Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Změna životů - Kapitola 15 - Carlisle

30.06.2009 (09:00) • Marianne • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2047×

Z pohledu Belly:

V Londýně jsem byla hned druhý den. Let byl sice dlouhý, ale většinu jsem prospala. Vzala jsem svá zavazadla a ani jsem nevěděla co mám dělat. V hlavní hale na mě čekal nějaký muž, vůbec jsem nevěděla o koho se jedná. Pouze mi předal dárkovou krabičku a odešel. V ní byli klíčky od nějakého hotelového pokoje a naštěstí i adresa hotelu. Opět jsem si vypůjčila auto, byl to černý jeep mercedes. Dojela jsem na adresu toho hotelu, a už jen ta budova byla úžasná. Vešla jsem dovnitř se svým kufrem a zeptala jsem se na patro, bylo to úplně to poslední. Mohlo mě to napadnout hned, že když něco objednává Alice, tak to musí být vždycky to nejlepší. Vůbec to nebyl pokoj, nýbrž celé apartmá. Bylo krásné, celé sladěné do zlaté a béžové. Po té dlouhé cestě jsem byla docela unavená a tak jsem si vyndala věci na převlečení a šla jsem do koupelny. Koupelny byla úžasná, byla tam velká vana i s vířivkou. Hned jsem si ji napustila a strávila jsem zde asi dvě hodiny. Potom jsem si objednala něco k jídlu  a šla jsem konečně pracovat. Zapojila jsem si svůj notebook a začala jsem vyhledávat. Vyhledala jsem si všechny nemocnice v Londýně a hledala jsem jméno Cullen. Po třech hodinách hledání, kdy jsem už byla opravdu unavená a oči se mi pomalu zavírali, jsem konečně našla to co jsem potřebovala. Ihned mě to probudilo, jednalo se jednu nemocnici na kraji Londýna. Jejich lékař na gynekologii nedávno zmizel a prý ho zastupuje nový doktor, jistý Carlisle Cullen. Nevím proč, ale nedovedu si Carlisle představit na gynekologii, to mi k němu nějak nesedí. No ještě že tam jenom zastupuje, jinak nevím ale musím se tomu i smát. Carlisle a gynda, no potěš…

Hned jsem si zavolala to té nemocnice a objednala jsem se, prý bude mít volno až pozítří. Takže zítřek nebudu mít co dělat, to zase bude den. I když bych mohla vyrazit na nákupy, abych si ten den nějak zkrátila. Jak jsem byla unavená, tak jsem šla hned potom spát a probudila jsem se až docela pozdě. Bylo již po jedenácté dopoledne. No jo, práce vás vždycky zaměstná. Oblékla jsem se, vzala jsem si kabelku se všemi doklady a vyrazila jsem nakupovat. Našla jsem úplně žasný nákupní centrum a šla jsem se porozhlédnout. Asi po třech hodinách, kdy jsem nevykoupila obchody jako Alice, jsem se vracela s pár taškami k autu. Chtěla jsem se již vrátit, ale měla jsem ještě hlad. Zašla jsem si tedy do jedné italské restaurace kde jsem si dala houbové raioly, jídlo které jsem měla když jsem byla na večeři s Edwardem. Náš první společně strávený večer. Ach ty vzpomínky někdy hodně bolí, již se těším až se opět uvidíme, až spatřím jeho pokřivený úsměv.

Již jsem se konečně vracela k hotelu, projížděla jsem kolem parkoviště, když mě upoutalo jedno auto. Jednalo se o černý mercedes, ten nebyl nijak zvláštní, ale ta osoba co byla u něj. Ta osoba byla zahalená v černém plášti a pak se otočila. Ten obličej bych poznala kdekoliv, ty oči které byli v mých nočních můrách po tom co jsme se vrátili z Itálie. Byla to Jane, ta která tenkrát mučila mého Edwarda.

Ale co ona tady dělá? Ne, to snad není pravda. Oni o mě vědí, vědí že jsem v Londýně a hlavně vědí že si všechno pamatuji. Ještě že jsem se nevrátila dřív, to by mě hned chytli a byla bych v koncích. Nemohla mě vidět, tak jsem ji chvíli pozorovala. Určitě tady není sama, ještě někdo tady s ní musí být. A pak ze dveří vyšla další osoba.

A já jsem přestala dýchat, celý svět se jako by zastavil. Tu osobu bych poznala všude, osobu která pro mě znamenala všechno. Ty rozcuchané bronzové vlasy. Celý byl v černém plášti, již neměl ten svůj pokřivený úsměv, ale i přesto mu to na kráse neubývalo. Bála jsem se podívat do jeho očí, bála jsem se toho co v nich uvidím. Sebrala jsem všechnu odvahu a podívala jsem se. Čekala jsem všechno, ale ne tohle. Jeho oči byla zlaté, zlaté jako karamelky. Ale jak je to možné, vždyt je u Volturiových a tam se živí lidmi.

Musím odsud co nejrychleji odjet. Musím odjet dřív než udělám nějakou hloupost. Sešlápla jsem plyn a rozjela jsem se s velkou rychlostí pryč. Chtěla jsem tam zůstat, chtěla jsem za ním běžet a skočit mi do náruče. Chtěla jsem se ještě dýl dívat do těch jeho krásných očí, po kterých se mi tak dlouho stýskalo. Můj Edwarde, ani nevíš jak je to pro mě těžké. Ale aspon že vím že je v pořádku a kde je. Takže se stal členem Arovi gardy.

Řítila jsem si to velkou rychlostí a již jsem byla za Londýnem. Musela jsem se projet, musela jsem si pročistit hlavu. Když už jsem se trochu uklidnila tak jsem se vracela. Nechtěla jsem doplatit na svou předešlou chybu a tak jsem se ubytovala v malém hotýlku na konci Londýna. Byl to jeden z těch venkovských hotýlků, u kterého byla krásně velká zahrada. Ještě že jsem byla předtím na nákupech, aspon mám co na sebe. Ubytovala jsem se v jednom pokoji a brzo jsem šla spát. Již totiž byl večer a zítra mě čeká velký den. Tedy dnešek byl taky poměrně zlomový den, málem jsem se stala vězněm Volturiových.

Celou noc jsem se převalovala, nemohla jsem tvrdě usnout. Až to nakonec dopadlo tak, že jsem sebou švihla na zem. Tak tohle bylo moje krásné probuzení. Těsně před tím než jsem se probudila se mi opět vrátili moje noční můry, a opět mě v nich chtěli zabít. No jo, opět patřím mezi ne moc oblíbené osoby. Ještě nebylo ani šest hodin a tak jsem neměla kam spěchat. Dala jsem si horkou sprchu a šla jsem vybírat oblečení. Vzala jsem si bíle kalhoty, k tomu tmavě modrou halenku a na to ještě černé sako. Jako boty jsem si vybrala tmavě modré tenisky, přece se nehodlám zabít na podpatcích. Nesmím přeci ohrozit svoje zdraví. Na snídani bylo příliš brzo a tak jsem se po dlouhé době vrátila ke sledování televize. Zrovna dávali nějakou rodinou komedii, a tak jsem se začala dívat. Po dvou hodinách kdy jsem se po dlouhé době opět zasmála jsem se vydala dolů do jídelny na snídani. Nasnídala jsem se a ještě jsem si zašla pro věci. Zabalila jsem si věci a tašky jsem si ještě nechala v pokoji. Ještě se sem vrátím, a ted mě čeká trochu těžší věc. Čeká mě návštěva mého bývalého otce, a doufám že si na mě vzpomene. Nasedla jsem do auta a vyjela jsem směrem na druhou stranu Londýna. Byla to malá a trochu i zastaralá nemocnice. Zaparkovala jsem a vyšla jsem směrem k recepci v hlavní hale. Tam jsem se zeptala kde najdu oddělení gynekologie a vydala jsem se nahoru do 4.patra. V čekárně byla ještě jedna žena, ta žena byla již v pátém měsíci těhotenství a měla krásně zakulacené bříško. Posadila jsem se a zavzpomínala jsem si na dobu kdy jsem byla já těhotná. Kdy jsem nosila pod srdcem svou malou Reneesmé. Ani jsem si nevšimla a ta žena již odcházela z ordinace a sestřička mě volala dovnitř. Byla jsem nervozní, bála jsem se jeho reakce. Pozdravila jsem a posadila jsem se naproti prázdnému křeslu. Po chvilce s omluvou přišel Carlisle, vůbec se nezměnil, pořád je stejný. Doktor který vypadá jako filmová hvězda. Také se posadil a zeptal se mě co mě trápí a tak jsem musela začít:

„ Víte nejsem tady náhodou. Objednala jsem se pod jménem Isabella Swanová, ale ve skutečnosti se jmenuji Bella Cullenová. A přijela jsem abych vás našla. „

Čekala jsem co se bude dít, ale Carlisle nebyl vůbec zaražený. A tak jsem pokračovala: „ Jak jsem řekla jsem Bella a hledám zbývající členy své rodiny. Jistá rodiny Volturiových mi ukradli mou dceru Reneesmé a vymazali pamět všem členům mé rodiny. Jsme manželkou tvého syna Edwarda a tak jsem tebe i Esmé přijela hledat. Hledám všechny členy mé předchozí rodiny, aby mi pak pomohli najít mou malou Reneesmé.“ On pořád nemluvil a já jsem to již nevydržela, bylo toho na mě příliš. Rozbrečela jsem se a chtěla jsem utéct z ordinace. Avšak dveře se přede mnou zabouchli a čísi studené ruce mě obejmuli. Musela jsem se vybrečet a tak jsem zůstala v jeho náručí, a pak mě zarazila jedna věta: „ No tak Bells, to bude v pořádku. Všechny je najdem a pak se vrátíme zase do Forks. Vrátíme se a všechno bude jako dřív. „

Počkat, vždyt jsem nic neříkala o Forks a hlavně proč mě oslovil Bells. Tak mi říkali dřív. Odtáhla jsem se a musela jsem se zeptat: „ Carlisle, ty jsi si vzpomněl? “ On se na mě usmál a hned řekl svou odpověd: „ Kdo by si na mou úžasnou rodinu nevzpomněl. Ale popravdě ze začátku jsem byl hodně překvapený, když jsem tě tady viděl. Musel jsem hrát jako že tě neznám, co kdyby to byl někdo z Volturiových, ale pak jsem poznal že to jsi opravdu ty. Esmé bude štastná až zjistí že jsi se vrátila a našla si nás.“

Musela jsem se na to zeptat „ Kdy? Kdy jste si vzpomněli? „

„Víš Bello je to asi dva týdny co jsme si konečně vzpomněli. Bydlíme ted kousek od téhle nemocnice, máme tam malý, ale přesto krásný domek. Ale ještě tady mám bohužel nějakou práci, co kdybys za námi přijela. Všechno nám budeš muset říct a hlavně se domluvíme co bude dál. „

Carlisle mi napsal adresu a já jsem se vracela k autu. Byla jsem štastná, to čeho jsem se obávala se nestalo. Oni si vzpomněli, a večer k nim konečně pojedu. Uvidím svou matku Esmé a budeme si moc popovídat. Již se těším. Nasedla jsem do svého mercedesu a vydala jsem se směrem k hotelu.

Autor: Marianne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Změna životů - Kapitola 15 - Carlisle: