Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Změna životů - Kapitola 4

23.03.2009 (18:36) • Marianne • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1975×

Myslela jsem si že odejdu s neúspěchem , ale nakonec jsem se dočkala. Stál opřený o zábradlí terasy , a připadal mi jako socha. Měl bílou krásně mramorovou kůži a jeho oči byli rudé , ne ty karamelové jaké jsem znala. Dnes v noci mám víc štěstí než bych si zasloužila , nejenom že se zde objeví upír , ale je to upír kterého velmi dobře znám. Zůstal pořád stejný , vůbec se nezměnil , pořád měl své krátké a kudrnaté blond vlasy. Musím si s ním promluvit , ale kdo ví jak to dopadne. Zvedla jsem se ze židle a mířila jsem k němu na terasu , když jsem již byla skoro nahoře , tak jsem zavolala: “ Jaspere , Jaspere “. A on když slyšel že ho někdo poznal tak rychlou lidskou chůzí se vydal k východu , musela jsem ho dohnat. Už byl venku , ale stihla jsem ho , viděla jsem jak odchází , tak jsem opět zavolala: “ Jaspere Hale , počkej na mě , potřebuji si s tebou promluvit. To jsem já Bella. “

Všimla jsem si , že hlídač co byl před klubem tady již nebyl. Byli jsme tam pouze my dva , v temné uličce , kde mě mohla čekat i smrt. Ale mě to nevadilo , byla jsem na to připravena.

Když jsem tuhle větu dokončila , tak jsem čekala. Jasper se zastavil , a otočil se. Když jsem ho viděla v baru , jeho výraz v obličeji byl tvrdý , s nikým neměl slitování , ale ted se jeho výraz změnil , byl nějaký jiný. Konečně prolomil to ticho a odpověděl : “ Prominte ale asi jste si mě s někým musela splést. Je pravda že se jmenuji Jasper , ale ne Hale , jsem Jasper Whitlock. Bylo by pro vás bezpečnější kdyby jste mě nechala odejít , nechci vám ublížit tak mě nechte jít. “

Já jsem se ale nevzdala , a tak jsem znovu začala se vzpomínkami : “ Když si nepamatuješ na mě , tak to chápu , ale že si nepamatuješ na Alice. Byli jsme rodiny Jaspere , ty a Alice jste se přidali ke Cullenovým , a poté jsem k vám přišla já , a stala jsem se součástí vaší rodiny. Vzpomen si Jaspere , vzpomen si na svoji Alice. “

Vrátil se mu ten chladnokrevný výraz a jenom řekl „ Ne “ a zmizel. Použil svou upíří rychlost a utek. Takže skvěle , já jsem právě zničila jedinou možnost , kterou jsem měla abych nás zachránila. Jediný upír který mi mohl pomoc , tak přede mnou utekl a již se nevrátí. Ne , ted se musím hlavně odsud dostat , ted už to tady opravdu není bezpečné. Tak jsem se pomalu vracela k zastávce na autobus , a připadalo mi jako kdyby mi někdo vzal celý můj svět , má jediná naděje je pryč , už nevím jak zachráním svou malou Reneesmé. Nastoupila jsem do autobusu a bez nálady jsem odjížděla pryč z města , domů. Málem jsem dokonce přejela svou zastávku a na poslední chvíli jsem vystoupila , když jsem byla za rohem tak jsem si všimla ,že se v mém pokojíčku svítí , ale vždyt já jsem nenechala rozsvíceno. Ne , to snad není možné , že zrovna dneska René přijde na to že jsem se vytratila z domu. Proč zrovna dneska , nejenom že jsem ztratila svou jedinou šanci , ale také si budu muset vyslechnout takové to rodičovské domlouvání kde jsem byla , a co že mě to vůbec napadlo odejít takhle pozdě ven. Vážně jsem zrovna neměla náladu na naštvanou René , ale nějak to budu muset přetrpět. Co se dá dělat.

Ted už nemělo smysl lézt do pokoje oknem , když o tom věděla , tak jsem normálně vešla dveřmi. Vyběhla jsem schody a otevřela dveře do pokoje. Samozřejmě už na mě čekala na posteli. Už chtěla něco říct , ale zarazila jsem ji , musela jsem začít já : „ Mami vysvětlím ti to. Dneska odpoledne jsme se ve škole domluvili že pojedeme na otevření nového klubu v centru , no tak jsem to přijala a jela jsem s nima. Vždyt se nic nestalo , jenom sem se jela pobavit a ted jsem doma a jsem zdravá a živá. “ Bohužel jsem ji nepřesvědčila a tak to začala komentovat a pořád dokola mi říkala „ že kdo ví co se mi mohlo stát , že jsem jí to měla říct , a co že mě to vůbec napadlo někam takhle pozdě jít bez jejího svolení , že o mě měla strach….a taky nezapomněla okomentovat moje oblečení. “ , pak už jsem ji zarazila a řekla jsem ji že chci spát , tak konečně odešla. Vzala jsem si pyžama a šla jsem do koupelny. Svlékla jsem si tyhle příšerný věci a osprchovala jsem se , musela jsem si umýt i vlasy , šli mi totiž cítit na kouř z baru. Když jsem byla hotová tak jsem se vrátila do pokoje a začala jsem přemýšlet co budu zítra dělat , kam vůbec půjdu. Když v tom do pokoje vešla René s tím že mi zapomněla říct že mám domácí vězení na celý měsíc a že ráno mě bude autem odvážet do školy. Takže super , lepší den jsem nemohla mít! Nejenom že Jasper přede mnou utekl , ale mám zákaz chodit ven a budu muset chodit do školy. Jak já jsem nechtěla do školy , když nevím co mě tam bude čekat. Ráno se budu muset podívat na rozvrh a ted radši půjdu spát. Doufala jsem že ve snu se opět sejdu se svým Edwardem , a zapomenu na dnešek. Tak jsem se ponořila do svého spánku.

Ale aby dnešek nebyl ještě lepší , tak tím jak jsem byla z noci vyčerpaná tak jsem tvrdě usnula neměla jsem žádné sny , takže žádné setkání s mým Edwardem.

Lépe řečeno jsem se ráno probrala bez nálada a musela jsem jít čelit škole , co jiného bych taky mohla udělat.

Už byl konečně konec týdne , všechny dny jsem strávila stejně. Ráno vstávání , pak škola a večer zase doma. Už mě to přestávalo bavit , sice se René snažila mi to zpříjemnit , ale mě to prostě nebavilo. A jako by to ještě nestačilo , tak za celý týden se mi vůbec nezdáli sny.

Dneska jsem přišla domů ze školy s trochu lepší náladou , byl totiž konečně pátek , takže mě čeká víkend. A to znamená žádná škola.

Neměla jsem co dělat , tak jsem si sedla do křesla a pustila jsem si televizi. Ani televize mě nebavila ale stejnak jsem ji nechala zaplou a pak jsem vůbec nic nevnímala....

„ Byla jsem v nějaké místnosti , nevím kde , rozhlížela jsem se a pak jsem ji viděla. Seděla na posteli a vypadala tak smutně. Hned jsem k ní musela jít a objala jsem ji , vždyt to byla moje sestra a nejlepší kamarádka , byla to moje Alice. Ale byla tak smutná , hrozně ráda bych ji pomohla , ale nevěděla jsem jak , vůbec si mě nevšímala a pak se to stalo. Konečně se na mě podívala a usmála se na mě , ale stejně to nebyla ta Alice kterou jsem znala. A konečně začala na mě mluvit: Víš Bello musíš mu dát čas , nemá to zrovna lehké , když je beze mě. Ale já vím že se určitě vrátí , vrátí se již brzy a pomůže ti , jen mu věř.

A pak můj anděl zmizel , ta místnost byla pryč.“

Já jsem seděla opět v křesle v obýváku a v televizi běžel nějaký pořad. Všimla jsem si že v chodbě je nějaký hluk , to mohlo znamenat pouze jediné René se již vrátila , ani jsem ji nešla přivítat. Pouze jsem zde seděla a přemýšlela jsem nad větami , které mi řekla Alice , hlavně nad tou jedinou…

" Musíš věřit , on se brzy vrátí "….Že by mé naděje nepohasly , že by pořád existovala aspon jedna naděje na záchranu? Hold musím počkat , ale nevěděla jsem že budu čekat tak krátkou dobu…..

Autor: Marianne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Změna životů - Kapitola 4: