Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Znovu 2. kapitola

05.04.2011 (17:15) • Terka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1038×

2. kapitola

Renesmé

Stála jsem uprostřed louky. Tahle louka byla něčím zajímavá. Vyzařovala z ní pohoda. Trávila jsem tady většinu času. Dál od reality. Od všeho a hlavně od Jacoba. Otisknul se do mě. Problém je v tom, že já k němu to samé necítím. Ale on to nechce pochopit. Z mého přemýšlení mě vytrhl hlas.

„Renesmé? Kde jsi?“ Ohlédla jsem se a kdo tam nestál. Jacob.

„Co chceš, Jaku?“ vyštěkla jsem. Nechtěla jsem, aby mě rušil.

„Víš, co chci,“ řekl a s úsměvem ke mně přikročil. Chytil mě kolem pasu a chystal se k polibku. Odtáhla jsem se.

„Ale Renesmé,“ řekl a opět mě zkusil políbit. Snažila jsem se mu vyvléct, ale nešlo to. Teď mě držel pevněji.

„Pusť!“ zavrčela jsem. Nevšímal si toho a už se jeho rty blížily k těm mým. Náhle se ozvalo zavrčení. Z lesa vyšel anděl. Tedy mně tak připadal.

„Neslyšel jsi dámu. Pusť ji,“ zavrčel.

Luk

Nechápal jsem, co si ten čokl dovoluje k té dívce. Byla krásná. Bronzové vlasy jí splývaly do půl zad. Na sobě měla zelené tričko a džíny. Vypadala jako anděl a překrásně voněla. Její krev tak sladce hrála mému hrdlu, ale ovládl jsem se.

„Tebe tak poslechnu, pijavice,“ řekl ten kluk a přitáhl si dívku blíž k tělu. To mě naštvalo. Přikročil jsem a odtrhl ho od ní. Vůbec se mě nebál. Usmíval se jako naprostý idiot.

„Co teď uděláš? Zabiješ mě?“ zeptal se.

„Když budu muset,“ odvětil jsem klidně.

„Nevíš, s kým máš tu čest,“ řekl teď už podrážděně. Proměnil se. Zase z něj byl ten vlk jako v autopůjčovně. Vrhl se proti mně. Začal boj. Chňapal po mně ostrými zuby, ale já mu uhýbal.

„Nech toho, Jacobe!“ vykřikla ta dívka. Měnič/Jacob se ani neotočil a dál se mě snažil zabít. Nechtěl jsem zabíjet. Myslím, že by mu stačila malá lekce. Byl čas mu ukázat, že má čest s mocným upírem. Vyzkouším svůj dar! Zamyslel jsem se na jeho nohy. Chtěl jsem, aby stály na místě a povedlo se. Jacob byl zamrzlý na jednom místě. Nechápavě se rozhlížel. Nevěděl, co se děje. Za chvíli ležel na zemi, aniž bych se ho dotkl.

„Stačilo, čokle?“ zeptal jsem se. Poraženě zakňučel. Bylo jasné, že se vzdává. Přestal jsem ho držet na místě. Opět se proměnil v člověka.

„Co to mělo být?“ zařval. Usmál jsem se. Vždy se mi líbilo, jak lidi udivovalo, když poznali můj dar.

„Kdo jsi?“ zeptala se ta dívka. Pohlédl jsem k ní. Na obličeji měla úsměv. Oplatil jsem jí ho.

„Jmenuju se Luk Volturi. A ty?“ Když uslyšela Volturi, otřásla se.

„Renesmé,“ vydechla.

Zamrazilo mě. To přece nemůže být ona. Je tak lidská. Vůbec nevypadá jako poloupír.

Renesmé

Když řekl Volturi, zamrazilo mě. To přece nemůže být někdo z Volturiových. On byl jiný. Nevím jak, ale prostě byl. Měl sice rudé oči, ale byl tak nějak hodný. Měla jsem z něj ten pocit. Když jsem mu řekla své jméno, vypadal překvapeně. Chvíli jsme se na sebe dívali. Oba nevěřícně.

„Proč tě poslali?“ zašeptala jsem.

„Mám tě zkontrolovat,“ řekl roztřeseným hlasem. Ulevilo se mi. Jenom další kontrola. Ale proč neposlali Jane jako obvykle?

Luk se napřímil. „Už vás nebudu rušit,“ řekl a chtěl odejít. Nechtěla jsem, ať jde. Chtěla jsem, aby zůstal, byl tu se mnou. Už se chystal k odchodu.

„Počkej! Pojď na chvíli k nám domů. Carlisle bude zvědavý na novinky z Volterry. A musíš mi říct, jak jsi udělal, že se Jacob nemohl hnout.“ Jacob zavrčel. Luk se jen usmál.

„Tak dobře,“ řekl a vydal se se mnou a Jakem domů.

Domov Cullenů

Přišli jsme až k domovním dveřím. Ty se hned rozletěly. Uvnitř stála Alice. Vypadala šťastně a naštvaně zároveň.

„Pojďte dál,“ pozvala nás. Luk byl trochu nejistý. Pohledem jsem ho pobídla, ať jde. Jacob opět zavrčel. Zpražila jsem ho pohledem. Hned přestal.

„U toho být nemusím. Uvidíme se zítra, Nessie,“ řekl a utíkal směrem k lesu. Nevadilo mi to. Teď jsem myslela jen na Luka. Když jsme vešli do pokoje, byl tam jen Carlisle. Podíval se na Luka a pak na mě a pak zase na něj. Zaujaly ho Lukovy rudé oči.

Luk

Bylo to divné. Vešel jsem do jejich domu. Do domu plného vegetariánských upírů. U dveří nás přivítala malá, černovlasá upírka. Měla zlaté oči stejně jako ona. Renesmé. Vešel jsem dovnitř a tam stál další. Byl menší jako já a měl blonďaté vlasy. Měřil si mě zkoumavým pohledem. Hned jsem zjistil proč. Díval se mi do očí. Měl jsem je rudé. Ne jako oni. Já jsem byl zabiják. Chtělo se mi utéct, ale nechtěl jsem ji opustit.

Ten blonďatý promluvil. „Nessie, kdo to je?“ Nessie? Tak jí říkal i ten čokl. Chvíli jsem přemýšlel. Nessie, Nessie a pak mi to došlo. Zkratka z Renesmé. Jsem hlupák. Jenže ona je tak překrásná. Nesoustředím se v její blízkosti.

„Jmenuje se Luk Volturi. Poslali ho zkontrolovat mě. Vzala jsem ho k nám, protože jsem chtěla, abyste něco viděli,“ řekla a pobídla mě. Chvíli jsem nechápal, ale pak mi to došlo. Můj dar.

„Tak se ukaž,“ pobídl mě blonďák. Rozpačitě jsem se usmál. Nechtěl jsem ho nebo tu malou černovlásku zvedat, natož Renesmé. Rozhlédl jsem se po pokoji. Vypadal útulně. Na stole stála lampa. Zaměřil jsem se na ni. Chtěl jsem, aby stoupala a ona mě poslechla. Pomalu stoupala nad naše hlavy.

„Úžasné,“ řekl blonďák. „Mohl bys tu lampu zase položit? Má žena ji má moc ráda.“ Poslechl jsem ho. Lampa se opět postavila na stůl. Byl jsem vyčerpaný. Pokaždé, když jsem použil svůj dar, jsem se cítil unaveně. Ovládat věci je docela lehké, ale lidi to je něco jiného. Když jsem položil toho Jacoba, odrovnal jsem se.

„Dokážeš to i s lidmi?“ Kývnul jsem na souhlas.

„Úžasné,“ řekl znovu.

„Kde jsou ostatní?“ zeptala se Renesmé. Její hlas byl tak příjemný. Tak čistý a krásný.

„Nevím,“ řekl blonďák a opět si mě zkoumavě prohlížel. Pořád se mi díval do očí.

„Ty piješ krev lidí, že?“ Přikývnul jsem.

„Jak dlouho zůstáváš?“ zeptal se a já nevěděl co odpovědět. Svůj úkol jsem splnil. Jediný důvod, proč chci zůstat, je ona.

„Nevím, jak dlouho. Určitě se ale zdržím v těchto místech.“ Blonďák přikývnul.

„Klidně zůstaň. Můžeš bydlet u nás. Jeden pokoj je volný. Jediná podmínka je, že tady nesmíš pít lidem krev. Nikomu z okolí Forks a Seattlu. Rozumíš?“ Nevěděl jsem, jak odpovědět. Nikdy jsem nezůstával bez lidské krve. Nikdy. Ale když to splním, můžu tu být s ní. S Nessie. Jak hezky to zní. Ani nevím jak, ale uslyšel jsem svůj hlas.

„Ano.“

Autor: Terka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Znovu 2. kapitola :