Pokračování... Snad se Vám to bude líbit. Prosím napište mi komentář, abych věděla, jak jsem na tom... Moc Vám děkuji... Vaše R.
03.08.2010 (13:15) • renculinek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1198×
5. kapitola
Pohled Edwarda:
Už je to tu zase. Stěhování. Tentokrát vybrala město Alice. Je to nějaké deštivé městečko, myslím, že se jmenuje Forks. Ani se tam moc netěším. Je mi stále smutno po mé drahé Iz. Stále jsem na ni nemohu zapomenout a to je to už tolik let, co mě Carlisle proměnil v upíra. Nejhorší bylo, že jsem jí nemohl dát nějak vědět, že stále žiji a myslím na ni. Stále dokola. Nemohu zapomenout na její krásný srdcovitý obličej.
„Edwarde, už je čas jít do školy!“ křičela na mě Alice.
„Už jdu!“ zakřičel jsem na ni zpátky.
Vzal jsem si batoh a šel jsem dolů k ostatním členům rodiny. Esme s Carlisleem nám popřáli hodně štěstí, a pak jsme vyjeli. Jeli jsme mým Volvem a Rosaliným kabrioletem. Už zdálky jsem slyšel jejich myšlenky. Našich nových spolužáků. Povzdechl jsem si a zaparkoval vedle Rose. Všichni nás obklopili tak, že jsme pomalu nemohli ani vylézt z aut. Nakonec jsme se nějak prodrali a zamířili jsme rovnou do kanceláře pro papíry.
Žena za pultíkem si nás prohlížela od hlavy až k patě. Až spočinula svým pohledem až ke mně.
„Zdá se, že je sám. Dám mu svoje číslo. Zase tak stará nejsem a je to takový hezounek,“ pomyslela si.
Já jen protočil oči. K mým papírům opravdu přidala malinkatý papírek se svým číslem a já ho ihned po odchodu z kanceláře vyhodil do koše. Já a Emmett jsme zamířili na společnou hodinu dějepisu, Alice zamířila na angličtinu a Rose s Jasperem na matematiku. Snažil jsem se nevnímat myšlenky dívek, ale bylo to těžké. Lezlo mi to vážně na nervy, ale bohužel s tím nemohu nic udělat. Povzdechl jsem si.
Den utíkal vcelku rychle. Dějepis, angličtina, matematika, všechno uteklo tak rychle a blížil se čas jít na oběd. Předstírat, že jíme to bláto, se mi jako vždy nechtělo. Do jídelny jsem vešel jako první ze sourozenců, vzal jsem si na tác nějaké to jídlo a začal hledat nějaký stůl. Vtom se otevřely dveře do jídelny a ona vešla. Kouknul jsem se na ni a ztuhnul jsem, nemohl jsem uvěřit, jestli je to pravda, nebo jen má vidina. Koukala na mě a já na ni, ale pak omdlela, nestihl jsem ji chytit, protože bych se prozradil, tak ji chytil ten kluk. Mike. Rychle jsem položil tác s jídlem na stůl, ostatní sourozenci už dorazili a nemohli uvěřit také svým vlastním očím, ale až na Alice. Ta to věděla, až teď mi ukázala své myšlenky a vidiny. Nemohl jsem tomu uvěřit. Sourozenci samozřejmě věděli, kdo to je. Oni znali mou minulost tak jako já jejich.
Rozeběhl jsem se za ní a za Mikem. Mike na mě koukal jako na blázna, když jsem si ji bral do náruče.
„Héj, vždyť jí vůbec neznáš, pusť ji!“ zakřičel na mě.
„To se mýlíš,“ vyvedl jsem ho z omylu.
Šel jsem s ní na ošetřovnu. Za mnou cupitala Alice a navigovala mě kam mám jít. Když jsme dorazili na ošetřovnu, sestra byla ihned u mě. Hlavou se jí samozřejmě honily odporné myšlenky.
„Omdlela,‘‘ řekl jsem jí.
Vzpamatovala se a začala se o ni starat. Položil jsem ji na lehátko a pozoroval, jak se okolo ní motala. Něco jí píchla do ruky, ani jsem si nevšiml, co to bylo, jelikož jsem stále na mou Iz zíral. Nemohl jsem tomu stále uvěřit a přemýšlel, co bude dál. Nevnímal bych dál, ale jelikož mě Alice upozornila, že se za chvilku vzbudí a radši by bylo lepší, aby po probuzení viděla Alici než mě, vyhodila mě Alice před dveře a sama si sedla k ní. Poslouchla jsem jejich rozhovor. Velice dlouhý rozhovor a pak jen už náš příběh. Tedy můj příběh.
Pohled Belly:
Pomalu jsem otevírala ztuhlá víčka. Svítilo velmi ostré světlo, tak jsem oči zase rychle zavřela.
„Bello?“ Alice.
Víčka jsem přiměla zase otevřít. Koukala na mě a usmívala se.
„Jak ti je?“ zeptala se.
„Vcelku to jde, kde to jsem?‘‘ zeptala jsem se zase já jí.
„Omdlela jsi v jídelně, když jsi spatřila Edwarda. Bello, prosím, nešil, já vím. Všechno vím o vás dvou a teď potřebuji jen, aby jsi mě poslouchala.“ Rozhlédla jsem okolo sebe.
Já jen přikývla, sama nemohouc říct ani slovo. Pak Alice začala vypravovat příběh, velice dlouhý příběh. O upírech, lásce, zklamání, bolesti…
Autor: renculinek, v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Znovu štěstí? 5. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!