Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Změna je život 1. kapitola

28.10.2012 (15:15) • Nicoolle • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1357×

Ahoj Alice.

Promiň, že jsem tak dlouho nenapsala. Už je to skoro měsíc, co jsem přijela do toho nádherného města. Nevím, jestli by se ti zamlouvalo zdejší teplo, ale vím, že bys byla nadšená mým štěstím. Ale místní lidé mi poněkud dělají vrásky. Nikdy jsem nebyla ráda středem pozornosti - i ve Forks jsem s tím měla problémy, ale tady? Jsem jako cirkusová atrakce! Přijdou se podívat a potom jen kritizují, co by se dalo změnit a co se jim nelíbí. Lidé kolem mě chodí, prohlížejí si, co mám na sobě, jak vypadám a jak se chovám. Celkem mě to rozčiluje.

Kéž bych ti jen dokázala popsat skutečnou krásu suku. Silná vůně skořice a šafránu obtěžkává teplý vzduch. Každé ráno, když pohlédnu z okna, rozhostí se přede mnou pláž, kde si už hrají děti stavějící hrady z písku. Vesele se honí po pláži a radostně se smějí. Tenhle pohled mě každý den nabije a já mám potom dobrou náladu a energii na celý den.

Vyšla jsem v bílých šatech na ramínka a bosa se procházela po písku podél pláže. Byl nádherný den. Vitamín D mi tekl do pórů a já si konečně vychutnávala teplo, který mi ve Forks neskutečně chybělo.

Našla jsem si místečko, kde nikdo nebyl. Sedla jsem si na spadlý strom, který tak vytvořil lavičku, a kochala se pohledem na moře. Vlny se tříštily o okraj útesu a já cítila, jak na mě dopadají kapičky mořské vody a chladí mou rozpálenou pokožku. Vzpomínala jsem na Forks a na to, jak moc mi scházíš nejen ty, ale i Emmett, Rosalie, Jasper, Esmé a Carlisle. Tak nějak jsem v tobě našla svou nejlepší přítelkyni, kterou tady postrádám.

Zaposlouchala jsem se a najednou za mnou praskla větvička. Otočila jsem se a tehdy jsem ho uviděla.

Vím, že na sobě měl šortky havajského stylu a bílé tílko. Krk mu zdobil řetízek s podivným erbem. Žádnou jinou ozdobu nepotřeboval. Prostá dokonalost jeho tváře. Krása jeho úsměvu. Neumím to popsat. Všechno, co vím, je, že po jediném jeho pohledu jsem byla jeho. Jeho velké oči, tak podivně zbarvené, mě pozorovaly s láskou a štěstím. Přišlo mi, jako bych ho už někde viděla anebo jej dokonce znala, ale nevybavila se mi žádná podobná tvář. Snad jen ostře řezanými rysy mi neskutečně připomínal vás… Cullenovy. Přisedl si vedle mě a já se nervózně ošila. Nebylo to tím, že bych se ho bála. Překvapivě jsem se cítila v jeho blízkosti naprosto v bezpečí, a kdyby mi právě v tu chvíli hrozilo něco zlého, jsem si jistá, že by mě ochránil. V tu chvíli mi ale bylo jasné, že nemůže být tím, čím jste vy. Seděl na slunci a jeho kůže neodrážela sluneční svit. Netřpytil se.

Zvědavě jsem se na něj otočila. Pozoroval mě a já cítila, jak se mi do tváří hrne krev. Rychle jsem sklopila zrak a koukala na své nohy, jak si jen tak lebedí v písku. Znovu jsem se na něj podívala a on se pobaveně usmíval. Jeho úsměv mě přiváděl do rozpaků a přistihla jsem se, že jsem na okamžik zapomněla dýchat. Donutila jsem své oči, ačkoli nerada, aby se upřeně dívaly na vlny tříštící se o skálu a přiblble se usmívala.

„Ahoj, promiň, že jsem se tě nezeptal hned, ale připadala jsi mi trošku nervózní a měl jsem strach, jestli bys mi tady náhodou nezkolabovala… nevadí, že jsem si k tobě přisedl? Víš, na tohle místo chodím, co jsem se sem přestěhoval. Je tady klid a nikdo sem nechodí… vlastně si myslím, že většina místních obyvatel ani neví, že tady mají takové útulné místečko.“ Na chvilku se odmlčel a pak dál pokračoval ve svém monologu. Musím se přiznat, že jsem hltala každé jeho slovo.

„Jmenuji se Edward a jsem z Itálie. A ty jsi?“ zeptal se a zvědavě se na mě podíval. Nebyla jsem ze sebe schopna dostat ani slovo. Pořád jsem se na něj dívala jako na nějaký přelud z blbého filmu a on se po chvíli rozesmál - to mě teprve nakoplo.

„Jo… hm… jsem Bella. Procházela jsem se po pláží a náhodou to tady objevila. Je to tady moc pěkné.“ Podala jsem mu ruku a on s ní jemně potřásl. Jeho stisk byl velmi příjemný, ale jeho výraz v obličeji se změnil. Jako by nebyl s něčím spokojený a jeho oči, dříve zlatohnědé, nyní byly černé jako uhel. Zalapala jsem po dechu, on stáhl ruku zpět a položil ji podél těla.

„Víš, uklidňuje mě to tady. Když potřebuju přemýšlet, jdu sem. Když chci být sám, zase přijdu sem. Nikomu jsem ještě o tomhle místě neřekl. Líbí se mi. Ale tebe určitě nezajímá, co povídám. Jsi tady nová, viď? Ve městě se nemluví o ničem jiném, než o té nové holce, co k nám přijela,“ zazubil se na mě.

„Jsem z Forks. Máma tam bydlela s přítelem, ale odjeli na cesty, a tak jsem se rozhodla, že přijedu za Charliem do Pheonixu. Vážně? Mluví o mně? Co říkají?“

„Myslím, že tě nemusí ani v nejmenším trápit, co si o tobě říkají anebo myslí ostatní. Jestli tě někdo bude chtít poznat, udělá si o tobě svůj vlastní obrázek a nebude spoléhat na názory ostatních. Promiň, že se tak přiblble usmívám, ale je tu jedna teorie. Prý jsi někoho okradla a zbila, proto ses přestěhovala z Forks tady k tátovi,“ díval se mi do očí a čekal, co řeknu. Viděla jsem tu netrpělivost v jeho očích a jen si lehce povzdychla. Už je to tady. Zase ten otravný hlásek v hlavě.

„No… něco na tom možná bude pravda, ale je to minulost, ke které se ani přinejmenším nechci vracet. Jsem teď jiný člověk a hodně mi s tím pomohla má velmi dobrá přítelkyně z Forks. Možná, že se znáte. Jmenuje se Alice Cullenová.“

„Ne! Nikoho takového neznám. Promiň, ale musím jít, tak… tak čau.“ A s ledovým pohledem mě sjel od hlavy až k patě. Zamrazilo mě z toho na zádech a nedokázala jsem se pohnout.
Byl velmi překvapený tím jménem. Nedokázala jsem to přesně popsat, ale věděla jsem, že od té chvíle o něm budu chtít vědět co nejvíc. Nejen proto, jak se zachoval, ale taky proto, že byl strašně krásný.

Zafoukal jemný větřík a mně došlo, že bude celkem pozdě. Slunce už pomalu zapadalo za obzor, a tak jsem se zvedla z provizorní lavičky a celou cestu domů přemýšlela o něm. O panu tajemném. Snažila jsem se sebevíc, ale nemohla jsem na něj přestat myslet a nezměnilo se to ani večer, když jsem se pokoušela usnout.
„Tak Edward,“ šeptla jsem do tmy v pokoji a nerušeně usnula s úsměvem na rtech.

Opatruj se, Alice. Brzy se ti ozvu.

Velmi bych chtěla poděkovat mé korektorce, která mi s touto povídkou pomohla.

Autor: Nicoolle, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Změna je život 1. kapitola: