Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Změna životů - Kapitola 17 - Překvapení

06.07.2009 (10:30) • Marianne • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2552×

Z pohledu Belly:

Nejspíš ta má nálada působila i na mé sny. Byli klidné, opět jsem byla s Edwardem na naši louce. Jen škoda že tam s námi nebyla naše Nessí.

Probudili mě první paprsky dopadající na má víčka. Dnes nastal den kdy se vydávám do neznáma. Oblékla jsem se a sešla jsem dolů. Tam na mě u stolu čekali Esmé a Carlisle, a taky moje snídaně. Esmé se opět zachovala jako správná máma a opět se o mě a moje potřeby starala. Rozhodla jsem se že se musím s Carlislem nějak domluvit o dalším pátrání. Co kdybych se dneska nevrátila v pořádku?

A tak jsem začala, prolomila jsem tu naši chvilku štěstí: „Carlisle, potřebovala bych s tebou mluvit. Musíme projednat co bude dál. „

Hned mi na to přikývl a ještě dodal že až dojím, tak mám za ním přijít do pracovny. Ke snídani jsem měla připravené palačinky a ještě nakrájené ovoce. Chvilku mi to trvalo než jsem to všechno snědla a ještě jsem to zašla do kuchyně umýt. Esmé mezitím odešla, musela si něco zařídit ve svoji kanceláři. Založila si totiž agenturu na vybavování bytů a domů, prostě práce která ji vždycky bavila a bavit bude. Tak jsme měli s Carlisle klid a i dostatek času. Já mám čas až do večera, pak mě čeká neznámá budoucnost.

Šla jsem směrem ke pracovně a pomalu jsem si připravovala jak mám začít. Musím uznat že jsem byla trochu nervozní, ale myslím si že nemám být proč. Zatukala jsem a vešla.

Ta pracovna byla naprosto dokonalá, byla ještě lepší než ta ve Forks.  Samozřejmě že uprostřed místnosti byl krásný starodávný stůl a u něj seděl Carlisle v křesle. Před stolem byla dvě křesílka a tak jsem se do nich posadila a začala jsem:

„ Carlisle, nech mě prosím tě ted mluvit a nepřerušuj mě. Chtěla jsem si s tebou promluvit ohledně toho co se bude dít. Jak jistě víš tak chci zpátky svoji rodinu a hlavně i svoji dcerku. Ještě nevím jak to udělám ale potřebuji porazit Volturiovi a k tomu bych potřebovala vaši pomoc. Bohužel nejsme všichni a jediní kdo mi zbývají najít je Emmet a Rosalie. Sama nevím kde je hledat a hlavně nevím jestli si vzpomenou a budou chtít být s námi. A tak jsem tě chtěla poprosit jestli by jsi ty a Esmé mi nějak nepomohli je najít. Jelikož by se nám společně mohlo podařit je najít. To je první věc kterou jsem chtěla projednat.

A zadruhé jsem chtěla projednat svoji přeměnu. Jak jistě víš, tak jsem opět člověk. Ani sama nevím jak se to Volturiovým podařilo, ale potřebuji být opět silná. Potřebuji být opět upírem abych se mohla Volturiovým pomstít. A tak jsem tě opět chtěla poprosit zdali by si nemohl mě přeměnit. Nemyslím tím ted hned, ale po nějaké době. Až opět všechny nalezneme a budeme mít připravený nějaký plán.

Tak a tohle je všechno co jsem ti chtěla říct a ráda bych věděla tvůj názor na tyto věci.“

Carlisle byl chvilku zamyšlený a pak se dal do vysvětlování odpovědi:

„ Bello jak sis mohla myslet že by jsme ti nepomohli? Vždyt jsme byli a jsme rodina, a rodina drží vždy při sobě. Samozřejmě že se ted hned pustím do hledání Emmeta a Rose. Jsou to moje děti a určitě je najdeme. Sice zatím nevím jak to chceš vyřešit s tou pomstou Volturiových, ale to se musíš rozhodnout sama. S tou přeměnou máš pravdu, bude lepí když budeš upír. Velmi rád tě přeměním a ty si sama urči kdy. „

Tak jsem byla ráda jak dopadl ten rozhovor a hlavně vím že Carlisle mi určitě pomůže. I kdybych dneska nepřežila. Sama se divím že tam vůbec chci jít, vždyt by mě tady nikdo nemohl najít. Ale něco mě tam táhlo, a hlavně to tajemství s kým se mám sejít.

Rozhodla jsem se že se na chvíli odreaguji, a tak jsem si vybrala svoji oblíbenou knížku a sedla jsem si do křesla v obýváku před krb. Začetla jsem se do své nejoblíbenější knížky „ Na větrné hůrce „. Nevím proč, ale tuhle knížku jsem milovala. Ani jsem si nevšimla jak ten čas rychle utíká. Již bylo před pátou hodinou odpoledne když se Esmé vrátila domů. Asi po půl hodině mě volala do kuchyně na večeři. Docela mi to přišlo k smíchu, jen kdyby věděla že tohle je zároven i můj oběd. K večeři mi ukuchtila špagety. A opět se jí povedli, byli výborné. Někdy mi připadá že vaří mnohem lépe než nějaký člověk.

Rozhodla jsem se že strávím chvíli taky s Esmé a tak jsem se s ní začala bavit v obýváku. Esmé se totiž rozhodla že pokoj pro hosty předělá na můj pokoj a at si rozhodnu v jakých barvách. Tak jsme se tam skoro až do osmi bavili jenom o barvách na můj budoucí pokoj. Nakonec jsme se dohodli na šedé a tmavě modré. Nevím proč ale tmavě modrou mám hrozně moc ráda. Možná to bude tím že se na mě líbí Edwardovi, vlastně se mu líbila předtím.

Pak jsem se s Esmé rozloučila a šla jsem zpět do svého pokoje. Tam jsem se rozhodla nějak se připravit, jestli mám dnes umřít tak chci být na to aspon nějak připravená. Napustila jsem si horkou vanu a dala jsem do ní spoustu pěny. V té vaně jsem snad byla věčnost a ještě jsem si umyla vlasy. Když jsem byla hotová tak jsem se vydala do skříně si najít nějaké hezké šaty. Chci vypadat dobře, protože když nebudu tak to asi Alice nepřežije. Teda pokud to uvidí ve svých vizích. Pořád jsem vybírala a nemohla jsem nic najít. Když v tom někdo zaklepal a byla to Esmé. Pouze mi položila na postel nějaký balíček a odešla. Ani nevím kde ho vzala ale na něm byl lísteček a psalo tam: „ Myslela jsem si že se ti to bude hodit. Alice „

Opět mě Alice zachránila, a ani nevím jak to udělala. Otevřela jsem ho a nemohla jsem věřit svým vlastním očím. Byli tam krásně tmavomodré společenské šaty a k nim ještě spodní prádlo. Teda lépe řečeno pod ty šaty mi Alice ještě vybrala krásný korzet. Sice nevím k čemu mi to bude, ale aspon udělám Alice radost. Ještě než jsem se převlékla, tak jsem se šla podívat jestli dole někdo je. Měla jsem štěstí Carlisle a Esmé doma nebyli. Na stolku v obýváku nechali lísteček s tím že jdou na lov. Vrátila jsem se k sobě a znovu jsem se podívala na věci co mi Alice koupila. Byla nádherné:

• Šaty
• Korzet

Nejdřív jsem si oblékla ten korzet a pak na něj šaty. Na krk jsem si dala další dárek od Alice. Byl to ten náhrdelník s erbem rodiny. Vlasy jsem si pouze rozčesala a na pusu jsem si dala bezbarvý lesk. Tentokrát jsem udělala výjimku a vzala jsem si podpatky. Byli to krásné stříbrné lodičky s růží:

• Boty

Bylo již jedenáct hodin a tak jsem se ve spěchu ještě podívala do zrcadla. Nevím proč ale nejdřív jsem si myslela že ta dívka v zrcadle nejsem já. Byla jsem krásná, ale již jsem musela jít. Ve spěchu jsem sebrala peněženku a ještě klíčky od auta. Dole jsem ještě napsala vzkaz že jsem si jela něco zařídit a at mě nehledají, pouze pokud to bude nutné.

Nasedla jsem do auta a vyjela jsem na druhou stranu Londýna. Po cestě jsem nervozně potukávala prsty do volantu a již jsem chtěla být na místě. Teda chtěla i nechtěla, pomalu jsem se začínala bát kdo na mě čeká. Bylo 23:45 když jsem dojela před hotel. Peněženku jsem nechala v autě a klíčky od auta taky. Tady mi ho snad neukradnou a když jo, tak si pořídím nové. Pouze jsem si vzala mobila do svoji miniaturní kabelky. Která byla taky tmavě modrá a pošitá korálky. Vyšla jsem z auta a zamkla jsem ho.

Doufám že si ještě pamatuji kde ten altánek je, a stejnak by mě zajímalo proč se máme setkat zrovna tam. Když jsem šla kolem hotelu tak jsem z dálky viděla světlo a čím jsem se přibližovala blíž k altánku tak to světlo bylo skoro všude. Když jsem tam přišla tak jsem nemohla věřit vlastním očím. Podél altánku byli rozestavěné svíčky a díky nim byl celý altánek osvětlený. Uprostřed byla položená rudá růže a tak jsem vyšla pár schodů a ocitla jsem se uprostřed altánku. Sebrala jsem ze země rudou růži a přičichla jsem si k ní. Zavřela jsem oči a vzpomínala jsem na růže od Edwarda.

Najednou mě kolem pasu objali čísi studené ruce. Ruce které mi přišli tak známé…

Autor: Marianne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Změna životů - Kapitola 17 - Překvapení: