Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpívající krev - Epilog

19.12.2010 (11:45) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 3078×

EPILOG

Za okny se stmívalo a v jejích očích jsem si prohlížel odlesky měkkého světla místnosti. Stoupla si na špičky a její rty se zvolna dotkly těch mých. Ten jednoduchý, téměř neznatelný dotyk mnou projel jako rozbouřená vlna. Chtěl jsem ji a zároveň ji nemohl mít. Každá taková chvíle byla mučivá. Už kolikrát jsem se ale přesvědčil, že je neoblomná a snažil jsem se chápat, že stále mírně pochybuje o mém rozhodnutí ji proměnit. Řekl jsem toho dříve hodně, co mluvilo proti tomu. Nebylo nejspíš tak snadné mi uvěřit.

Přitáhla se ke mně blíž. Udělal jsem krok zpět. „Bello, nedělej to… V některých ohledech jsem vážně jenom člověk. Vím, že chceš počkat…"

„Já vím,“ špitla. „Ale tohle je poslední noc před svatbou…“

Nechápal jsem spojitost. Co myslela tím ale? „Ano, to je…“ Ale potom se moje myšlenky stočily jinam. „Bello, jsi si jistá, že to tak chceš? Chceš, abych tě proměnil ve svatební noc?“

Podívala se na mě a přikývla. „Ano.“

Poslouchal jsem tlukot jejího srdce a uvědomil jsem si, že ho budu moci poslouchat už jenom tak krátce. Už jen několik desítek hodin. A nyní tlouklo pomalu a vyrovnaně. Nepochybovala.

„Ano, tím jsem si jistá,“ zopakovala. „… ale…“ začala a hned se zarazila. Něco v jejím výrazu mě zaujalo.

„Ale?“ nadzvedl jsem obočí.

„Víš… Když jsme dnes s Alicí zkoušely svatební šaty, něco mi řekla,“ zase se zarazila a zadržela dech.

„Bello, ty se červenáš!“ řekl jsem překvapeně.

Zapátrala pohledem po stěnách. „Edwarde…“ pokusila se znovu říct, co měla na mysli. Moje zvědavost byla čím dál tím větší. „Já… nechci litovat tak jako ona. Ona si prý ze svého lidského života nic nepamatuje a tak nemůže srovnat…“ Zase se zarazila a pohlédla na mě s nadějí, že snad pochopím.

To, co mě napadlo, těžko mohlo být to, co myslela i ona. „Srovnat?“ zeptal jsem se raději.

Nadechla se. „… lidský zážitek s tím, jaké je to potom.“

Zůstal jsem ohromeně zírat. „Co ti všechno řekla?“

„No… víc než ty tenkrát v nové posteli…“ Konečně odlepila oči ze země a podívala se na mě přímo. „Řekla, že vy všechno vnímáte mnohem ostřeji, mnohem detailněji a intenzivněji než lidé. Přesto by ale dala, neví co za to, některé věci si prožít jako člověk. A já jsem si uvědomila, že…“ Znovu pomalu a zlehka přitiskla své rty na moje… „… má pravdu…“ zašeptala. „Můžeš mě líbat… můžeš cokoli… Prosím.“ vydechla a mírně se zachvěla. Její rty se spojily s mými a svýma rukama v mých vlasech si mě přitáhla.

Neměl jsem čas uvěřit tomu, že je to skutečné. Myšlenky se mi rozutekly ve chvíli, kdy jsem ji začal horlivě líbat a vychutnával si opojnost jejích doteků. Nic nebylo snadnější než podlehnout jejímu přání. Najednou nebylo nic, co nás oddělovalo. Vzal jsem ji do náruče a položil na postel. Nečekala, přitáhla si mě k sobě a přitiskla se ke mně celým svým tělem. „Bello…“ vydechnul jsem ohromeně. Bylo to jako vstoupit do ohně. Naše nohy se propletly a v každém místě, ve kterém se naše těla dotýkala, jsem cítil její touhu, vášeň a lásku. V tu chvíli jsem byl dokonale ztracený, chtěl jsem zažít všechno, o čem jsem dosud jen snil a byl jsem neskutečně šťastný, když se naše touhy spojily v jednu v nádherné temnotě něžnosti.

- - -

Její srdce tlouklo zrychleně a opírala svoje čelo o moje, když mi seděla v náručí, zamotaná v lehké přikrývce. Její vůně v téhle chvíli byla silnější a nádhernější než kdykoli předtím. Vnímal jsem její měkké teplé nahé tělo v mé náruči a poslouchal její výdechy. Bylo to poprvé, kdy jsem ji mohl takhle cítit.

Pomalu otevřela oči. „Edwarde…“ zašeptala. „Nikdy bych nevěřila, že dokážeš být tak jemný, tak něžný. Že dokážeš tak dokonale ovládat svoji sílu. Nikdy bych nevěřila, že tvoje doteky mohou být tak… úžasné. Nikdy bych nevěřila, že…“ jen vydechla, zakroutila hlavou a vzdala snahu najít vhodná slova.

Obejmul jsem ji a zapletl své prsty do jejích vlasů. „Bello…“ Chápal jsem ji, ani já jsem nedokázal vyjádřit dojmy z toho, co jsme právě zažili. „Jak jinak bych se tě mohl dotýkat? Jsi to nejvzácnější, co mám. Nemohl bych ti ublížit.“ Nemusel jsem přemýšlet nad tím, jak moc něžný k ní mám být, bylo to jako by ona sama řídila sílu mých dotyků. Neměl jsem nejmenší problém, i přes obrovskou sílu, které jsem byl schopen, se dokonale přizpůsobit zranitelnosti a křehkosti jejího těla. A nikdy by mě ani nenapadlo o tom pochybovat. S lákáním její krve zmizelo veškeré nebezpečí, které bych pro ni mohl znamenat.

„Třeseš se…“ řekl jsem, jakmile jsem ucítil jemné chvění jejího těla v mém náručí a položil jsem ji na polštář.

„Vysílením…“ vzdechla a usmála se. Napadlo mě, že právě to je jedna z věcí, které by potom už neměla možnost zažít.

Její vlasy se na polštáři rozprostíraly kolem ní jako ta nejkrásnější ozdoba. Její oči byly jemné a hluboké. „Jsi tak krásná…“ Musel jsem říct snad už po milionté a věděl jsem, že se mi její krása nikdy neokouká.

„A ty…“ řekla, zvedla ruku a začala mi prsty přejíždět po břiše, „…jsi neodolatelný. Nechápu, jak jsem to mohla až doteď vydržet… Jak jsem mohla až doteď nevědět, jaké to je!“ Zadívala se na mě a její pohled se k mému překvapení opět mírně zastřel.

„Bello, potřebuješ spát, zítra to bude dlouhý den…“ pokusil jsem se promluvit.

„Nepotřebuju…“ hlesla a přitáhla si mě. Nedokázal jsem vzdorovat a znovu jsem ji začal líbat.

Nakonec mi Bella usnula v náručí a já jsem tiše pozoroval svítání svatebního dne.

- - -

„Ano,“ řekla Bella ve skvostných bílých šatech ve slavobráně z šeříku a lilií vystavěné na zahradě za Charlieho domkem. Při pohledu na ni se mi tajil dech, sotva jsem kdy za celý svůj život viděl cokoli, co by se mohlo alespoň z poloviny vyrovnat tomuhle půvabu.

„Ano,“ zaznělo i z mých úst v pravý okamžik a ve chvíli, kdy nás tento slib spojil, jsem ještě méně mohl uvěřit neuvěřitelnému – neviditelná nitka svázala mě k ní a ji ke mně a těžko mohl být nějaký pocit, který by to překonal. To všechno kolem potvrzovalo pravdu, o které jsme se znovu přesvědčovali my i všichni ostatní – nebylo nic, co by nás mohlo rozdělit. A nic jsem si nepřál víc než patřit jí už navždy. Byla anděl mého života.

A věděl jsem, že brzy naše propojení bude ještě těsnější. Věděl jsem, co se má dnešní noci stát.

Někteří to ale vědět nesměli. Proto jsem si všimnul slz v Belliných očích, když jí přišel gratulovat Charlie. Možná to bylo naposledy, co držela jeho ruku ve své. Přinejmenším bylo jisté, že ho neuvidí dlouhou dobu. On ale netušil, podobně jako i Renée, co se Bella chystá udělat, a proto si její slzy vysvětloval jako slzy dojetí, které si prožívá každá nevěsta.

Přemýšlel jsem, jaké mohou být Belliny pocity. Moje vlastní proměna byla jiná, tak odlišná od té její. Nedokázal jsem odhadnout, jestli bych se k tomu kdy dokázal dobrovolně rozhodnout, tak jako to udělala ona. Dokázal bych to jedině kvůli ní. Tak jako ona kvůli mně. Přesto jsem obdivoval její odvahu a znova a znova mě stlačovala síla její bezmezné lásky. Miloval jsem ji. Přesto bych byl vděčný, kdyby se mi podařilo zvrátit její neochvějné rozhodnutí vzdát se kvůli mně svého lidského života a odejít za mnou do nekončícího zatracení upíra. Pochopil jsem ale, že s tím ona by nikdy nesouhlasila. Vzdal jsem svou snahu, když jsem jasně uviděl, že bych ji nikdy nedokázal přesvědčit.

Renée svírala kapesník a Bellinu ruku. „Nádherné, Bello. Kéž bych si i já uměla tak vybrat jako ty. Edward je jako tvoje druhé já. Tak moc je z vás cítit, jak naprosto k sobě patříte.“ Bella se usmála, mrkla na mě a potom sklopila zrak. Renée vzlykla. „Promiň, musím se jít dát trochu do pořádku. Však ještě budeme mít spoustu času si o všem popovídat! Já teď jaksi…“ Hlas jí selhal. Pohladila Bellu po rameni a potom odešla. Bella se na mě podívala. V jejích očích se míchala bolest se statečností.

„Bello… nemusíš…“ řekl jsem tiše.

„Vím, že nemusím. Chci.“ V jejích očích se znovu objevilo pevné přesvědčení.  „A jsem šťastná. Jsem šťastná, že tě můžu mít a jsem šťastná, že vedle tebe mohu strávit věčnost.“ Když mluvila, ve vlasech se jí třpytily jemné bílé blýskavé hvězdičky, které zdobily její účes. Vypadaly trochu jako sníh.

„Andílku můj…“ Než se nadála, zvednul jsem ji ze země a držel ji na rukou. Překvapeně vydechla, ale tentokrát se nevzpouzela. Políbil jsem ji a potom se ní zatočil. Její šaty zavlály kolem nás. „Miluju tě, Isabello Cullenová!“ vykřikl jsem. „Nic nikdy nebylo a nikdy nebude nádhernějšího než ty!“

Tohle, tohle muselo být nebe.

- - -

Svatební slavnost ještě probíhala, když jsme se rozloučili, nasedli do Carlisleova auta a odjížděli strávit svatební noc do pronajatého domku na pobřeží, kde bylo pro nás, a především pro Bellu, již vše připraveno. Nikdo z lidí, se kterými jsme se loučili, netušil, že se naše svatební cesta, která měla poté následovat, protáhne více než je obvyklé.

Když se dveře auta zavřely, Bella se mi stulila do náruče.

- - -

Její dlouhé bílé šaty spadaly na zem, když stála naproti mně. V záři měsíčního světla úplňku, které odrážel oceán, a které na nás dopadalo velkými francouzskými okny, vypadala téměř nadpozemsky. A byla připravená.

Jako by mě nějaká cizí síla ale držela zpět. I přesto, že jsem byl sám přesvědčený o neochvějnosti a správnosti jejího rozhodnutí, a i přesto, že jsem věděl, že pro mě nebude těžké jí neublížit, nebylo snadné to udělat.

„Bello, vím, že jsem se ptal už tisíckrát, ale musím se zeptat znovu. Jsi si tím jistá?“

Zadívala se mi do očí a její srdce se přede mnou v tu chvíli rozprostíralo jako na dlani. „Nic na světě bych nevyměnila za to vstoupit do tvého světa. Věř mi, Edwarde, žádnou jinou možnost nehledám.“

Díval jsem se na ni upřeně a nemohl jsem se přinutit to udělat i přesto, že jsem věděl, že to udělám.

„Za co bys byl ty ochotný vyměnit věčnost se mnou?“ zeptala se a každé její další slovo mě stále silněji přesvědčovalo o její pravdě. „Udělej to, Edwarde. Jsem připravená. Miluju tě.“ Objala mě a zapletla své prsty do mých vlasů.

„Já tebe víc, moje Bello,“ vydechl jsem, sklonil se, a co nejjemněji se zakousnul do tepny na jejím krku. Cítil jsem, jak se můj jed spojil s její krví. Bella tlumeně vykřikla a zavřela oči. Chvíli potom se její nohy podlomily a její tělo zachvátila horečka začínající proměny. Zachytil jsem ji v náručí.

„Carlisle!“ hlesnul jsem a Carlisle se tiše objevil ve dveřích, aby mi pomohl se o ni postarat.

Přál jsem si, aby ji mohl zbavit bolesti, která ji čeká, nebo abych ji mohl vzít sám na sebe a zaposlouchal jsem se do tlukotu jejího srdce. Věděl jsem, že její srdce se začalo přibližovat okamžiku, kdy udeří naposledy.

K O N E C

Děkuji vám všem, kteří jste se pročetli až do konce za vaši přízeň a za vaše báječné a neúnavné komentování!!! Čtenáři mají cenu zlata a tak děkuju jmenovitě:
Janebce: za její neutuchající neobjektivní podporu,
Julii za její vtipy, nápady a názory, které mě vždycky pobaví,
Zuzce88 za to, že je vždycky po ruce a vždycky na mě má čas,
Vanessce - no comment, to by bylo na dlouho :-)
Dorrianě za její rozpravy, od kterých není možný se utrhnout
LieC za poroznost, kterou mi věnuje,
AMO, gabině, Makince, Mirushce, bb119, Jule, Carlie, Jince a Jeny28... a všem ostatním, kteří se dostali až sem a čtou tento odstaveček. :-))) Škoda, že si se spoustou z vás nemohu popovídat osobně, jelikož na vás nemám kontakt...

Bonus: Povídka o povídce

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpívající krev - Epilog: