Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpátky do Forks - kapitola 16.

16.01.2010 (11:45) • Anglicanka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1734×

Zrovna odbylo poledne a nad italským městem zářila veliká žlutá koule, která mi zakazovala vyjít ven z toho stísněného pokoje. Z okna jsem sledovala veliké skupiny lidí, obětí, jak se potí v žáru slunce a zrychleně dýchají, ovívají své tváře vějíři nebo hltají velké doušky vody. Všude byly slyšet hlasy lidí, tesknících po stínu nebo vynášejících krásu města Volterry do nebes. Všechno bylo jako každý den, všechno se zdálo být v pořádku.

Alice seděla v křesle a četla knihu… nebo aspoň dělala, že ji čte. Její zorničky byly upřené do jednoho místa a nehnuly se odtamtud. Ještě se nepřenesla přes ztrátu Jaspera a všechno se zdálo, že jí je naprosto ukradené. Všechno pro ni ztratilo smysl…

Rose se zasněně dívala na ty dva malé spící andělíčky a myslím, že kdyby mohla brečet, slzy by z ní tekly jedním proudem. Poslední dobou se rozplývala nad každou maličkostí. Neustále se na ty dvě děti dívala láskyplným pohledem a po nocích i vzlykala.

Nessie se procházela po náměstí a cítila se všemi těmi lidmi, co dobrovolně přišli na popravu. Dívala se každému z nich do tváře. Svěřila se mi s důvodem, proč tam tak často chodí: má dojem, že je tak o krok blíž ke svému mrtvému milenci a otci, dědečkovi, strýčkům a tetám. Měla dojem, že když bude na náměstí šeptat slova, která by každému z rodiny ráda pověděla, uslyší je přes uši umírajících poslů. Říkala, že v to doopravdy nevěří, ale že je tam prostě to kouzlo a ten pocit. Bylo mi jí líto, ale ona dělala aspoň něco.

Esmé si, jako zrovna teď, dávala čas od času koupel ve zdejších umývárnách. Šla si zaplavat a jen tak sledovat malby andělíčků na stropě. Myslím, že tam chodila jen proto, aby mohla být sama a přemýšlet nad tím, co všechno v jedinou chvíli ztratila a že to mohlo dopadnout úplně jinak, kdyby stála po boku svého manžela. Touto dobou mohli už být dávno spolu.

Děti rostly a rostly. I když nebyly staré ani dva měsíce, byly velké jako čtyřleté děti. Jejich růst se neštěstí drasticky zpomalil a tak měly naději pro plnohodnotné prožití dětství s jejich zdětinštělými kamarády Felixem a Demetrim. Sophie pochopila, že se nesmí ptát na strýčka Jaspera, protože to její tetičku Alici a ostatně i všechny ostatní zarmoutí. Byla bystrá a krásná. Její snědá pleť byla krásně čistá a oči zelené jako smaragd. Ian si velice rád hrál s Felixem a byl jeho pozorným žákem, kdykoliv ho vzal na cvičiště. Jeho černé vlasy byly trochu delší a byly rozcuchané, nikdy si je však nechtěl dát ostříhat. Jeho oči byly jako průzračná voda a byly lemované hustými černými řasami. Aro ho považoval za vlastního syna a Caius si ho po čase taky oblíbil.

Já… jsem byla nešťastná, i když jsem si to velice těžko přiznávala. Neustále jsem měla před sebou to dilema: Edward nebo Nessie? Co si vybrat? To, bez čeho nedokážu žít, což je Edward, ale Nessie mě potřebuje. Bylo by to sobecké. Čas od času jsem měla větší chuť se přidružit ke zbytku rodiny než jindy. Jednou jsem se o to i pokoušela, ale Nessie mi to rázně zatrhla a zajistila tříhodinovou přednášku s názvem Jak se chovat ohleduplně ke zbytku rodiny. Měla jsem to ale v plánu udělat co nejrychleji.

Z jedné uličky jsem zaslechla výkřik a vzteklé zavrčení.

Okamžitě jsem bezmyšlenkovitě vyletěla s Alicí ze zády a utíkala, jak nejrychleji jsem dokázala k místu, kde ten hluk vznikl. Po těch měsících ve Volteře jsem už hrad znala docela dobře a tak jsem neměla problém s nalezením vhodného východu z hradu, abych se dostala k tomu místu nejkratší cestou.

„Nic nevidím,“ zamumlala směrem ke mně Alice.

„Nic?!“ Vzbudilo to ve mně naději. Koho Alice nikdy neviděla? Jacoba. Vlky z La Push. No, bylo docela nepravděpodobné, že by se na nás přijeli podívat zrovna do Volterry, ale stejně. Musela jsem se přesvědčit na vlastní oči.

„Nic,“ potvrdila mi.

Vyběhla jsem nějakými dveřmi do sluncem prolité zahrady a vběhla zase do dalších. Proplétaly jsme se chodbami, dokud jsme nenarazily na těžká kovová vrata v severním křídle, kterých stál jeden upír jako stráž.

Kývla jsem hlavou na pozdrav a vyletěla dveřmi ven. Zpomalila jsem, i když byla ulice prázdná a zběsila se rozhlížela na všechny strany. Byla jsem ve stínu, takže jsem měla pořádné štěstí.

Podle všeho mělo být místo toho rozporu hned za rohem.

„Co tady děláš?!“ zeptal se příchozího vztekle jeden z gardistů. Toho jsem zrovna moc nemusela.

„Jdu na návštěvu. To se nesmí?“ odvětil mu mně známý hlas.

„Sethe!“ vyjekla jsem najednou a nedbaje pravidel přiběhla normální rychlostí k němu a vší silou ho objala.

„Sethe, jsi to ty?!“ vypískla společně se mnou Alice a skočila mu na záda, aby ho objala.

„Pomalu, nikam vám neuteču,“ uklidňoval nás hned.

„Sethe, co ty tady děláš? Nevíš, že je to nebezpečné? A jak jsi vůbec věděl, kde nás hledat?“ Otázky jsem na něj vrhala jak nejrychleji jsem dokázala a toho smradu si nevšímala.

„No, potkal jsem tu novou rodinu, tak jsem si řekl, že si s nimi pokecám. Řekli mi všechno a tak jsem si řekl, že menší dovolená neuškodí,“ řekl a usmíval se přitom od ucha k uchu.

Angela a její rodina po týdnu stráveném ve Volteře odjeli a nás tady nechali samotné.
Prohlédla jsem si ho od hlavy k patě. Jeho tvář byla ještě pořád prosta všech vrásek a známek stáří, byly v ní ale rysy, které vyprávěly něco o moudrosti. I přesto, že vypadal na dvacet pět, jeho oči vypadaly na padesát. U Jacoba to tak výrazné nebylo. Stále byla ale v jeho tváři ta dobrota, kterou tam měl i před dvěma stoletími. Nezměnil se.

„Pojď, musíš být unavený,“ vyzvala jsem ho.

„Bello, nemyslím…“ Nedokončil větu.

„Co si tu myslíš, že děláš, ty jeden…“ Na scénu vtrhla Jane i s půlkou gardy za zády a hněvivě na Setha vrčela.

„Klid…“ Seth se ji snažil uklidnit, to ho dřív ale umučila pohledem. Válel se na zemi a naříkal. Byl to ošklivý pohled, zvláště pak u někoho, kdo má tu moudrost a stáří tak pevně vytesanou do tváře. Jako mučit nějakého starce…

„Ne, Jane,“ odporovala jsem jí hned. Instinktivně jsem si stoupla před Setha a roztáhla štít.

Alice mi stála oddaně po boku a měřila si Jane opovržlivým pohledem.

Jane se narovnala a arogantně si odfrkla. Založila si ruce na prsou a přenesla váhu na jednu nohu. Nebýt toho ohavného černého pláště, vypadala by jako nějaký naštvaný teenager, se kterým cloumá puberta. Nejspíš jí nebylo ani patnáct, když ji Aro proměnil.

Čtyři upíři za ní stále zůstávali přikrčení a bedlivě sledovali každý Sethův pohyb. Podle mě to ani nebylo nutné, protože Seth stále ležel na dlážděném chodníku a zhluboka vdechoval. Měli z něj strašně velký strach.

„Tak dobře, odveďte ho k pánům, ti už si s ním poradí… s touhle chátrou,“ zašeptala a znechuceně sledovala vstávajícího Setha z podlahy. Rázně se otočila a chtěla dlouhými kroky odkráčet pryč.
„Ne, to nebude nutné. Seth je už na odchodu,“ promluvila Alice. Měla ve tváři klidný výraz, já ale tušila, že má strach.

Zastavila se, otočila zpátky čelem k nám a zvedla jedno obočí. „Tak alespoň odpověz na moje otázky, pak jdi. Proč jsi tu?“ Její hlas byl ledový a bez trošky citu, ale také tak líbezný. Tak nějak slaďoučký a přecukrovaný.

„Chtěl jsem navštívit Cullanovy, prý jsou tu na návštěvě,“ odpověděl Seth zcela klidně. V tom spočívala všechna ta moudrost, v klidu. Věděl, že ona mu neublíží, protože jsem tam byla já. Musel vědět o mé nové schopnosti.

„Máš někde blízko posily?“ zeptala se zase. „Varuju tě, bylo by pro tebe lepší, kdybys odpověděl popravdě,“ vyhrožovala.

Všimla jsem si Nessie, Rose, Esmé a dětí, jak na nás koukají. Stáli asi třicet metrů od nás, ten úsměv ale, když spatřili Setha byl oslepující. Děti ho samozřejmě ještě neznaly a tak si na zemi hrály ve svých přirozených podobách. Nezasvěcený by si pomyslel, že rodinka jde vyvenčit pejsky.

„Mám, jsou asi kilometr odsud. Je jich pět.“

Jane ještě chviličku přemýšlela. Zdálo se, že Seth je čistý jako krystal a nelže. Už na něj nic neměla.

„Tak dobře, dovol mi poslední otázku.“ Nečekala na svolení a hned pokračovala. „Potkali jste na severu na Olympijském poloostrově výpravu upírů?“

Garda ji vyjeveně pozorovala, ale ani nedutala. Jane byla jejich nadřízená, dokazovala to barva plášťů. Nesměli nic namítat proti její zvědavosti, i když to znamená požadovat po nepříteli laskavost.

„Ne, ale možná tam jsou. Třeba jenom nejsou na olympijském poloostrově, to je taky možné. Co že to hledají?“ I to musel vědět… pokud mu to samozřejmě Kyle a Angela pověděli.

„Velké smečky vlkodlaků. Kdybyste o nich slyšeli… ozvěte se.“ Jane vypadala stále chladně, její hlas ale pomalu měknul. Její rudé oči ztrácely ten náboj odhodlanosti a zůstával po něm jen smutek. Bylo mi jí líto. Ladně se otočila a půvabným krokem odešla, stále skryta ve stínu s gardou za sebou.

Všechny tři ženy se k Sethovi nahrnuly a objímaly ho a líbaly. Rose se rozvzlykala a ani nechtěla Setha pustit ze své náruče.

„Myslím, že bychom měli jít, než si to rozmyslí a vrátí se… pijavice jedny upírský,“ zanadával a vydal se k branám města.

„Sethe, my nemůžeme a ty si potřebuješ jistě odpočinout,“ přemlouvala ho Esmé.

„Ale, nebojte se o mě. My prakticky odpočíváme celý den. A vám bude stačit, když to nějak přelítnete, ne? A… seznámíte nás?“ Pohodil vesele hlavou k malým vlčkům na zemi.

„Jasně. Tohle je Sophie, ta bílá a tohle je Ian, ten černej. Jsou roztomilí, ne?“ představovala je Esmé.

Vlčci zpozorněli, jakmile zaslechli svá jména. Různé špicovali uši a jejich čumáčky se malinko třásly, jak se snažili zachytit Sethův neznámý pach. Nejisté mávali ocasy a někdy se bleskově podívali na svoji matku nebo tety, aby se ujistili, že tam pořád jsou.

„Čau, děcka, jak se máte?“ promluvil na ně vesele. Nezaznamenal však žádný rozdíl a tak pokračoval. „Já jsem strýček Seth.“

Všechny starosti se najednou vypařily a oba dva vletěli Sethovi přímo do náruče, vesele štěkali a lízali na tvář.

Měla jsem pocit, jakoby se část toho starého prvotního domova vrátila. Svým způsobem jsem byla šťastná.

„Sethe, zmizme odsud, ano? Blízko je les, kam nikdo nechodí. Tam si můžeš odpočinout, je to tam velice hezké. Promiň, mám z toho nepříjemný pocit, když tě tu takhle vidím,“ omlouvala jsem se hned.

„Máš pravdu, jdeme,“ zavelel a vykročil směrem k bráně.

„Půjdeme okolo, tou stinnou stranou,“ řekla Alice. „A pohlídej je prosím. Neutečou ti, ale musíš na ně někdy promluvit, abys je zaujal nějakou prkotinou.“

„jdu s vámi,“ řekla najednou Nessie a přidala se k nim.

„Jo, jo. Uvidíme se tam.“ Mávnul nám a my jsme sledovaly, jak s malými psy, motajícími se kolem jejich nohou vchází do jasného poledního světla a mizí za rohem.

„Tak jdeme, ne?“ popohnala nás všechny Alice.

Musely jsem se proplétat různými uličkami a některé byly široké sotva metr. Co chvíli si ale i přes všechnu pečlivost našel nějaký tenký paprsek cestu ke kůži a ozářil tak celou uličku. Cestou jsme několikrát potkaly lidi. Byly to jen malé skupinky zadýchaných a zpocených turistů, pokušení ale bylo o trochu větší. Osvěžení v takovém parném dnu by si dal leckdo. U vysokých hradeb města jsme se ani nezastavovaly a rovnou je přeskočily. Zamířily jsme rovnou k tomu malému lesíku. Běžely jsme nádherně zelenou krajinou, obohacenou tu a tam stromky a keříky. Na rozdíl od zbytku světa zůstávala tahle země stále neurbanizovaná a panensky krásná. Na takovém místě bych chtěla naposledy vydechnout.

„Budou na nás čekat v tom malém lese, že jo?“ ujišťovala se Rose.

„Jo, budou tam. Zdá se, že ti ten jeho puch ani tolik nevadí,“ poznamenala Alice a krásně se při tom usmívala. To bylo poprvé za tu dlouhou dobu… Stejně nám ale všem chyběl zvuk jejího zvonivého smíchu.

„Už to tak asi bude. Překvapilo mě, že se tu objevil.“

„Jo, to mě taky. Nečekala jsem ho. Ani trochu se nezměnil – pořád ho nevidím. No, snad ten zbytek nebude tak otravně zamaskovanej jako byli ti staří.“

„No, doufat můžeš…“ odpověděla jsem jí žertem.

Znenadání se začala smát. Tak krásný zvuk jsem ještě neslyšela. Alicin smích, Alicin hlas, Alice – to všechno se rovnalo domovu, který jsme ztratili.

„Humor pořád slouží?“

„Zdá se.“

Doběhly jsme tam. Oni tam na nás už čekali, protože to měli mnohem blíž. My to musely obíhat celé, aby nás někdo neviděl.

„Kde jste se tak zdržely?“ zeptala se Nessie.

„Byly jsme se opalovat,“ odvětila jí kousavě Rose. Neměla ráda, když ji někdo kritizoval, že jí to trvá dlouho, nebo že udělala něco úplně špatně. Ona mi to sice nikdy neřekla, ale nebyla ona jako člověk Štír…? Vždyť to je jedno! Hlavní je, že je tvrdohlavá a má korunku pořádně vysoko.

„Kde máš ty svoje kumpány?“ vypálila Alice okamžitě na Setha. Byla nedočkavá, po těch měsících jsem jí konečně viděla v očích plápolat jiskry.

„Kousek odsuď. Nemohli se dočkat, až vás všechny poznají. Je jich pět…“ Alice mu skočila do řeči.

„Tys nelhal?!“ Vytřeštila na něj zlatá očka.

„Ne, proč bych to dělal. Měl jsem?“ dodal rychle, když viděl její nechápavý výraz.

„Promiň, už asi žiju s těmi pijavicemi pod jednou střechou příliš dlouho,“ řekla a znova se zasmála.

Na Esmé bylo vidět, že stejně jako já se při tom zvuku tetelí radostí.

„Máš pravdu, už ti to leze na oříšek.“ Hravě jí rozcuchal vlasy na hlavě. „Tak jo, pojďte.“ Mávnul rukou, otočil se, vlezl do křoví kde se přeměnil a spolu s Ianem a Sophie po boku utíkali nevyšlapanou cestou.

Moje shrnutí

Autor: Anglicanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do Forks - kapitola 16.: