Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpátky do Forks - kapitola 14.

29.12.2009 (18:30) • Anglicanka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1386×

Slyšela jsem před sebou Jacobovo zrychleně bijící srdce. Takže byl v pořádku, což mi zvedlo náladu. Z těch ostatních tlukotů mi bylo ale mírně mdlo…

Vběhli jsme Emmett a já na malou loučku uprostřed lesa. Všichni tam už byli. Uprostřed stál jeden obří vlkodlak a drápy zarýval Jacobu vlkodlakovi rovnou do ramen, až odsuď vytékala odporně páchnoucí hustá červená tekutina, která mu slepovala kožich do tenkých provazců. Když jsem to viděla, bylo mi opravdu zle. Okolo stálo ještě šest vlkodlaků, co nás vrčeli a prskali. Poznávala jsem mezi nimi toho jednoho černého s tmavě hnědými fleky.

„Pusťte ho,“ zavrčela jsem na ně.

Vlkodlaci mi jen zavrčeli nazpátek, ale ani se nepohnuli.

„Edwarde, budeš prosím překládat? Však víš,“ zeptal se ho Carlisle. Vlkodlaci očividně neměli v úmyslu se nám tu přeměňovat v lidi.

Přikývnul. „Až nám vydáte jedno štěně,“ přetlumočil.

„Páni, Edwarde! Ty jsi měl pravdu,“ uznalým hlasem ho Tanya pochválila.

„Jsme ve výhodě. Vydejte nám ho a nic vám neuděláme,“ smlouval Carlisle. Myslel to vážně, byť to byli opravdoví vlkodlaci.

„To si jenom myslíte. Je ve vašem zájmu, abyste nás nepodceňovali,“ promluvil zase Edward.

„Bello…“ promluvil Eleazar. Více slov nebylo nutné.

Soustředila jsem se.

Vlkodlaci zdá se pochopili velice rychle a už se na mě řítili, když jim Edward, Garrett, Emmett a Jasper zastoupili cestu.

No tak, Isabello! Vždyť ten čokl má tvého zeťáka! Postavila jsem se mezi Jaspera a Edwarda a zabořila pohled do toho černého, co mi takhle malinko připomínal Sama, ať odpočívá v pokoji. Nechala jsem se ovládnout emocemi a stále byla vzteklejší a vzteklejší. Potřebovala jsem asi jen čtyři vteřiny, něž ten můj nový dar vyplul na povrch a nezačal mučit toho vlkodlaka. Čtyři vteřiny… to je příliš času. Za čtyři vteřiny se může stát spousta věcí a já si nemůžu dovolit, aby mi to trvalo čtyři vteřiny.

Čtyři vzteklí vlkodlaci po nás skočili, ale nepočítali s tím, že svůj pohled dokážu i přesměrovat, zaplaťpánbůh za to. Ve vteřině se váleli na zemi.

„Je Jake v pořádku?“ zeptala jsem se. Bylo mi jedno, kdo mi odpoví.

„Je. Ty rány už jsou zacelené,“ odpověděl Jasper.

Jeden pár tlap se od nás rychle vzdaloval a slyšela jsem několik párů chodidel, jak utíkají stejným směrem.

„Co se děje?“

„Jeden se snaží utéct. Už ho dohánějí.“

„Kde je Edward?“

„Dohání toho vořecha.“

„Můžu tyhle už nechat prosím?“ zakňučela jsem.

„Ne, drž je.“

Těkala jsem očima mezi čtyřmi vlkodlaky a sledovala jejich utrpení. Už mě to přestávalo bavit. Proč prostě nedokážu rozprostřít nějakou bublinu, která by byla plná té bolesti? A proč jsem vůbec dostala ten dar já? Já se chci taky prát!

„Jaspere, prosím! Tyhle doděláme snadno,“ prosila jsem úpěnlivě.

„Bello, chyť taky toho, co držel Jacoba!“ zakřičela na mě Kate. Poslechla jsem ji a otráveně se koukla i na toho černého.

„Jak se vůbec zabíjí vlkodlak?“ To by bylo hezké: chytíme je, uděláme vše pro to, aby nám neutekli a když je konečně chceme zabít…

„Stačí je utopit nebo spálit. Jsou mnohem víc podobní savcům, než my. Kdo by se tomu taky divil, že?“

Z lesa se ozval randál. Praskání, vrčení, hekání, trhání, dunění, tlukot srdce a jiné zvuky, při kterých by se mi mohla udělat i husí kůže.

„Bello, nespouštěj z nich oči, jasný?“ uchechtl se svému vtipu a někam odběhl. To je bezva. On se taky jde bavit.

Vztekle jsem zavrčela, ale neustávala v práci.

„Copak, holubičko?“ zeptal se mě neznámý hlas.

S trhnutím jsem se na něj otočila. Doběhnul mě strach. Ale strach nejenom o sebe, ale i o svoje blízké. O Edwarda především. Rozhlédla jsem se, ale byla jsem tu naprosto sama. Jen naproti mně stál vysoký svalnatý muž v kraťasech a za ním asi pět vlkodlaků.

„Co chcete?“ zašeptala jsem. „Nechte nás být.“

„A koho myslíš, když říkáš nás?“ mile se na mě usmíval a to mě děsilo asi ze všeho nejvíc.

„Co chcete?“ zopakovala jsem svoji otázku pevnějším hlasem.

„Vždyť vy už to víte,“ usmál se na mě zase. Měl vlasy barvy písku a oči byly hnědé, ale tak nějak chladně. Skoro našedlé. Jeho pleť byla opálená, asi byl hodně na sluníčku. A strašně smrděl, to bylo to hlavní. S vlky za zády tvořili jaksi podivný obrázek. Vypadali nebezpečně. Zvláště pro mě.

„Tak dobře. Kde je moje rodina?“ Stála jsem ta jako opařená. Pomaličku mi začínalo docházet, kde asi jsou. Nikde jsem neslyšela jejich hlasy, ale taky nikde nebyl cítit zápach z kouře. „Co jste jim udělali?“ mumlala jsem.

„Odpovíme, až odpovíš ty,“ smlouval ten slizák.

„Na co se ptáte?“

„Kde je zbytek?“ V očích se mu nadějně zablýskalo. Snad doufal, že to bude jednoduché. Mýlil se. A šeredně.

„Ale vždyť já vím, kde je má rodina,“ řekla jsem mu do očí. Uklouznul mi jeden vzlyk. „Proč bych ti tedy měla říkat, kde je druhá polovina?“ Lhala jsem a kupodivu mi to i vyšlo. Myslela jsem si, že když jsem ve stresu, tak mi lhaní moc nejde, ale zdá se, že opak je pravdou. A vlastně to ani nebyla taková lež. Měla jsem tušení.

Ve vzduchu se rozmnožil zápach toho odporného kouře.

Moje rodina je mrtvá. Edward. A Nessie, Esmé, Rose, Alice, Sophie a Ian jsou v nebezpečí. Je mi jich tak líto. Jejich jediným možným úkrytem bude Volterra, kam myslím, že nikdo z nich zrovna nadšeně odcházet nebude. Nemohla jsem tomu zkrátka uvěřit. Drásalo mi to srdce. Nedokázala jsem si představit svět, ve kterém by Edward nebo Emmett nežili.

„Řekněme, že by to mohlo být dobré pro tvoje zdraví,“ řekl mi milým hlasem. Jako by mi teď mělo záležet na mém zdraví!

„Kde myslíte, že jsou?“ Loučila jsem se se světem a tak jsem potřebovala trochu času, i když od smrti jsem chtěla hlavně, aby přišla rychle.

Muž pokrčil rameny. „No, já nevím. Mohli by být kdekoliv na světě, ale řekl bych, že budou někde tady.“

Mlčela jsem a přemýšlela. Chtěla jsem být tam, kde je i Edward, takže mrtvá. Ale dříve, než se tak stane, bych se měla pořádně naštvat, ochromit tyhle vlkodlaky a zavolat Alici, aby si pospíšili do bezpečí.

„Jak to, že neslyším vaše srdce?“ podivila jsem se. Už jsem potřebovala, aby vyřkl nějakou praobyčejnou větu, kterou by si mě pohněval. Tak jednoduché a přesto tak složité!

„Kouzlo!“ řekl mi tajemným hlasem a rozhodil ruce okolo sebe, aby mi předvedl jeho sílu. „Takové, jaké jste ještě neviděli. Dědí se u nás z generace na generaci.“

„Zajímavé. Jak moc odolné je?“

„No, přece nebudeš čekat, že ti tu budu prozrazovat to tajemství, ne? A vůbec, k čemu by to tobě bylo?“ Na tváři měl roztažený arogantní a vítězný úsměv. Každou vteřinu, co jsem si tu s ním takhle povídala, jsem ho nesnášela víc a víc. „Vždyť stejně nepřežiješ víc než tři minuty od této chvíle,“ zamumlal si do hrsti.

Jeden vlkodlak na něj maličko zavrčel. Snad netrpělivost.

„Klid,“ svoje slova podpořil ještě i zvednutou rukou. „Víš, opravdu bys měla promluvit,“ nabádal mě a zase se usmíval jako pitomec.

Ve mně vzplál žár hněvu, který jsem tak dlouho očekávala. Oživla také jiskřička naděje, že by zbytek mojí rodiny přežít mohl. Můj pohled na svět se v jedné vteřině obrátil: ten dar dokáže někomu milovanému zachránit život a proto bych za něj měla být vděčná.

A podívala jsem se na sebe ještě z větší výšky: já jsem jen jedna bytost, oproti celému vesmíru, oproti věčnosti. Nikde na mě nikdo nikdy nebude vzpomínat jako například vzpomínají na Spartakuse, Achillea nebo Pythágoráse, kteří si to skutečně zaslouží. Já a vůbec my všichni budeme jen mrtví. Ale stejně by se našlo něco, co by stálo za upamatování: láska. Láska, kterou jsem já vždy cítila k Edwardovi a on ke mně, jakou Jasper cítil k Alici, jakou Nessie cítila ke mně, jakou Esmé cítila ke svým dětem, jakou Carlisle cítil k lidem a mnoho dalších druhů lásky, které nikdy úplně nepochopím.

To se nám to nikdy pěkně zkrátilo, že?

A ti co proti mně stojí jsou jen vlkodlaci a jejich bolest taky nebude nic, oproti věčnosti.

S chutí jsem se do toho položila a nechala se vést svými instinkty. Jen ať si to užijí, když udělali svým způsobem celé mé rodině peklo ze života.

Budeme všichni v pekle? Technicky mi lidé nejsme a na nás se pravděpodobně nevztahují stejná pravidla a boží zákony, jako na ně, ale… Je hezké v to věřit a bylo by snad ještě hezčí, kdyby něco takového skutečně existovalo. Něco takového musí existovat, protože co se tedy stane pak?

„Nic,“ zašeptala jsem, ale můj hlas se ztrácel v nářku vlkodlaků. „Nic!“

Nechápavě se na mě podívali, ale jen na okamžik, protože jsem je přismahla k zemi další vlnou.

„Cože jste to říkali o těch kouzlech?“ zasmála jsem se jim. Vytáhla jsem maličký handsfree, nasadila si ho a zadala Alicino telefonní číslo.

„Halo?“ ozvala se z druhé strany sluchátka a já nevím proč oněměla a nedokázala ze sebe vydat ani hlásku. Jak jí teď mám oznámit zprávu o Jasperovi? „Halo? Bello? Co se to tam děje? Nic nevidím!“ postěžovala si zmučeně.

„Alice… Alice okamžitě odjeďte do Volterry, rozumíš? …Edward měl pravdu,“ měla jsem trochu problémy s vyslovením jeho jména. „Jdou po Sophii a Ianovi. Jděte co nejrychleji,“ nařizovala jsem.

„Proč? Co se stalo?!“ vyjekla na mě. „Bello, co se stalo s Jasperem?!“

Mlčela jsem. „Na to, co se děje po smrti se lidé snaží najít odpověď už hodně dlouho a my ještě déle,“ zašeptala jsem.

Z její strany se spustil příval vzlyků. Bylo mi tak líto, že trpěla.

„Alice?! Dej mi ji!“ vykřikla Esmé a popadla to malé komunikační zařízení. „Co se tam děje, Bello?“ hlas jí strachy přeskakoval. Pro ni bude ta rána ještě větší. Vždyť všechny, kromě jednoho co tu ztratili život považovala za svoje děti a přátele.

„Konec. Už nebude nic. Doběhli jsme do cíle… nebo aspoň my tady.“

„Prosím? Car… Všichni…?!“ taky se rozvzlykala. Nedokázala dát dohromady větu bez toho, aniž by se zalkla.

„Kromě mě. A teď mě dobře poslouchejte, ano?“ Nemohla jsem vědět, kolik toho tihle prašivci pochytí, tak jsem mluvila rychle a modlila se. „Jeďte do Volterry, tam vás ochrání. Pospěšte si prosím. Určitě vám brzy budou v patách a řekla bych, že i někteří mi utekli. Pochopila jsi mě, Esmé?“

Roztřeseně si povzdechla. „J-jo. Bello, proč mi to říkáš? Ty s námi nepojedeš?“ Zněla strašně zoufale.

Beze mě asi cestu nezvládnou. Cestou na letiště by je mohli přepadnout a ony jsou ženy, neubránily by se takovým potvorám bez mojí pomoci. O svoji smrt můžu požádat Ara.

„Co bych pro vás neudělala… Když mě tam chceš…“

„Děkuju, Bello,“ zašeptala.

„Dej mi prosím k telefonu Rose.“

Slyšela jsem šustění látky v sluchátku, až si ho nakonec Rose nasadila. Vydávala bolestné zvuky, jako by trpěla fyzicky. Přišla o Emmetta…

„Ahoj. Už to víš?“ jemně jsem se jí zeptala.

„Ano,“ odpověděla sklíčeným hlasem, co by roztrhal srdce i bezcitnému člověku.

„Kde jste teď?“

„V tom obchoďáku, jak jsme se domluvili. Opravdu sem na nás nešli.“

„Rose, možná se už neuvidíme. Budu se snažit jim vyváznout, ale podařit se mi to nemusí. Mám tě moc a moc ráda, víš to, že jo?“ Dostihl mě další vzlyk.

„Jo, i já tebe,“ řekla plačtivým hlasem. „Emmett je tuhej, co? Já to věděla, že se něco stane!“ Praštila do něčeho a to něco pravděpodobně nepřežilo.

„Jo. Jede se do Volterry, tam budeme v bezpečí, ano?“

„Dobře. Chceš Nessie?“ zaskuhrala.

„Ano prosím.“

„Tak jo,“ zašeptala. Předala jí ho a zmizela z doslechu.

Dál jsem permanentně mučila ty vlkodlaky a oni pořád dokola vydávali stejné zvuky. Zdálo se to ohrané, ale nebylo. Do každého pohledu jsem vkládala tolik touhy po odplatě a nepřátelskosti, kolik to jen bylo možné.

„Mami,“ zašeptal mi dívčí hlas do ucha.

„Ahoj, holčičko. Jak se mají děti?“

„Docela dobře. Vyrostly… A vy… Jsou mrtví,“ konstatovala. „Táta, Jacob, Emmett, Carmen, Tanya, Jasper…“ Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. „Co děláš teď?“

„Mučím tu pár vořechů,“ uchechtla jsem se té přezdívce a ještě víc jsem se rozesmála, když na mě jeden z nich hodil vražedný pohled.

„Jak můžeš být tak bezstarostná?! Nemáš náhodou mrtvého manžela?“ vyjela na mě. Rozčílením sotva popadala dech.

„Možná by ses neměla tolik přemáhat. Přece jen to není tak dlouho, co jsi rodila,“ uklidňovala jsem ji. „Víš, já bez tatínka na tomhle světě moc dlouho nevydržím. Utěšuje mě představa brzkého shledání,“ svěřila jsem se jí.

„Ne! To nedovolím! To udělat nesmíš!“ křičela do mikrofonu.

„Uklidni se. Přepravte se, za pár minut budu u vás i s autem. Do té doby ahoj.“ Položila jsem to a přemýšlela.

Jsem já vůbec normální? Právě jsem své dceři na rovinu řekla, že se zabiju. Nebo aspoň by se taky dalo říct, že skoncuju se životem. Může upír přijít o rozum? Protože jestli ano, já jsem ukázkový příklad.

Rozběhla jsem se směrem k domu a neustále se ohlížela dozadu. Měla jsem pěkný náskok, protože vlkodlaci se ještě vzpamatovávali, ale opatrnosti nikdy není nazbyt. Zrychlila jsem jak nejvíc jsem dovedla a neustále se rozhlížela na všechny strany. Doběhla jsem domů a hned nasedla do Carlisleova mercedesu. Na tuhle značku auta on si vždy potrpěl.

Sem už se nikdy nebudeme moci vrátit, předpokládám. Stalo se tu tolik významných věcí a tohle místo by mi mělo utkvět v paměti jako místo plné pohody a lásky.

Vyskočila jsem z auta a v rychlosti přeletěla celý dům. Všechno bylo uklizené, kniha na Carlisleově stole otevřená, přesně jak ji, hračka na podlaze, rozehraná partie šachů… Našlo by se tu tolik věcí, které by dokazovaly, že tady skutečně někdo žil. Které dokazovaly, že to nebyl jen ten nejkrásnější sen, který se člověku může zdát.

Povzdechla jsem si a vrátila se do auta. Vyjela jsem a doufala, že na silnici nezakročí. Pro jistotu jsem měla všechna okna otevřená a rozhlížela se. Zahltil mě smutek, když jsem to pochopila.

Už nikdy více.

Ta dvě slovíčka mi bušila v hlavě a zabraňovala mi racionálně přemýšlet. Moje mrtvé srdce, kus kamenu, bylo rozdrcené na prach tím faktem. Celé tělo jakoby ochablo a už se nechtělo pohnout. Tak takhle se Edward cítil?

Dojela jsem před ten malý obchoďák a zastavila. Zbytek rodiny už tam čekal. Nastoupili a mohli jsme vyjet.

V autě panovalo tíživé ticho. Bylo plné té bolesti.

Řekla bych, že Aro bude mít radost, až se dozví, co se tady stalo. Byli jsme skoro konkurující rodina, i když jsme nikdy o moc nestáli.

Aro bude mít radost.

Moje shrnutí

Autor: Anglicanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do Forks - kapitola 14.: