jen tak někdo si pod tou velkou, zářivou tečkou na obloze nepředtsaví mladou, hubenou holku s platinově blonďatýma vlasama pod pas a (nechlubím se!) celkem pěknou tvářičkou, co zdobí dvě pronikavě modrá kukadla.

"A pořád ještě jsem," štěkla jsem naoko uraženě a vysekla mu purkrle. Zakoulel očima a zářivě se usmál. Taky jsem se usmála a přiznávám, byl to úsměv naprosto spontání a vzhledem k momu vychování naprosto neprofesionální. Já se mám tářit znuděně, odmlouvat, urážet, chovat se arogantně a tak dál a tak dál... Chvíli jsme se jenom tak přiblble usmívali a přestože nebyl důvod, užívali jsme si jeden druhého.

"Ehm, no..." spustil najednou fešák a dokonale tím pokazil krásno chvilku. "Ještě pořád ani nevím, jak se jmenuješ... co tady děláš už tak nějak vím, ale..." Věnovala jsem mu sarkastický úsměv.

"Jsem Nettie a jo, jsem severka, polárka, večernice, jitřenka... Jak chceš, ale řekni mi tak nahlas a zakroutím ti krkem. Nesnáším tyhlety lidské přezdívky," zamrkala jsem a mluvila přitom přeslazeným hláskem. Erik (Jů, pokrok, už to začíná být Erik!) zakoulel očima, ale nijak mi do proslovu nezasahoval. "Vlastně něvím, co ti říct..."

"Nevím vůbec nic. Má přítelkyně mi řekla, že je čarodějka a tys mi potvrdila, že je to pravda. Taky vím, že jsi sev... hvězda. Ale netuším, jak ti má Bonn pomoct, nebo co si tu plácala o upírech..." Ale ne! Na tyhle potvory jsem dočista zapomněla!

"To mi připomíná, že bychom měli jít. Víš, kde je sever?" Erik rozhodně přikývnul a ukázal rukkou před sebe. přikývla jsem a mlčky jsme vyšli. Já, protože jako hvězda se vážně špatně unavím, nasadila svižné tempo a Erik se mě statně držel. "No, upíři jsou děsný potvory. Dřív jich na světě byla fůra a zabíjeli na potkání. Lidé se jich báli a taky měli proč. Jenomže, potom se stalo pár událostí..." Jo, výstižně jsem ty léta hrůzy a děsu shrnula do dvou slov. "... pár událostí a lidé skoro vymřeli. S nimi vymřelo i hodně upírů, jenomže, potom upíři na nějakou dobu zalezli a lidé se zase rozmnožili. Upírů, protože ti se nerozmnožují, zůstalo pskromnu a vylézali jen jednou za čas, aby se nakrmili. Lidí bylo hodně a jejich krev už jim začala být všední. Pak spadla hvězda. Spadla a jeden takový kolemjdoucí upír se rozhodl jí ošmakovat. Rozkřiklo se, že krev takové hvězdy přináší upírovi dlouhodobé upokojení a tak, když jedmou za čas nějaká spadne, je hotové pozdvižení," pokrčila jsem rameny a nervózně se rozhlédla. Teď zase poznal Erik, jak je mi tohle téma nepříjemné. Začalo mě mrazit v zádech a měla jsem z toho vážně špatný pocit. Zdálo se mi, jakoby nás někdo sledoval. Panejo, já jsem paranoidní! Stačí mi pár hodin na zemi a už blázním!

"A jak takový upír vypadá?" neotálel fešák.

"Noooo..." zapřemýšlela jsem se a zkoumala, jak nejlíp tu hrůzu popsat. "Sakra!" zaklela jsem a začala se sbírat ze země. Jsem to ale pitomec. Jedinej kamínek v okruku několika... metrů a já se trefím. "Já sem blbá!" nadávala jsem si a čekala, když se začně Eriksmát.

"Ehm, Nettie? Nevypadá takový upír takhle nějak?" špitnul najednou Erik přiškrceně. Hrůzou se mi vztyčili chloupky po celém těle na nedovolala jsem se ani pohnout. Cítila jsem, jak mi divoce buší srdce a jak trhavě dýchám. Erik na tom byl obdobně. Opatrně jsem zvedla hlavu a spatřila ho.

Stál tak deset metrů od nás, na pokraji lesa. Ve tmě jsme viděli jen jeho obrys, Erik jen matný. (Hvězdy mají daleko lepší smysli než člověk, ovšem, s upírem se rovnat nedáme, bohužel.) Jeho červené oči ve tmě zářili a slyšela jsem, jak lačně vrčí.

"Nettie?" zakňučel bezradně Erik. Musela jsem jednat rychle. Byla tady jedna eventuelní možnost... ale to bych Erika vystavila přílišnému nebezpečí. Ovšem... takhle to máme spočítaný oba.

"Eriku? Věříš mi?" polkla jsem. Prosím, řekni, že jo! Přála jsem si v duchu. Erik mlčel jako zařezaný. "Eriku!" sykla jsem, když upír o krok přistoupil.

"Dělej, co musíš!" odvětil. "Jo, věřím ti, hlavně nás z toho dostaň!" pípnul a přísahala bych, že mu uniknul vzlyk. Zaostřila jsem nu nestvůru a viděla, jak se jeho slozké tělo neparně třese. Jaho kůže byla nechutně zašedlá a holá hlaa va tmě házela strašidelné odlesky. Viděla jsem, jak se na mě upínají jeh hladové oči a modlila se při tom, aby můj plán vyšel.

"Eriku, podej mi ruku!"

"Nettie, teď není vhodná chvíle na..."

"Prostě mi jí podej!" Poslechnul a o krok ustoupil, abychom na sebe došáhli. Zadívala jsem se mu hluboko do očí a pokoušela se z nich vyčíst, nakolik je schopen mi věřit. Zdál se být natolik vystrašený, že by právě udělal cokoliv. Polkla jem se rozevřela jeho dlaň. Zároveň jsem neustále pozorovala přibližujícího se upíra. Byla jsem si téměř jistá, že jeho vrčení slyší už i Erik.

"Fajn, hlavně zachivej chladnou hlavu!" nařídilajsem mu a plnou silou mu nehtem přejela po jemné kůži na dlani. Kůže mezi palcem a ukazováčkem se okamžitě zbarvila do červena a Erik překvapeně vyjenul.

"Nettie, co to?! Nemůžeš mě tady nechat!" zaječel panicky, kdyžviděl, jak ustupuju.

"Promiň, nemůžu jinak..." hlesla jsem.

"Nettie!" zaječel a s hrůzou se otočil. Teď si stáli tváří v tvář. Erik se celý strachy třásl a upírovi červené, světélkující oči přímo hořeli. Pomalu uchopil Erikovu krvácející dlaň a vydal podivný skřek, který měl nejspíš znamenat něco, jako vítežný pokřik. Zavřela jsem oči, nemohla jsem se na to dívat.

------

"Eriku! Eriku, haló, vstávej!" Nic. Škodolibě jem se usmála. Fajn, jak myslí. Vlaza jsem provizorní nádobku a obdařila Erika dávkou ledové lázně. Měli jste vidět, jak vystřelil...

Autor: Paradis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zrazená - kapitola první: