Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpátky do Forks - kapitola 15.

03.01.2010 (20:30) • Anglicanka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1442×

Celou cestu do Itálie žádná z nás nepromluvila. Děti vycítily, že okolo nich nepanuje stejná aura jako vždy. Potichu si celou dobu hrály, dívaly se z okna letadla nebo spaly. Letušky se neustále chodily dívat na ty „roztomiloučké dětičky“,nosily jim tam dečky a polštářky a kdykoliv procházely okolo, tak jim mávaly a mně už to začínalo lézt krkem. Alice a Rose se za několik hodin v letadle konečně uklidnily a mlčely. Zato Esmé neustále povzlykávala. Říká se, že ztráta dítěte je ta nejhorší věc, která se člověku může stát. Nessie se neustále nadechovala, že něco řekne, ale nikdy nic nepověděla. Nebo aspoň ne k nám. Pořád si potichu opakovala slova „proč jsi mě nevzal s sebou“, ale neplakala. Dusila to v sobě a tušila jsem, že až budeme ve Volteře, udělá pořádnou scénu. Lidé se na nás dívaly trochu zvláštními pohledy. Jako bychom byli blázni.

Let trval asi osm hodin. Za tu dobu jsem si urovnala všechny myšlenky a udělala si takový malý seznam.

Na prvním místě bylo, aby Nessie a děti byli jakž takž šťastní. Chtěla jsem pro ně opravdový život, jaký si všichni zasloužili. Nebyla jsem si ale jistá, jestli to bude možné, když Nessiin manžel a otec dětí je mrtvý. Zasloužili si mít velkou milující rodinu, strýčka Emmetta, Jazze, tetičku Alici, která vždy září štěstím, dědečka Edwarda a vtipného tatínka. Všechno si to zasloužily, ale mít nemohly.

Na druhém místě byl odchod z tohoto světa. Přála jsem si vidět konečně Edwarda. Cítit jeho vůni a štědře ho obdarovávat polibky. Dalo se ale první přání sloučit s tím druhým? Kdybych chtěla ty dvě přání sloučit, musela bych udělat něco odporného a špatného. Něco, o čem já rozhodovat nemůžu.

Zavraždit zbytek rodiny.

Příčí se mi už jen ta představa, že bych zabila dvě maličké děti, které se ještě ani nedokáží bránit. Ale svým způsobem to taky byla jejich chyba… nebo Nessiina a Jacobova.

Na letišti na nás čekalo černé kombi a párek upírů. Demetri byl mezi nimi. Byli docela milí, asi jim Aro trochu pohrozil.

Všechno šlo hladce. Dokonce i počasí se slitovalo. Bylo pěkně oblačno a vypadalo to, že co nevidět začne pršet. Ideální!

Cesta trvala asi dvě hodiny. Řidič hned zajel do podzemní garáže a odtamtud to bylo k hlavnímu sálu, k Arovi, asi jen pět minut lidské chůze a tři vteřiny té upíří. Demetri nás ale nevedl tam, nýbrž dlouhými chodbami do poměrně velké knihovny, kde jsme měli počkat.

„Bylo to správně? To, co jsme udělali?“ zeptala se najednou Alice a porušila tak celodenní půst od řeči.

„Rozhodně. Je to jediná možnost. Volturiovi se za ta léta vybudovali pořádný respekt,“ odpověděla jí Rose. V náručí chovala Iana, který se malými prstíčky potýkal Sophiiných malých ručiček. Tu držela Alice.

Na chodbě jsem uslyšela kroky. Dveře se otevřely a do nich vstoupil Aro v celé své kráse.

„Dobrý den, moje drahé přítelkyně!“ pozdravil Aro a ve tváři měl ten svůj trvale vrytý úsměv. „Jsem tak rád, že vás mohu uvítat u nás ve Volteře. Jak se má můj drahý přítel Carlisle?“ O tom, co se stalo jsme mu ještě neřekly.

„Dobrý den, Aro. Proto jsme tady,“ řekla jsem a natáhla před sebe ruku. Štít jsem dala přirozeně pryč.

„Ale… Isabello, vždyť…“ nevěděl co říct. Nevěděl ani o tom, že umím stahovat štít. Ten byl ale slabě informovaný!

„Jde to, jen to zkuste,“ pobídla jsem ho.

Váhavě mě chytil za ruku a zavřel oči, jako by si ten okamžik užíval. V tu chvíli mi v uších začaly šumět myšlenky. Bylo to, jako mi Edward vysvětloval ještě jako člověku, jak on dokáže najít nějakého člověka jen podle myšlenek. Když jsem se do toho jen trochu zaposlouchala, dokázala jsem v nich najít přesný řád, jak šly po sobě. On v tomhle ale určitě měl praxi. Z toho šumění jsem usoudila, že se soustředí na poslední dny. Když konečně skončil, smutně se na nás všechny usmál.

„Je to opravdu líto to, co se stalo. Carlisle byl takovou dobu mým přítelem… Osud je nespravedlivý. Myslím, že bych měl vyslat několik členů gardy na sever, aby zjistili, co se to tam děje. Do té doby buďte tady jako doma. Dám připravit pokoje.

Bavme se teď ale o něčem příjemnějším!“ Je padlý na hlavu? Naše manžely zabili ani ne před dvaceti čtyřmi hodinami a on se chce bavit o něčem příjemnějším? „Chtěl bych o těch dětech vědět co nejvíce je možné. Mohl bych si jedno z nich vzít prosím? Jenom na vteřinku.“ Natáhnul ruce k Alici. Ta mu Iana podala a Aro si ho uvelebil v náručí.

„Krasavec, že?“ podotkla Rose. To bylo poprvé, co se od té noviny usmála.

„Ano, to je. Nemáte nic proti tomu, kdybych ho dal na zem?“ zeptal se Aro.

„Jistě, že ne.“

Položil Iana na zem a tam, kde ještě před chviličkou byl, se objevil malý černý vlkodlak. To, co měl Ian ještě před chviličkou na sobě leželo kolem něj roztrhané na maličké kousíčky.

„Ach, to je nádhera! Poloviční vlkodlak.“ Aro se na Iana díval skoro jako by to byl jeho syn. Jako by byl na něj pyšný a zároveň byl jím okouzlený.

„Kde je Jasper?“ promluvila najednou Sophie. Měla vysoký cinkavý hlásek, zrovna takový, jako měla Nessie ještě jako miminko. Byly to její první slovíčka.

Alici se rozklepaly kolena a znervózněla. Položila Sophii na zem vedle Iana a vyletěla z místnosti. Cestou někam, kde by mohla být sama jen zamumlala tiché promiňte.

Jakmile se Sophia dotkla tlapou podlahy, proměnila se v bílou vlčici a tázavě na nás pokukovala.

„Nevím, Sophie. To neví nikdo,“ šeptala jsem jí a nevěděla, jestli mi rozumí.

***

Už to byl týden od té… události.

Do Volterry přijeli Angela, William, Kyle a Hart. Cestou do Forks nám zavolali a já jim vysvětlovala, co se stalo. Ta zpráva je zdrtila a donutila je přijet sem. Báli se, že by mohli narazit na takovou smečku vlkodlaků, co se usadila na Olympijském poloostrově.

Aro vyslal čtyři upíry do Forks, aby zjistili, co se tam děje. Dosud se ještě nevrátili a ani nijak Ara nekontaktovali. Všichni se o ně báli. Mezi nimi byl i Alec, takže Jane strachy šílela a kdykoliv měla špatnou náladu nebo ji něco dopálilo, bez pardonu někoho osmahla pohledem. Já jsem to jednou málem schytala. No, nebýt štítu… To ji ale snad naštvalo ještě víc a napadla jednoho gardistu, co se náhodou objevil na nesprávném místě v nesprávném čase.

Esmé, Alice, Nessie a Rose se už skoro vzpamatovaly z toho šoku. Už se nestávalo, že by seděly tři hodiny v kuse u okna a vzlykaly nebo se toulaly mlčky po chodbách. Alice ale stále reagovala stejně, kdykoliv se Sophie zeptala, kde je její strýček. Rose mi vyčítala, že taky netruchlím. Já ale neměla proč. Věděla jsem, že se k nim brzy přidám a že mi to nikdo nevyvrátí, načež se na mě tak rozzlobila, že se mnou odmítala normálně mluvit, dokud bych aspoň jednou nevzlykla. Je hrozně tvrdohlavá!

Ian a Sophie byli vlastně taková volterská miminka. Nebo by se taky dalo říkat veřejná. Kdokoliv procházel kolem našeho apartmá se na ně šel dívat nebo si je pochovat. Hlavně proto jsme tu nikdy nemohly být sami. Něco, co bych ale nikdy nečekala bylo, že si Jane oblíbila Iana a Heidi zase Sophii. Kolikrát za den k nám přišel Felix, že by si rád půjčil jedno z dětí, že by je chtěl vzít na procházku. Brával Iana na cvičiště a Sophii někdy taky, ale spíš ji prováděl různě po městě. Děti se vždy velice těšily na návštěvy a proto skoro odmítaly spát.

Angela mi druhý den po jejich příjezdu vyprávěla svůj příběh.

Seděla jsem v našem malém obývacím pokoji, který spojoval všechny ložnice a užívala si vzácné chvilky klidu a ticha. Felix a Demetri vzali děti na cvičiště, Nessie a Rose šly s nimi, Alice byla někde na střeše a trucovala a Esmé se šla projít stinnými uličkami města. Jediné zvuky, které ke mně doléhaly byly jen důkaz toho, že Volterra jako město žije a je v neustálém proudu. Slyšela jsem chichotání dam, bolestné zvuky na cvičišti, chvalozpěvy turistů na dokonalou architekturu i jejich překvapený jekot, když zjistili, kam se to dostali, ale bylo mi fajn a stejně jsem si užívala tu pohodu.

Seděla jsem v červeném křesle a měla zavřené oči. Zhluboka jsem oddychovala a svým způsobem snila. Připomínalo mi to spánek. Když jsem byla člověk, spánek mi přišel svým způsobem nanic. Kolik věcí bych mohla dělat, dokud spím? A zvláště, když mám Edwarda? Ale teď bych za spánek dala skoro cokoliv. Když teď nemám někoho, kdo by byl důvodem mého bytí, přemýšlím a přemýšlení mi dokáže způsobit mnohem větší trhliny na srdci než spánek plný děsivých snů. Představovala jsem si, jaká bude smrt. Jak moc to bude bolet a co za sebou zanechám.

Na chodbě se nesly něčí kroky. Jasně to byl upír. Ten někdo zaťukal jemně na velké dveře.

„Můžu dál, Bello?“ Angela opatrně nakoukla do obývacího pokoje a pousmála se na mě. Působila nejistě a vystrašeně.

„Ahoj, pojď,“ řekla jsem jí. S úsměvem jsem se vůbec neobtěžovala, protože jsem věděla, že by nevypadal ani trochu upřímně. „Posaď se,“ nabídla jsem jí pohovku naproti svému křesílku.

„Jo, díky. Chtěla jsem si s tebou promluvit,“ začala nejistě, ale najednou se zarazila a vypadala, jako by přemýšlela, co dál. Ani za mák se za ty roky nezměnila. Stále byla nesvá a zdrženlivá. Možná by taková nebyla, kdybychom neztratily kontakt už v dobách, kdy jsem byla člověk. Všechno to začalo ve chvíli, kdy jsem otěhotněla.

„O čem?“ pobídla jsem ji, když stále mlčela.

„Bello, je mi strašně líto, že jsi ztratila půlku rodiny, ale co chceš teď dělat?“ Tohle téma jsem nečekala. Každý se mu vyhýbal a já si taky o tomhle zrovna dvakrát povídat nechtěla.

Chviličku jsem přemýšlela, jak odpovědět. Pravda nebo lež? Když jsem si všimla Angelina pátravého pohledu, rozhodla jsem se pro pravdu. V dobách, kdy jsme se ještě přátelily jako lidé do mě viděla na míle daleko a já nevěděla, jestli ještě pořád vidí.

„Zabiju se… Spíš požádám Ara, samotné by se mi sebevražda asi dělala nesnadno,“ řekla jsem nonšalantním tónem.

Povzdechla si ztěžka a poposedla. Čelo se jí zkrabatilo pod náporem mé odpovědi, která ji zdá se docela zasáhla. Zhluboka se nadechla a asi přemýšlela, co říct. Zdálo se, že jí došly slova.

„Angelo, to nebude tak zlé. Já chci za Edwardem, chápeš? A za svojí rodinou. Mě tady drží jenom Nessie, Sophie a Ian. Oni moji pomoc potřebují, ale jakmile už ne, odejdu. Svět bez Edwarda je pro mě jako…“ Rychle jsem se snažila něco vymyslet, ale vhodné přirovnání mě stále nechtělo napadnout. „Já nevím. Miluješ někoho?“

„Kyla,“ špitla. „Promiň, asi jsem uhodila na citlivé místo, co? Je mi to vážně líto, Bello, ale já nechci, aby odešla a ani nikdo jiný. Dokonce ani Aro ne,“ žadonila dál.

„To mi všichni přejete ta strašná muka? Pamatuješ si, když jsme byly v posledním ročníku a Edward mě opustil?“ Nečekala jsem na odpověď a pokračovala jsem dál. „Sama jsi viděla, co to se mnou udělalo. Zezačátku jsem nejedla, nespala, dokonce i dýchat jsem nedokázala. Vzal mi všechno. Ale teď… Jako by si to jen vypůjčil, chápeš? Můžu to dostat zpět,“ vysvětlovala jsem jí. V tu chvíli mi to došlo.

Edward je mrtví.

Ten pocit byl snad ještě horší, než když jsem se to dozvěděla. Něco ve mně chybělo, něco mi scházelo. Cítila jsem tu prázdnotu ve svém srdci. Ztratilo někoho, koho milovalo ze všech svých sil, ale teď, když už nemá koho milovat tak moc, truchlí. Cítila jsem, jak se ta tři slovíčka odráží od mých žeber a plní je tak jejich ozvěnou.

„Bello, co se děje?“ zeptala se mě najednou Angela. Asi si všimla mého křečovitého postoje, ještě aby ne.

„To je v pořádku, jenom jsem si něco uvědomila. Prosím, vyprávěj mi, jak se to stalo,“ řekla jsem a mávla neurčitě rukou k její dokonalé postavě.

„No, to je… docela dlouho, co jsem to někomu naposled vyprávěla. Pamatuješ si na Bena?“

„Jistě, jak by ne,“ přitakala jsem hned. Milý, brejlatý, menší než Angela, neustále zavrtaný do různých komiksů. Byl to typický představitel snílka.

„No, tak my jsme se vzali. Dobrý, co?“ Angele se ve tváři objevil spiklenecký výraz, co se najednou změnil ve smutný. „Jeli jsme do Las Vegas. Chtěli jsme nalézt dobrodružství,“ procedila ta slova mezi zuby a já tušila, že teď přijde ta smutná část. „Nikdo o tom nevěděl, jenom jsem z jedné budky zavolala mámě, zatímco Ben kupoval něco modrého. Všechno šlo hladce. Když jsme se po dvou dnech strávených v jednom levném hotelu vraceli do Forks, stále jsme ještě byli rozjaření a vtipkovali na účet rodičů, jak se asi budou tvářit a tak. Byli jsme nedaleko Seattlu, když na úplně prázdné silnici Ben naboural. Bylo náledí. Při tom se zabil, ale já rychle umírala,“ odmlčela se a sledovala špičky svých bot. „Kdyby kolem náhodou neprojela Summer a kdyby náhodou neměla stažené okýnko, neucítila by mě. Už bych tu nebyla. Zachránila mě. Byla jsem předposledním příbytkem do rodiny, posledním byl Kyle. Dříve byl nomád.“

Nevěděla jsem, co mám na tohle všechno říct. Snad je mi líto Bena nebo hlavně, že jste se našli?

„Kolik ti bylo let, když tě Summer přeměnila?“ zeptala jsem se spíš ze slušnosti.

„Dvacet pět let, tři měsíce a osmnáct dní. Mámu a tátu jsem později už nikdy neviděla. Jenom jsem jim šla na pohřeb. Byla jsem tam neznámá žena v černém.“ Zašklebila se, když to říkala, jako by si lízla citrónu.

„U mě to bylo trochu komplikovanější. Máma zemřela ve Phoenixu, kam se ke konci života vrátila, takže že bych jí šla na pohřeb nepřicházelo v úvahu. Zašla jsem tam jenom se jednou podívat na její hrob.“

Chodbou se nesly tři kroky dospělých lidí a dva malé cupitavé. Už se vraceli z procházky, tudíž konec klidu a ticha.

Dveře se otevřely a do nich vkročila Nessie s Ianem, kterého držela za ručičku a za nimi šli Felix a Demetri a Sophie.

„Ahoj, jaká byla procházka?“ Nasadila jsem na tváři úsměv a přišla k Nessie, abych ji mohla objat.

„Jo, bezva. Tak my už půjdeme, aby se strýček Aro nezlobil, že jeho stráž je infantilní a rada si hraje s dětmi,“ mluvil Felix skoro šišlavým hlasem k Sophie a Ianovi. „Zatím, stavíme se tu později,“ rozloučil se a vyšel ze dveří s Demetrim v závěsu.

Ian se přeměnil ve vlka a vyskočil na gauč. Uvelebil se vedle Angely a položil jí hlavu do klína, což bylo jasné znamení, že chce podrbat.

Sophie se na něj chviličku nechápavě dívala. Měla krásně baculaté červené tvářičky, malý nosánek, dlouhé řasy, zelené oči, vlasy barvy písku, které se jí malinko kudrnatily a hezkou štíhlou postavu. Byla tolik podobná Nessie, když byla malá. Červené rtíky měla pootevřené, jako by chtěla něco říct nebo namítnout. Byla ztělesněním dokonalého dítěte ženského pohlaví. Pak ale, jako by si něco rozmyslela, se taky proměnila ve vlka a skočila mi přímo do klína.

Život ve Volteře byl velice jednolitý a brzy mě omrzel. Nedělo se tady nic zvláštního… až jednoho dne.

Autor: Anglicanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do Forks - kapitola 15.: