Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Změna životů - Kapitola 21 - Stěhováci

17.07.2009 (07:33) • Marianne • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1616×

Pohled Edwarda:

Ještě než jsem dojel na letiště, tak jsem se stavil v květinářství. Objednal jsem na zítra velký košík plný rudých růží a dal jsem ji adresu kam to zítra doručit. Ještě jsem k růžím přiložil obálku se vzkazem pro mou lásku. A pak jsem musel odejít.

Již jsem seděl v letadle a mířil jsem do Itálie. V Římě jsme byli již za dvě hodky a do Voltery to trvá něco kolem hodiny. Ještě si musím pronajmout auto.

Měl jsem štěstí, zrovna byl volný Aston Martin, takže vzhůru na cestu.

Zrovna jsem míjel bránu do města a hned mě u ní pozdravili Felix a Demetri. Nejspíš mě už čekají, to jsem zvědav co se děje. Tak a ted musím začít hrát svou malou hru. Musím být opět ten Edward co předtím. Edward který je členem gardy Volturiových a s nikým nemá slitování.

Pohled Belly:

Jak jen já to bez něj můžu vydržet. Vůbec se divím že jsem to do ted bez něj vydržela. Vždyt to je jako kdyby mi chyběla moje druhá půlka. Druhá půlka mého srdce.

Ano, toto jsou moje myšlenky. Již od rána myslím na to samé, na něj. Jen co jsem se probrala tak jsem si připadala hrozně sama. A tak ted sedím v křesle u krbu, v ruce mám jednu z růží od Edwarda a pořád si ji tisknu k sobě. Nejspíš již bude celá zvadlá, ale mě to nevadí. Aspon mi ho něco připomíná.

Jen co jsem se podívala na hodiny, tak jsem byla trochu probraná. Je již dopoledne, takže za pár hodin mi sem přivezou nový nábytek. Nejspíš bych se měla jít pomalu umýt a taky obléknout. Aspon mi to zabere nějaký čas.

Vydala jsem se nahoru do koupelny a když mám ten čas tak jsem si dala horkou koupel. Tentokrát jsem to přehnala s množstvím pěny do koupele, takže vana byla plná bublinek a pěny. Ještě jsem si u toho umyla vlasy, to je takový ten lidský zvyk, že když se koupu tak si i rovnou umyji vlasy. Pak jsem si na sebe dala župan a šla jsem k umyvadlu. Tam jsem si vyčistila zuby a opláchla obličej. Na řadu přišlo vysušení mých vlasů, to zase bude. Moje vlasy budou vypadat zase jako vrabčí hnízdo, ale nějak to nehodlám řešit když má přijet až zítra. Ach jo, zase na něj myslím. Ne. Dost, dneska na něj již nebudu myslet, vždyt ho už brzy uvidím. Takže stop, Bello uklidni se. To snad zvládnu…

Ještě v županu jsem se vydala do šatny. Jelikož dneska budu pracovat s nábytkem, tak si musím vzít něco pohodlného. Vyhráli to opět džíny, tričko na krátký rukáv s potiskem a ještě k tomu mikina. Tričko bylo bílé a mikina tmavě modrá. Takže jako boty jsem si vybrala tmavě modré botasky, moje oblíbená obuv. Podpatky si beru pouze ve výjimečných situací, pořád mě je na ně Alice nepřinutila změnit názor.

Vlasy jsem si svázala do gumičky a ještě jsem ustlala v ložnici postel. Po schodech jsem sešla do kuchyně a tam jsem si připravila snídani. Cornflakes s mlékem, nechtělo se mi moc dneska vařit. Tentokrát jsem nádobí umyla ručně, chtěla jsem nějak zabýt čas.

Již byla jedna hodina, kolem druhé by tak mohli přijet. Ještě dneska bych chtěla vymalovat, ale nějak si mi ted do toho nechce. Nejspíš zajdu přerovnat knížky v knihovně. Popadla jsem ty co byli na stole v obýváku a šla jsem ke Carlislově pracovně. Sama pracovna byla krásná, sladěná do tmavého dřeva. A opět v ní bylo hodně obrazů z minulosti. Zrovna jsem chtěla najít jeden který nenávidím, teda lépe řečeno nenávidím ty osoby co jsou na něm. Byl to ten obraz z Volturiovými, ale jak jsem si všimla tak tady již nevysel. Na jeho místě bylo pouze prázdné místo. Jak jde vidět tak Carlisle změnil svůj pohled na Volturiovi. Ani se mu nedivím, sice jeho názoru jsem se trochu bála. Ale nakonec se ukázalo že chce taky svoji rodinu zpět a možná i pomstu. Když jsem s tím byla hotová tak jsem pomalu scházela schody, nemám ráda čas když se nudím. A jak jsem tak pomalu šla, všimla jsem si jednich dveří. Ty dveře jsem předtím neviděla, a tak jsem chtěla tu neznámou místnost prozkoumat. Zvědavost opět zvítězila. Dveře nebyli zamčené, a tak jsem je pomalu otevřela a vstoupila. To co jsem tam viděla mě naprosto překvapilo. Byla to nádhera.

Stála jsem naproti prosklené stěně. Bílé zdi ve spojení s tou stěnou působili jako krásné světlo. Bylo zde nádherně. U stěny bal bílá pohovka, ale mě naprosto uchvátila věc která byla uprostřed. Uprostřed místnosti byl krásný klavír. Lépe řečeno křídlo, Edwardovo křídlo. Přesně stejné které bylo ve Forks a na které mi hrávala mou ukolébavku. Jak jsem začala pomalu vzpomínat, tak mi po tváři spadla slza. Nevím jestli to byla slza štěstí nebo smutku. Vůbec jsem si ji nesetřela, ale místo toho jsem přešla ke křídlu. Posadila jsem se na stoličku co byla u něj, přesně tam kde sedával. Vzpomínala jsem na to jak mi poprvé hrál moji ukolébavku, jak mi ji vždycky broukal než jsem usnula. Na naše období štěstí.

Pomalu jsem prsty přejížděla jednu klávesu po druhé a vzpomínala. Když v tom mě z mých vzpomínek probudil zvonek. Rychle jsem běžela ke dveřím a ve dveřích byli již….

Stěhováci ….

Konečně mi přivezli můj nábytek. Vůbec jsem si nevšimla jak ten čas rychle utekl a opět jsem volný čas strávila ve vzpomínkách. Stěhovákům jsem odpověděla at mi ten nábytek odnesou na chodbu a do obýváku. Sice nevím jak ho potom přenesu sama nahoru do ložnice, ale přece mi ho tam nemůžou ted odnést když není ještě vymalováno. Pomalu mi to začali nosit do obýváku a já jsem jim šla pomoct. Nosila jsem všechny lehké věci, prostě vybavení a doplnky. Snad to budeme mít rychle hotové.

Již bylo něco kolem sedmé hodiny večer a ještě jim zbývalo pár věcí donést. Všechen nábytek se musí postupně namontovat, nemůžou ho dovést vcelku jelikož by se jim poškodil. No jo, už to vidím jak já budu montovat nábytek. Třeba se do té doby vrátí Esmé a Carlisle a ti mi s tím pomohou. Nebo že bych řekla Edwardovi, teda jestli se za mnou zítra vrátí. Už se tak na něj těším a hlavně vím co po něm budu chtít. Musí mi přeci zahrát moji ukolébavku.

A opět mě z mého přemýšlení vyrušili stěhováci. Chtěli po mě autogram. Podpis kvůli tomu že jsem převzala zásilku. Tak jsem jim to podepsala a šla jsem se vrhnout na práci.

Stěhováci odjeli a ještě jsem ani nezavřela vchodový dveře. Prostě jsem je jen tak nechala dokořán otevřené. Kdyby se ted vrátila Esmé a Carlisle tak by to tady vůbec nepoznali. Po celém obýváku a chodbě byli rozestavěny díly nábytku, ještě je musím složit. Pouze jediný nábytek byl vcelku. Bylo to moje nové křeslo, pohodlné béžové křeslo. Nejdřív si musím všechno promyslet. Sedla jsem si do křesla a hlavu jsem si položila na dlaně.

Všude bylo ticho a klid, když jsem něco uslyšela. Byli to něčí kroky, ale já jsem tomu vůbec nevěnovala pozornost. Moje intuice mi říkala že někdo mě pozoruje, ale já jsem jen tak seděla a měla jsem zavřené oči. A pak ten cizinec promluvil: „ Nepotřebujete pomoct? „

Ten hlas bych poznala všude. Byl to on, vlastník toho sametového hlasu a pokřiveného úsměvu. Rychle jsem otevřela oči a viděla jsem ho tam. Stál opřený o dveře a usmíval se na mě. Tolik se mi po něm ted stýskalo a tak jsem rychle vyskočila z křesla a skočila jsem mu do náruče. Nejdřív se mnou dokola zatočil a já jsem ho vášnivě políbila. Nechtěla jsem s tím skončit, ale již mi došel všechen vzduch. On toho využil a vzal mě do náruče. Přešel ke gauči kde si sedl a mě si položil na klín. Hlavu jsem si položila na jeho hrud a vdechovala jsem tu omamnou vůni. Vzhlédla jsem a začala jsem se topit v těch krásných zlatých očí, dlouze jsme se na sebe dívali. Pak odtrhl svůj pohled a podíval se po místnosti. Usmál se a opět promluvil tím krásným hlasem: „ To jsem netušil, že chceš přede mnou utéct. A ještě kvůli mně se stěhuješ i s nábytkem. Nebo ses rozhodla celé to tady předělat na hromádku třísek nebo smetiště? Tak copak mi povíš? A stýskalo se ti po mě vůbec, lásko? „

Opět jsem nebyla schopna slova. Když domluvil, tak ještě na mě udělal ty své smutné oči a pak se usmál tím svým pokřiveným úsměvem. Musím se vzpamatovat a tak jsem začala: „ Takže zaprvé, rozhodně před tebou utéct nechci a i kdybych chtěla tak ty by jsi mě našel. No a kulničku na dříví tu tady taky nechci udělat. Pouze tohle všechno půjde do mého nového pokoje. Esmé mi vyklidila jeden pokoj a prý si ho mám sama zařídit. Tak jsem vyrazila na nákupy ale ještě není všechno hotové. Musím vymalovat a navíc ještě sestavit nábytek. No a to zadruhé, jestli se mi stýskalo? Tak si představ že ani nějak nevím (tak při tomhle se mu změnil výraz, nějak posmutněl. Tak jsem to nevydržela a víc jsem ho nechtěla trápit.) Ale možná že ti nějak dokážu nebo ukážu že se mi možná i stýskalo.“

Rychle jsem se přitiskla na jeho rty. A do tohohle polibku jsem dala všechnu tu vášen z našeho odloučení. Pak jsem se odtáhla a na jeho rty byli v krásném úsměvu. „ No myslím si že tahle odpověď mi stačila. A asi jsme na tom byli podobně, nemohl jsem bez tebe žít. A co nejrychleji jsem za tebou spěchal. Ještě jsem se tě chtěl zeptat, ty jsi říkala můj pokoj? „

Tak tomu jsem se musela nahlas zasmát, on se zrovna musí zeptat na takovou věc. Asi to bude to veselou náladou z našeho shledání. Tak ho aspon ted nachvilku potrápím: „ No….ano, říkala jsem můj pokoj. Taky čí by jinak byl, než můj. Pokud vím tak ty jsi tady poprvé a určitě zase brzy odjedeš. Stejnak o tobě nikdo neví, teda o nás nikdo neví. Ale možná že by to mohl být i náš společný pokoj. Tak jako to bývalo dřív, když jsme byli spolu. To by jsi mi ale musel pomoct s jeho vybudováním. Tak co, budeš mi pomáhat? „

Obývákem se rozezněla jeho krásná zvonkohra. Jak jde vidět tak jsem ho pobavila, ale já se tak rychle nevzdávám. Odtáhla jsem se od něj a šla jsem na druhou stranu pokoje. Stoupla jsem si k oknu a trochu naštvaně jsem mu řekla „ Takže když jsem tě tolik pobavila, tak ty se tady zatím můžeš dál smát a já půjdu zatím pryč. „ Jen co jsme to dořekla tak se mi kolem pasu obmotali dvě silné paže. Ty paže si mě přitáhli na jeho hrudník, ale já jsem se neotočila. Cítila jsem jeho dech na svém krku a u mého ucha. Tohle bylo utrpení, ale já to zvládnu. Nenechám to jen tak a tak jsem tam stála jako solný sloup. Když viděl že na nic nereaguji ani na jeho polibky na ušní lalůček a krk, tak se odtáhl. Že by se vzdal, to mi na něj nesedí.

A pak jsem znovu cítila jeho paže. Tentokrát mě trochu silněji stiskli. Otočil mě k sobě a přitiskl na stěnu. Snažila jsem se nereagovat a tak jsem zavřela oči. Hrubě mě políbil, ale zároven i vášnivě. Tak na tohle nešlo nereagovat. Pořádně jsem se k němu přitiskla. Ruce jsem mu obtočila kolem krku a prsty jsem vpletla do jeho bronzových vlasů. Začal mě hladit po zádech a těle. Ten pocit byl něco krásného a úžasného. Takže se už nebojí že by mi ublížil, a to stačilo ho pouze odmítat a nereagovat. Pak mě opět vášnivě políbil a když viděl že mu chvi svléknout košili tak se odtáhl a řekl: „ Bells, myslím si že je čas abys šla spát. Jsi unavená a potřebuješ si odpočinout. „ Nechal mě u stěny a sám si sedl do křesla. Ještě jsem chvilku byla u stěny a pak jsem se opravdu naštvala. Takže milostivém pán mě nechce, nebo co se děje? Tak to mu nedaruji, budu mu to dělat trochu těžší než si myslí.

S úsměvem na tváři jsem pomalu vycházela schody a cítila jsem na zádech jeho pohled. Pomalu jsem šla, a pak mě zastavila jeho slova. Řekl: „ Bells, vždycky jsem věděl že jsi špatná herečka. „

Cože, že by to prokoukl. No možná tohle jo, ale ještě neví co ho čeká. Tohle bylo oproti tomu pouze maličkost.

Autor: Marianne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Změna životů - Kapitola 21 - Stěhováci: