Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Změna životů - Kapitola 16 - Vzpomínky

02.07.2009 (18:30) • Marianne • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1997×

Z pohledu Belly:

U hotelu jsem byla během chvilky. Šla jsem na recepci kde jsem se odhlásila a zaplatila. Ještě jsem se vrátila do pokoje pro svoje zavazadla. Chtěla jsem totiž k jejich domu dojet dřív, chtěla jsem překvapit Esmé. Ale to jsem ještě nevěděla co mě v pokoji čeká. Když jsem otevřela dveře, nemohla jsem věřit vlastním očím. Všechno bylo rozházená, nábytek byl poničený. Akorát moje zavazadla byla uprostřed pokoje. Když jsem přišla dřív, uviděla jsem malou obálku. Otevřela jsem ji a v ní byl lístek na kterém bylo napsáno:

„ Konečně jsem tě našel, bohužel ty jsi tady nebyla. Sejdeme se zítra o půlnoci v altánku za tímto hotelem. Pokud ti záleží na životě tvé rodině, tak přijd sama a nikomu o tom neříkej. Sbohem Bello. „

Pouze tento vzkaz, nic víc. Žádný podpis nic. Ale jedno vím určitě někdo tady byl a sháněl mě, ale proč si na mě nepočkal. Ted to řešit nebudu, pouze ještě ohlásím na recepci že se někdo do pokoje vloupal. Za normálních okolností bych se bála kdo to byl, ale já jsem byla až podezřele klidná. Nastartovala jsem auto a pomalou jízdou jsem se vydala na adresu kterou mi napsal Carlisle. Ted ten vzkaz nebudu řešit, sice nevím od koho je a hlavně co se zítra stane, ale ted potřebuji vidět zbytek svoji rodiny. Tím že jsem jela pomalu, tak jsem tam dojela až za hodinu, navíc silnice byli docela zacpané. Bála jsem se reakce Esmé, ale musím říct že mě překvapila. Zaparkovala jsem auto a vystoupila, ten dům byl nádherný. Taky jak jinak, vždyt hp zařizovala Esmé a ta má úžasný vkus. Šla jsem ke dveřím a jen co jsme zazvonila tak se otevřeli dveře. Stála tam, pořád byla stejná a jen co mě uviděla tak hned mi skočila kolem krku. Kdyby upíři mohli brečet, tak ona by určitě brečela, brečela by štěstím, že našla jedno ze svých ztracených dětí. Skoro hodinu jsme se ještě objímali a vítali se, poté mě zavedla do obývacího pokoje který byl okouzlující. Pořád jsme si povídali, Esmé mi vyprávěla co se s nimi stalo a jak si před dvěma týdny vzpomněli. A ještě pořád říkala jak je ráda že jsem je našla. Kolem osmé večer se domů vrátil i Carlisle, byl rád když mě viděl s Esmé v obýváku. A hlavně byl rád i kvůli tomu že je Esmé po dlouhé době štastná. Společně jsem se bavili zhruba do jedenácti v noci, potom mi Carlisle nařídil at si jdu lehnout, že musím být určitě unavená. Esmé mi ukázala pokoj pro hosty, hrozně moc mi připomínal ložnici kterou jsme měli ve Fork s Edwardem. Rychle jsem si zašla do sprchy a pak jsem šla spát. Po dlouhé době jsem byla i já štastná, i když dnešní den byl opravdu náročný. A ani nevím co mě čeká zítra, s kým se mám setkat? A co když je to past od Volturiových?

Před pár dny ve Volteře:

Z pohledu Alice:

Již to bude skoro týden, týden co jsme ve Volteře. Abych se nějak zabavila, tak jsem se naplno pustila do plánování Arovi oslavy. Již jsem vymyslela nějaký plán, ale ještě to musím pořádně naplánovat a hlavně to domluvit nějak s Bellou. Ani nevím jestli se jí podařilo najít Carlisle.

Dlouhou dobu jsem neviděla Edwarda. Pořád nemůžu uvěřit tomu že si na nás nevzpomíná. A hlavně že si nevzpomíná na svou Bellu, budu mu ji muset nějak připomenout.

Zrovna jsem měla namířeno do Arovi pracovny, když jsem slyšela jak se uvnitř hádají nějaké hlasy. Byl tam Aro a pak ten druhý hlas byl určitě Edward, toho bych poznala hned. A ten třetí byl nějaký dívčí hlas, že by Jane?

O něčem se hádali, a tak jsem se rozhodla poslouchat:

Aro: Jak to že jste ji tam nenašli?

Jane: Nebyla tam, musela o nás vědět. Určitě utekla. Naše chyba to nebyla pane.

Aro: O Londýně nevěděl nikdo, dokonce ani mí bratři. Pouze vy dva. A ti dva, ti o tom určitě

nemohli vědět. Vždyt zrovna myšlenky Alice nás zavedli k ní. To vám musím do

nekonečna připomínat že Isabella Swanová je sice pouhý člověk, ale je velmi

nebezpečná. Může nás hned zničit. Edwarde, pokus se najít nové stopy a potom mi

je ohlaš. Oba dva můžete odejít.

E+J: Ano, pane.

Rychle jsem musela utéct o svého pokoje. Takže on nás zradil a měl přivést Bellu. To snad není možné, Bella mohla být málem mrtvá a naše rodina ztracená.

Jasper byl hned u mě a objímal mě, když v tom jsem měla vizi. Byli jsme v ní já a Edward, on chtěl vědět pravdu. Mělo se to stát někdy po soumraku.

Ještě chvíli jsem byla u Jaspera v náručí a pak jsem mu řekla, že potřebuji klid. Musím ještě něco naplánovat, tak at jsi jde zatrénovat. Ano tělocvična, to bylo místo kde byl skoro pořád, jeho oblíbená činnost. Když odešel tak jsem v myšlenkách myslela pouze na jednu věc „ Jsem sama tak klidně můžeš přijít. Řeknu ti pravdu o nás a hlavně o tobě“

Nezbývalo mi nic jiného než čekat, moc dlouho jsem nečekala. Za pár minut jsem slyšela zaklepání a potom někdo vešel. Byl to on, můj starší bratříček Edward.

Musela jsem mu to říct, musela jsem „ Jak jsi jí to mohl udělat. Ty jsi měl špehoval a pak jsi všechno vyzradil Arovi. Málem jste ji chytli a pak by jste ji zabili, to by jsi chtěl? Ale ted ti je to nejspíš jedno, musím ti ukázat co se stalo. Musím ti ukázat minulost, ted se pořádně soustřed na moje myšlenky. „

Začala jsem myslet na úplně všechno, jak poprvé Bellu uviděl, na jejich společně strávený víkend, jeho pozorování Belly když spí, na její opuštění a jak bez ní nemohl žít. Potom jsem myslela na jejich zasnoubení, svatbu, líbánky na ostrově Esmé a na Belly těhotenství.

Chtěla jsem pokračovat, ale on vykřikl DOST.

A pak začal couvat až do rohu místnosti. Tam se doslova sesypal a vypadalo to jako by tady ani nebyl přítomen. Po chvíli vstal, a hned ke mně přišel. Čekala jsem jakoukoliv reakci, ale tohle teda ne. Přišel ke mně a hned mě obejmul. Začal se omlouvat a opět po dlouhé době mi říkal sestřičko. Konečně si vzpomenul.

Pak se odtáhl a měl úplně jinačí pohled. Jeho oči byli černé a plné nenávisti.

Pohled Edwarda:

Bylo toho na mě opravdu hrozně moc. Všechny ty vzpomínky, konečně jsem věděl kdo jsem. Když jsem tady byl předtím tak jsem se cítil hrozně prázdný, nebyl jsem to já. Něco a někdo mi chyběl. Ted již vím co mi chybělo. Chyběla mi má rodina a hlavně moje láska Bella. Vzpomněl jsem si, sice ne na všechno ale aspon na něco. Musím ji najít.

Nejdřív jsem se zvedl a přešel jsem ke svoji sestřičce Alice, obejmul jsem ji a prosil ji o odpuštění. Pak jsem se odtáhl a pocítil jsem náhlou nenávist. Nenávist k tomuhle místu, musím se jim pomstít. Musím je zničit.

Alice to nejspíš vycítil a hned mě začala přemlouvat. Prý tím nic nevyřeším, ted prý ne. A hlavně abychom je porazili, tak na to musíme být všichni. Prý nelepší co bych mohl ted udělat je abych se vydal najít Bellu. Prý mám jít požádat Ara o to aby mě pustil do Londýna samotného. A ještě se mám vrátit pro nějaký dopis, co chce Alice napsat Belle.

I když nechtěně jsem se musel  vypravit ta Arem do pracovny. Začal jsem ho přemlouvat a on mě nakonec pustil samotného. Mám prý pouze tři dny a pak se musím vrátit zpět do Voltery.

Vracel jsem se k Alice a ta mi hned předala jednu obálku pro mou Bellu a ještě nějakých pět dalších obálek. Říkala at se na nic neptám a hned at vyrazím na cestu.

Tak jsem ji poslechl, a již jsem seděl a autě a směřoval jsem si to na letiště v Římě. Tam jsem musel chvíli čekat a pak jsem konečně seděl v letadle a směřoval jsem si to k Londýnu. Celou cestu jsem myslel na svoji lásku, na Bellu. Již se jí nemůžu dočkat, až ji uvidím a opět ji budu mít ve svém náručí. Až ji opět políbím. Doufám že se mě nebude bát a hlavně že ji najdu.

Již jsme přistávali a já jsem si hned na letišti půjčil auto. Bylo to černé Volvo, bohužel stříbrné neměli. Ale aspon že to byla moje oblíbená značka.

Nejdřív jsem se vydal k hotelu, kde jsme ji hledali s Jane. Již předtím jsem tam cítil ndhernou vůni, ale nevěděl jsem že patří jí. Takže tam musela být, šel jsem na recepci a zeptal jsem se na Isabellu Stanovou, ale ta tu prý nebyla ani ubytována. Přemýšlel jsem nad tím jaké jméno si mohla dát a pak mě to napadlo. Určitě si nechala svoje nové jméno a to je Bella Cullenová. Šel jsem to zkusit a bylo to správně, bohužel se ale před pár dny po telefonu odhlásila a oni nevědí kde ted je. Pronajal jsem si pokoj a začal jsem obvolávat ostatní hotely v městě. Již jsem volal přes pět hodin a zkoušel jsem to snad všude. Ještě mi zbýval takový menší venkovský hotel na konci města. Když jsem se jich zeptal, tak mi málem vypadl telefon, oni mi odpověděli ano. Takže ona tam je ubytovaná a já jsem ji konečně našel.

Rychle jsem vyběhl z hotelu a jel jsem autem jako šílenec. Když jsem tam byl tak jsem zaparkoval a hned jsem si pronajal taky pokoj. Byl v jiné části hotelu, takže o mě nebude vědět. Vydal jsem se ji hledat a našel jsem její pokoj. Její krásná vůně mě k němu dovedla. Voněla po růžích a fréziích, jen škoda že ta vůně nebyla až tak silná. Dveře byli zavřené, takže tam ted není. Rozhodl jsem se že se vydám prozkoumat její pokoj. Skočil jsem do něj oknem. V něm to vonělo mnohem víc a hlavně krásně.

A pak mě napadlo, co kdybych ji překvapil. Napsal jsem jí lístek. Snažil sem se to napsat, aby to vyznělo trochu jako od někoho z Voltery:

„ Konečně jsem tě našel, bohužel ty jsi tady nebyla. Sejdeme se zítra o půlnoci v altánku za tímto hotelem. Pokud ti záleží na životě tvé rodině, tak přijd sama a nikomu o tom neříkej. Sbohem Bello. „

Nemusí zrovna vědet že jsem to já. Chci aby byla překvapená a hlavně aby přišla. Pak jsem se ještě rozhodl ji pár věci porozházet, bylo to možná i tím že jsem byl trochu naštvaný že tady nebyla. Co když si našla někoho jiného a na mě už dávno zapomněla?

Tak to se dozvím zítra. Trochu mi to připomínalo naše první setkání. Zrovna když jsme se měli sejít na louce, taky jsem se bál co kdyby. Bylo to stejné balancování jako tady.

Pokaždé to může skončit jinak…

Autor: Marianne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Změna životů - Kapitola 16 - Vzpomínky: