Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zlý sen v realitě - 2. kapitola

29.06.2012 (14:45) • BellaBarcaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1769×

2. kapitola

ANDĚL

Dnešní ráno bylo snad nejhorší ze všech. Rozlámané klouby, bolavá hlava a nevyspalé oči. Celou noc jsem nespala, jelikož mě pronásledovaly noční můry. A nejen to. Probouzela jsem se celá zpocená, hlasivky mi drnčely od řevu. Připadala jsem si jako v nějakém hororovém filmu. Ještě že Charlie není doma, z toho bych mu nahnala akorát tak strach.

Když jsem se konečně vzchopila a zvedla se z postele, rozbolely mě nohy. Sotva jsem stála, takže do koupelny jsem se musela jaksi doplazit. Naštěstí jsem to zvládla. Stála jsem před zrcadlem a sama sebe jsem se lekla.

Byla jsem jak z hrobu vstávající osoba. Pod očima se nořily fialové až skoro modré kruhy, oči malé jak maličký půlměsíc a opuchlý obličej. To jsem já nebyla. A pak jsem si povšimla malých dírek na krku lemující červené skvrnky připomínající kousnutí. A opět mi myšlenky směřovaly na minulou noc.

Zbělala jsem a začal se mi zvedat žaludek. Toto je právě ten důkaz, že včerejšek byl realita, ne sen. V tu chvíli se mi v hlavě míhaly miliony myšlenek. Jak se to stalo? Co to vůbec bylo? Člověk, zvíře? A co řeknu Charliemu? A co holkám, proč jsem tam s nimi nezůstala? Měla bych to nahlásit policii? Mám to vůbec někomu říct? A co Mike… Ach, Mike! Na něho jsem úplně zapomněla. Bude si dělat starosti? Ach, všechno je to složitý. Možná jsem to všechno zvorala a neměla jsem do toho lesa chodit… Proč… Proč jsem tam vůbec šla? Anděl!

V tu chvíli se mi zastavilo srdce a všechno do sebe zapadlo jak puzzle. On mě odvedl do lesa, aby mě mohl zabít? Ne! To je vážně pitomost. Všechno jsem zase vrátila zpět a puzzle jsem vyloučila. Jenže proč mě tam tahal?

Všechno jsem měla před očima do posledního detailu. Ty jeho oči. A kůže bílá jako sníh, studená jako led. Vlasy. Obrysy. Pohyby. Jeho zvláštní zdvořilé vystupování. Musel to být hodný kluk. Rozený anděl. Znovu a znovu jsem se nad ním rozplývala. Znovu a znovu jsem na něho musela myslet. Proč? Nikdo nikdy do nynější doby mě nepřitahoval tolik jako on.

Můžu snad říct, že jsem… že jsem do něj… zamilovaná? Ne, ne! To nepřichází v úvahu. Vůbec ho neznám! Miluju Mikea. Ale jen nechápu to, co to se mnou dělá. Jako kdybych měla na mých očích nalepenou jeho tvář a něco by mi říkalo: Miluj ho, miluj ho!. Nepřestávala jsem na něho myslet. Uvidím ho ještě někdy?

Crrrrr, crrrrr.

Ulekla jsem se. Ze vzpomínek mě vytrhl zvonek. Kdo to může být takhle ráno? Odešla jsem z koupelny a seběhla schody, abych mohla otevřít, ale v půli schodů jsem se zarazila. Vzpomněla jsem si na kousanec na krku a rychle zase běžela zpátky do pokoje. Musím ho něčím zakrýt, aby se osoba za dveřmi nelekla a aby to nebylo nápadné. Popadla jsem šátek hozený ve skříni na poličce, uvázala ho kolem krku a opět mazala dolů.

Otevřela jsem dveře a kdo tam nestojí. Oči se mi rozšířily a já byla šťastná, že to byla Angela.

„Ang, co tu děláš?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Bells, měla jsem o tebe strach! Kam jsi včera odešla?“ nesměle na mě zírala. Zůstala jsem na ni zírat. Nevěděla jsem, co říct. Nesmím jí to prozradit. Nebo… měla bych?

„Víš, já… Udělalo se mi mdlo a musela jsem na vzduch. O nic nejde, Angelo,“ pousmála jsem se na ni, abych jí dala najevo, aby si nedělala starosti.

„Už jsem se lekla, že se ti něco stalo,“ uvolnila se. „Proč ses ale nevrátila zpátky?“

Opět jsem ztuhla.

„Nechceš jít dál?“ pobídla jsem ji, jelikož tu nechci stát mezi dveřmi a hlavně, abych odehnala toto téma. Přikývla a zavřela jsem za ní dveře. Angela mě následovala až do obývacího pokoje. Pohodlně se usadila a já došla pro pití.

„Bello, proč máš ten šátek?“ zeptala se, když jsem se vracela. Jakmile to dořekla, málem jsem upustila skleničky. Položila jsem je na stůl a sedla si taky. Ano, řeknu jí to.

„Víš, Ang, já… Musím ti něco říct,“ řekla jsem jí se sklopenýma očima. Ona natahovala uši.

„Když jsem tě chtěla jít hledat, nějaký kluk – a ne jen tak nějaký kluk – mi řekl, že ví, kde jsi. Šli jsme do lesa a tam…“ Nedopověděla jsem to. Cítila jsem na očích mokro.

„Bello, co?“ nedala si odbýt. Nechápavě na mě zírala.

„Něco mě tam pokousalo. Nejsem si jistá, jestli mě to rovnou nechtělo zabít. Ang, já… já nevím,“ svěřovala jsem se už skoro s pláčem. Sundala jsem si šátek a ukázala jí kousanec. Nechápavě vytřeštila oči.

„Bello! Co… co se stalo?“ zděsila se.

„Ang, já nevím,“ zopakovala jsem. „Ale mám strach. Nevím, co mám dělat.“

„Musíš to nahlásit! Co když dojde k něčemu dalšímu podobnému?“ zpanikařila

„Ne! To nemůžu. Nechci, aby o tom někdo věděl. Angelo, ani ty o tom nikomu neříkej,“ upozornila jsem ji.

„Tak jak myslíš. Kdo byl ten muž?“

Podívala jsem se na ni a myšlenky se mi zvonu točily kolem něho.

„Nevím, kdo to byl, neznám ho, jediné, co vím, je, že on by mi neublížil. Byl tak… milý a zdvořilý. Usmíval se a chtěl mi pomoct. A byl tak… tak nádherný, Ang. Byl to anděl,“ rozplývala jsem se s nadějí, že on nebyl sen.

Angela na mě třeštila oči.

„Bells, jsi z něho úplně paf! Co když ti vážně něco udělal?!“

„Ne, Ang! Tím si jsem naprosto jistá.“

„Ale tak kdo by to byl? A zrovna v lese?“

„Sama nevím. Musíme to zjistit. Mám strach, že se to stane znovu, Ang. A nejen mně. Co když to odnese někdo jiný?“

„Bello, když to nechceš nahlásit, budeme se muset hlídat a chránit se. Bohužel, na ostatní se budeme muset vykašlat,“ rozhodla se tak sebejistě, až jsem ji poslechla.

„A nebudeme z toho dělat velkou vědu,“ dodala jsem já.

Přikývla a dál jsme se ponořily do tématu.

„Ech!“ vypískla Angela po chvilce, až jsem nadskočila. „Zapomněla jsem si skočit do školy pro schválení na letní brigádu. Už jsem tam dávno měla být,“ panikařila.

„Musím jít, Bells,“ dořekla, když se zvedala.

„Půjdu s tebou.“ Zvedla jsem se také a přitom si zavazovala šátek. „Jen se musím jít převléknout, počkáš tu?“

Kývla.

„Počkám v autě,“ zakřičela na mě zezdola, když už jsem letěla nahoru po schodech, až jsem narazila do skříně v pokoji. Vzala jsem si džíny s tričkem a svetříkem. Musela jsem ale zamířit ještě do koupelny, kde jsem zamaskovala své nedostatky z neklidného spánku. Přeci nechci, aby se mě lidé venku lekli.

Po upravení jsem seběhla schody, zamkla dveře a mířila zpátky za Angelou, která čekala v autě, a tak jsme vyrazily ke škole. Cesta nebyla náročná, jen pár zatáček a jsme ve škole. Tuhle cestu už znám snad už nazpaměť. Každé ráno tudy projíždím do školy.

U školy jsme zaparkovaly na prvním místě, jelikož parkoviště bylo celé prázdné. Ano, je víkend. Obě jsme naráz otevřely dveře od auta a vystoupily. Zamířily jsme k hlavnímu vchodu školy a pak šly dlouhou chodbou, až jsme našly velké prosklené dveře s informacemi. Vešly jsme. Za pultem seděla recepční a účetní paní McLoudová.

„Dobrý den, paní McLoudová,“ pozdravily jsme.

„Zdravím, děvčata. Copak potřebujete?“ Zdvihla hlavu a podívala se na nás.

„Chtěla bych schválení na brigádu.“ Dál už jsem je nevnímala a sedla si na židli. Prohlížela jsem si místnost do úplného detailu, jelikož jsem se nudila, váza s kyticí na pultě, zrcadlo, obrazy a velké prosklené okno. V tu chvíli jsem ztuhla. Naskočila mi husí kůže a já zezelenala.

Venku, za oknem, stál on! Nehybně tam stál a pozoroval mě! Anděl! Začalo mě bolet břicho a srdce mi snad milionkrát za vteřinu poskočilo. Nechápala jsem to! Upřeně na mě koukal, jako kdyby o něco žádal. Chtěl, abych za ním šla?

Přestala jsem dýchat a z místnosti jsem se vyřítila jako blesk. Na Angelu jsem hodila prosebný výraz a hnala ven na parkoviště.

U hlavního vchodu jsem se zastavila. Prohlídla jsem si ho znovu. Tentokrát měl v ruce v kapse a jakoby na mě čekal. Zamířila jsem pomalu k němu a on ze mě pořád nespouštěl oči. Jakmile jsem byla v jeho blízkosti, dal se do chůze a šel ke mně. Byli jsme u sebe už kousíček a já se zastavila. On se pomalu přiblížil a znovu mě zhypnotizoval. Ale... Vždyť… Minule měl černé oči. Jak udělal, že teď má zlatohnědé? Nechápala jsem to, ale byly lepší, než předtím.

Z očí mu čišela opět touha, kterou já nechápu. Zíral na mě možná i hladově.

„Ahoj Bello,“ pozdravil mě zdvořile a pokřiveně se usmál. Mé srdce se v tu dobu zastavilo a krev v žilách mi ztuhla. 

               Vaše BellaBarčaCullen

Autor: BellaBarcaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlý sen v realitě - 2. kapitola: