Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zmatení upíři aneb Hra na lidi - 5. kapitola

14.07.2011 (08:00) • NissiBell • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 1884×

Když jsem se probudila, příšerně mě třeštila hlava. Zoufale jsem zakňourala a převalila se na druhý bok.

„Bože, co se stalo?" zakňučela jsem a zavrtěla se. Po chodbě jsem slyšela hlasitý dupot, a poté otevření dveří od mého pokoje.

„Ne tak nahlas," zakňučela jsem a zakryla si uši. Táta si mě nesouhlasně prohlížel.

„Dobré ráno, Bells, taky si mi mohla dát vědět, víš, jak jsem se o tebe bál? A co jsi vůbec vyváděla?" prskal táta.

„Já nevím! Pamatuju si, jak jsem šla s Emmettem do nějakého baru a pak nic," kňučela jsem.

„Bál jsem se, Bello," zahučel.

„Omlouvám se," šeptla jsem nevinně.

„No dobrá. Obleč se, za půl hodiny odjíždíme."

„Odjíždíme?"

„No jistě, jedeš přece do Itálie, ne?" zeptal se se smíchem Charlie.

Raději jsem neodporovala, přece jen tátovi nechci kazit tu radost. Jen jsem přikývla, a pak za ním zavřela dveře.

Oblékla jsem si kraťásky, tričko a boty a mohli jsme vyrazit.

Charlie mě dovezl na letiště, kde mi hezky na chodník vyskládal kufry a zase odjel.

Odfrkla jsem si. Zbavit se mě, to jo, ale pomoct mi s kufry - to raději zdrhne. Podrážděně jsem všechno pobrala a v hale vyhledala naši skupinku. Nahlásila jsem se učiteli a stoupla si bokem. Všimla jsem si, jak mě Edward stále s úsměvem pozoruje, ale snažila jsem se ho ignorovat. Odbavili jsme se a prošli kontrolou, až poté jsme se opět usadili, letadlo nám letělo za hodinu.

Posadila jsem se k oknu a dívala se, jak postupně odlétají a přilétají letadla, když najednou si vedle mě někdo sedl. Zvedla jsem pohled a zamračila se na Edwarda.

„Co chceš?" vypálila jsem na něj podezřívavě.

„Promluvit si o včerejšku," řekl jednoduše. Nechápavě jsem zvedla jedno obočí.

„O včerejšku?"

„Ano, včera v tom baru, nepamatuješ si?" škádlil mě, já se zhrozila. On tam byl?! Bože, co se stalo?! Snad jsem neudělala nějakou pitomost.

„B-b-baru?! T-tys tam b-byl?!" koktala jsem vyděšeně.

„Jistě, že jsem tam byl, chtěla sis to tam se mnou rozdat," smál se.

„Kecáš!"

„Ne, fakt, Emmett byl u toho, může ti to dosvědčit. No vlastně ty jsi nám navrhla trojku, Emmettovi se ta představa velice zamlouvala, ale pak jsi mi usnula v náručí," řekl jakoby nic Edward a usmál se na mě.

„V náručí? Trojku? Sakra, co to meleš?!" syčela jsem.

„Líbala jsi mě a ptala ses, jestli nejsem tvůj princ," smál se mi Edward.

„Ne, ne, ne, ne! To nemůže být pravda! Sakra!" brblala jsem.

„Byla jsi roztomilá, líbila ses mi, hlavně když ses mi snažila dostat do kalhot," smál se na celé kolo. Já divoce zavrčela.

„Sklapni, blbečku!" utnula jsem ho syknutím.

„No a co takhle si to zopakovat? Myslím tím jen my dva, ve víru vášně, slibuju, že by se ti to líbilo," šeptal mi vzrušeně Edward, já ho však odstrčila.

„Zapomeň."

„Bello, nevím, na co si hraješ. Musíš přece vědět, že když budeme spolu my dva na pokoji, že mi neodoláš. Prostě se to stane, tak proč se tomu tak bráníš?"

„Protože nejsem jako všechny ostatní holky! Já jsem jiná, já ti patřit nebudu," odsekla jsem a zvedla se.

„Jo, rozhodně jsi jiná," šeptl Edward tak, aby ho nikdo nemohl slyšet, avšak před upířím sluchem se nic neutají. Pousmála jsem se, a pak společně s ostatními nastoupila do letadla.

Sedla jsem si na své sedadlo a nezaujatě začla listovat brožurkami, které jsem našla v přihrádce, vedle svého sedadla.

Letadlo po chvíli vzlétlo a já se snažila ignorovat své řvoucí spolužáky. Jako upír nemám nikdy klid, chjo! Nudila jsem se celou dobu, ale po mnoho hodinách jsme konečně přiletěli do slunné Itálie.

„Děkujeme, že jste použili naše aerolinie. Nacházíme se v městě Cecina. Je slunečné počasí s teplotou 32°C. Naše aerolinie se s vámi loučí a přejí hezký pobyt," ozvalo se z reproduktorů a já se usmála. Tento výlet si užiju! Byla jsem neskonale vděčná, že lidské historky o slunci nejsou pravdivé. Na slunci neuhoříme, vlastně na nás nijak nepůsobí.

Všichni jsme si rozebrali kufry a nasedli do autobusu, který nás měl zavést do hotelu. Cesta trvala jen chvíli. Opět jsme vystoupili před hotelem, mimochodem moc hezkým. Učitel nám rozdal klíče a za hodinu jsme se všichni měli sejít v hale. Měli jsme jít na večerní procházku.

Nečekala jsem na Edwarda a do pokoje se vydala sama. Odemkla jsem a vyděšeně vykřikla.

„To ne! Ne, to ne! Sakra! Sakra! Sakra!" brblala jsem a nevěřícně kroutila hlavou. Edward stál v tu chvíli vedle mě. Ani jsem se neobtěžovala přemýšlet o tom, jak se sem mohl tak rychle dostat, přede mnou teď byl mnohem větší problém.

„Co se stalo?!" řekl hned a vyděšeně si mě prohlížel.

„T-t-tady je manželská postel!" vykoktala jsem a ukázala na jedinou velkou postel. Edward se rozesmál na celé kolo.

„Snad sis nemyslela, že nemám záložní plán," smál se Edward. Ve mně běsnil vztek.

„To ty?! Tys to udělal schválně!" vrčela jsem, strčila ho do pokoje a s hlasitým bouchnutím zavřela. Edward si mě zkoumavě prohlížel.

„Ty seš teda ale žhavá dračice. Chceš na to vlítnout teď?" usmíval se na mě a začal si pomalu rozepínat košili.

„Nech toho, blbečku! Už toho mám dost! Kdy ti dojde, že mě nepřitahuješ! Sakra já tě nechci!" syčela jsem na něj. Trochu se zamračil.

„Teď lžeš, přitahuju tě, tvoje tělo tomu nasvědčuje. Vždy, když jsem tobě blíž, tak se ti zrychlí dech a nervózně se klepeš, možná si to nechceš přiznat, ale přitahuju tě, jako nikdy nikdo," šeptal vzrušeným hlasem. Měl pravdu, nechci si to přiznat a ani nikdy nepřiznám, ale přitahoval mě. To však nemění nic na tom, že je to neskutečný hajzl.

„Však ty změníš názor, až si večer užijeme žhavý a vášnivý sex," šeptl a záludně se na mě usmál. To už jsem nevydržela a natáhla se pro facku, mou ruku však těsně u jeho obličeje zastavil. Jak to jen dokázal?! Edward silně stiskl mé zápěstí a přitlačil jeho mohutné tělo na to mé. Hrudníky se nám divoce zvedaly a napětí se mezi námi dálo krájet. S obavami jsem čekala, co bude následovat. Nic však nedělal, jen se díval do mých očí. Čekala jsem, že mě začne osahávat, nebo se mě pokusí políbit, ale on se jen díval. V jeho očích nebyla nenávist, dokonce ani vášeň. Viděla jsem jen zvědavost, něžnost a oddanost. Vyděšeně jsem zavrtěla hlavou a odskočila od něj. Mně už fakt hrabe, jak mohu být tak blbá, on není něžný, ani oddaný, je to hajzl a násilník, vzpamatuj se, Bello!

Beze slova jsem z kufru vylovila letní šaty a v koupelně se převlékla. Když jsem kolem Edwarda procházela, byl stále nehybný, akorát sklopil pohled, ale i tak jsem na sekundu zahlédla jeho zklamaný a smutný obličej. Zase jsem zavrtěla hlavou. Asi už mám halucinace. To bude z toho sluníčka.

„Nevím, jak dlouho tady chceš stát, ale já jdu," řekla jsem a hodila mu klíče. Však on se o ně postará, chlapeček. V hale už stálo několik lidí a další právě přicházeli. Když jsme byli konečně všichni - včetně Edwarda - mohli jsme vyrazit.

Ulice byly osvětlené a vysoké lampy vrhaly do tmavých stínů noci kouzelné záře. V dáli šumělo moře a před námi se ozývaly hlasy mnoha lidí, kteří si užívali příjemný teplý letní večer.

„Takže za dvě hodiny se sejdeme u tady toho sloupu, zatím si to tady můžete projít," řekl učitel a my se rozešli. Já si šla prohlédnout mnoho malých obchůdků, které stály po krajích ulicí. Většina byla s náměty moře a památek zdejšího města.

Když mě to přestalo bavit, jen tak jsem se začala procházet po ulicích, když v tom najednou do mě někdo silně vrazil a já se rozplácla na chodníku.

„Oh, hrozně moc se omlouvám, nedával jsem pozor," začal se omlouvat muž, který mě shodil. Pomohl mi vstát a já se na něj usmála.

„To je v pořádku, nic se mi nestalo," řekla jsem s úsměvem a pořádně si dotyčného prohlédla. Měl husté tmavě hnědé vlasy, oči nádherně čokoládové, vystouplé mužské rysy a i přes tričko - které měl na sobě - bylo vidět, že má svalnatou postavu.

Dotyčný se na mě usmál a podal mi ruku k potřesení.

„Jsem Lucas," představil se.

„Bella," řekla jsem a stiskla jeho ruku.

„Mohu tě pozvat na pohár, Bello?" zeptal se a usmál se na mě.

„No, to nevím…“

„Prosím, bude mi hrozně, když budu vědět, že jsi ode mě odcházela naštvaná a s rozbitými koleny," smál se Lucas a já se také zasmála. Naštvaná? Možná, ale s těmi koleny se mu to jen tak nepodaří.

„Tak dobře," řekla jsem a usmála se na něj.

Usadili jsme se v jedné malé cukrárně a objednali si dva velké poháry. Teda spíš on objednal, já bych si nejraději nedala nic. Jsem přece upír! A pochybuju, že tady mají zmrzlinu s příchutí krve. Ale kdo by Lucasovi odolal? Ty jeho přesvědčovací metody v podobě psích očí jsou fakt drastické.

„Ty nejsi místní, že? Kdyby jo, tak bych si tě už určitě někdy všimnul."

„Na kolik holek tahle fráze zabrala?" zeptala jsem se s pozvednutým obočím a úsměvem na rtech. Zasmál se.

„Zatím žádná, ale neodpověděla jsi," řekl a obdařil mě krásným úsměvem.

„Ne, místní nejsem, jsem tady na zájezdu se školou. A co ty? Bydlíš tady?"

„Ano, rodiče mají blízko pláže dům, miluju to tam."

„Hej, Bello! Pojď!" ozvalo se mi za zády a já se otočila. Edward Lucase propaloval nenávistným pohledem.

„Tvůj kluk?" zeptal se Lucas a poukázal směrem k Edwardovi.

„Cože?! Ne, je to jen nevyzrálej idiot," prskla jsem a na Edwarda se zamračila. Edward jakoby to slyšel, zaťal pěsti a odkráčel si to pryč.

„Promiň, ale už budu muset jít," omluvila jsem a zvedla se ze židle. Lucas mě napodobil.

„Rád jsem tě poznal, snad se ještě někdy uvidíme," řekl a usmál se na mě.

„Budu se na tu chvíli těšit," řekla jsem omámeně a úsměv mu oplatila. Pak už jsem mu ještě zamávala a šla k domluvenému místu, kde už na mě všichni čekali.

„Jsem velice rád, že jste nás poctila svou návštěvou, slečno Swanová," odsekl příkře učitel.

„Není zač," prskla jsem drze a mí spolužáci se zachichotali.

Cestou do hotelu jsem celou dobu přemýšlela jen o Lucasovi.

Vešla jsem do pokoje a zavřela za sebou dveře. V tu chvíli jsem si povšimnula Edwarda sedící na posteli, jak mě propaluje pohledem.

„Ten… kluk, co s ním máš?" zeptal se podezřívavě. Vyvalila jsem na něj oči.

„Edwarde, upřímně nevím, proč tě to zajímá. Ty se mnou nemáš nic společného," prskla jsem nevrle.

„Sakra, odpověz!" křikl na mě a já se pod tíhou jeho slov rozklepala. Asi si uvědomil, jaký na mě byl a okamžitě nasadil omluvný pohled.

„D-do toho ti nic není!" vykoktala jsem, rozběhla se do koupelny a s bouchnutím za sebou zabouchla dveře. Teprve tam jsem se pořádně roztřásla. Ten chlad, který z Edwarda sál, byl tak nepřirozený… nelidský. Jeden mrňavý člověk dokáže rozklepat upíra? Sakra, Bello, co je to s tebou! Ach, tohle musí skončit! Edward musí pochopit, že na mě nemá absolutně žádné právo. Jak už jsem párkrát podotkla, s děvkaři nechci mít nic společného a to přesně Edward je. Změní se někdy? A co měla znamenat ta reakce na Lucase?

Omlouvám se za čekání, nevím přesně, kdy vyjde další. Ale co říkáte na Lucase? :D No mám s ním ještě velké plány - stejně jako s naším milovaným Edíkem. :D

Autor: NissiBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zmatení upíři aneb Hra na lidi - 5. kapitola: