Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žlutooký chlapec - 11. kapitola

29.04.2012 (19:15) • Sundance • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1587×

Alex

„Aha, vy budete dvojčata Redbirdovy, že ano?“ usmála se zdejší velekněžka Školy noci tak falešným úsměvem, až jsem měla chuť jí ho trochu poupravit.
Měla světlé, vlnité vlasy, které jí splývaly ve vlnách až do pasu. Oči měla zelené, ale zračila se v nich stejná temnota, která se pohybovala kolem ní. Její nádherné tělo vypadalo jako vystřižené z módního časopisu. Oblékla se podle poslední módy, takže mi na malou chviličku připomněla Alici. Ale po chvíli jsem to ihned zavrhla. Dívala se na nás pohledem, který jasně říkal, že tu dlouho nebudeme, protože něco chystá a podle ní nám to zabrání v tom, abychom znovu uvěznily Kalonu.
„Ano, to jsme my,“ skřípala zuby Bella. Asi taky viděla, že je to jen prolhaná mrcha, která se nás snaží zabít a myslí si, že o tom nevíme.
„Konečně!“ zavýskla jako malé dítě. „Nemohla jsem se dočkat, až vás označí. Ale jak je možné, že máte znamení už vybarvená?“ divila se, ale myslím, že věděla, proč to tak je. No, alespoň někdo věděl tajemství téhle záhady. Proč ho máme vybarvené? Proč jako jediné z upířích mláďat máme srpek celý modrý? Proč?
„To my samy nevíme. Myslely jsme si, že byste to mohla vědět vy,“ usmála se na ni stejně falešným úsměvem moje sestřička. Nikdy na nikoho nebyla protivná, pokud jí nějaká osoba byla obzvlášť nepříjemná nebo se daný člověk/upír choval jako idiot.
„Ale dítě, já to nevím stejně jako ty. Nikdy jsem nic podobného neviděla, tak jak bych mohla znát odpověď?“ pozvedla obočí a zasmála se nad Bellinou hloupostí. Doopravdy si myslí, že jsme tak pitomé? No, když nad tím tak přemýšlím, tak je to pro nás docela plus.
„No jo, pardon, neuvědomila jsem si to,“ usmála se debilním úsměvem na oplátku. Málem jsem se musela začít smát, protože měla na tváři takový úsměv, až jsem nevěděla, jestli jí je špatně ze mě nebo z Neferet.
„No, asi bych vám mohla zavolat nějakého zdejšího studenta, aby vás tu provedl a vysvětlil školní režim. Ale kterého?“ přemýšlela. Chvíli se rozhlížela po pozemcích školy, ale potom rychle obrátila hlavu a v očích se jí zablesklo. „Jamese! Mohl by vás tu provést on. Je to kluk, který vyhrál mistrovství světa ve střelbě lukem, tak bacha, ať vás nestřelí,“ zavtipkovala a sama se svému ubohému vtipu zasmála.
„A kdy ho necháte přivést?“ zeptala jsem se zvědavě. Po odříkání jeho životopisu jsem na něj byla docela zvědavá.
„Hned, počkejte chvilku. Darie, přiveď Jamese Starka,“ poprosila Erebova syna, který se opíral o bránu, před kterou jsme stály.
„Ano, má paní,“ pronesl hlubokých hlasem a odklusal hlouběji do areálu školy. Jsem docela zvědavá, s jakým materiálem přikluše zpět.
Po pár minutách se vrátil a v patách mu běžel dost pěkný kluk. Vypadal tak na osmnáct. Měl blonďaté vlasy a modré oči. No, prostě dokonalý kluk. Byl o hodně vyšší než my dvě, takže se nám zalíbil oběma.
„Ahoj, jsem Stark,“ přestavil se a Neferet pozdravil tradičním gestem. Pěst přitisknutá na srdci.
„Jo, to už jsme zjistily,“ zasmály jsme se obě. I jemu to přišlo legrační. Nikdy jsem nikomu ráda neříkala své jméno o nic víc než Bella, ale tomuhle klukovi jsme mohly věřit. I ségra si to uvědomila.
„Já jsem Alex a tady je Bella,“ představila jsem nás. Chvíli těkal pohledem z jedné na druhou a pak prohlásil:
„No, nejsem si jistý, že to nakonec nebude naopak.“
„My tě vždycky opravíme,“ slíbila mu Bella.
„Je vidět, že jste si padli do oka, tak tě poprosím, Starku, abys je tu provedl,“ řekla Neferet a otočila se na Daria.
„Ale já jim nemůžu ukázat jejich kolej, vždyť už je po návštěvních hodinách,“ namítl. Velekněžka se na něj otočila a chvíli přemýšlela, jak to vyřešit. Nakonec se otočila na Daria.
„Prosím, obvolej všechny Erebovy syny, kteří stráží kolem dívčí koleje, a řekni jim, aby ho pustili dál,“ poprosila ho se sladkým úsměvem.
„Jistě, má paní,“ odpověděl, přitiskl si pěst na srdce a zmizel.
„Tak jdeme zahájit naši prohlídku,“ zavelel Stark a my se za ním vydaly. Šli jsme pár minut a byli na jakémsi nádvoří. Kolem byly buď budovy nebo nějaké hradby. „Takže, tady je klučičí kolej, kam holky vůbec nesmí. Ale kluci na dívčí můžou. No, prostě blázinec. Támhle je Nyktina kaple. Nyx je naše bohyně, takže každá Škola noci musí mít takovouhle kapli. No, dál tu máme tělocvičnu s bazénem.
Támhle je budova, kam se dají mláďata, která nepřežila proměnu. Nestávalo se to často, ale posledních pár týdnů jich umřelo pět. Je to dost velký počet, ale na jiné škole se to nestalo, takže předpokládáme, že se něco děje tady.
Tady je vaše kolej,“ prohlásil a rukou máchl k budově, která se vynořila za zatáčkou.
„Páni. Nějaká velká. Kolik je tu mláďat?“ zajímala jsem se. Vždycky jsem byla zvědavější než Bella. Jí stačilo vědět, kde bude spát, jíst a pařit.
„No, kolem tří stovek. Každé má svého mentora, který tu bude pro něj, když se bude chtít na něco zeptat, něco rozebrat a tak.“ Vystoupili jsme na schody a Erik prohodil pár slov se strážcem u dveří. Díval se na něj a nejspíš se mu nechtělo otevřít dveře, ale jak se ukázalo, tak Darius tu určitě byl, protože je nakonec otevřel.
Vešli jsme do malé chodby, odkud vedly jen dvoje dveře. Jedněmi jsme přišli a k druhým jsme se vydali.
„Tady je vaše společenská místnost. Hej!“ křikl najednou. „Stevie Rae, nevíš, kde mají holky Redbirdů pokoj?“ zavolal na nějakou dívku, která seděla schoulená v křesle a četla si knížku. Když na ni zavolal a oslovil ji, tak okamžitě zvedla hlavu a usmála se na něj.
„Měly bydlet odděleně, ale nakonec Neferet řekla, že budou spolu na třináctce,“ usmála se na nás a ladně se zvedla z křesla. Přitančila k nám a napřáhla ke mně ruku. „Jsem Stevie Rae,“ představila se a to samé udělala s Bellou. „Jestli chceš, tak já jim to tu ukážu a zítra s nimi půjdu jako stín,“ zasmála se. „Lenobia říkala, že máme většinu rozvrhu stejný, takže…“ nechala větu vyznít do ztracena. Dívka na sobě měla kovbojské oblečení a boty. Měla tmavě hnědé vlasy stažené do copu. Pohled měla jasný, milý a ochotný.
„No, nebude vám to vadit, zlata?“ odpověděl drsňáckým tónem a postoj měl také takový.
„Zlato,“ oslovila jsem ho. Vždycky jsem byla já ta, která byla k profesorům drzejší a celkově mě Bella považovala za rebelku. Ona si také ráda vyrazila, ale jen když směla. „Ještě jednou nám takhle řekni a hlava se ti otočí kousavým dozadu,“ usmála jsem se na něj sladce. Všichni v dosahu pěti metrů to slyšeli, takže se začali dost hlasitě smát. Chvilku se na mě Stark díval dost překvapeně, ale pak se mu pomalu po tváři rozlil zase ten přidrzlý úsměv.
„Ale, holčička si chce hrát,“ prohodil a měl štěstí, že rychle zmizel ve dveřích, kterými jsme přišli, protože jinak bych se neudržela a ten jeho úsměv mu rychle smazala z tváře.
„Páni, Alex, takhle ho už dlouho nikdo neurazil. Plácni,“ zasmála se a nastavila ruku. Plácla jsem si s ní a společně s Bellou jsme se vydaly nahoru po schodech. Ocitly jsme se na dlouhé chodbě, ze které vedlo plno dveří. Napadlo mě, že to nejspíš budou dívčí pokoje. „No, vy máte třináctku, takže je to… tady,“ prohlásila a zastavila se přede dveřmi, které byly jen pár metrů od schodů do společenské místnosti. Bella otevřela dveře a vydechla. Bylo to tam nádherné.
Dvě postele oddělené úzkou uličkou, na jejímž konci byl noční stolek. Kolem pravé zdi stály dvě skříně a jedna knihovnička. Bylo tu i pár komod a poliček. Vedly odtud jen jedny dveře, které teď byly otevřené a my nahlížely do nádherné koupelny.
„Páni, to je nádhera,“ vydechla jsem. Nedokázala jsem si představit, že se mi tu bude tolik líbit. Bylo tu moc milých lidí. Hezcí kluci. Hodný personál. Přecpaná lednička. Hafo filmů. Co víc si přát?
„Tak, co budeme dělat?“ zeptala jsem se, když jsem si hodila kufr na postel. Bells tak učinila taky.
„No, půjdeme to tu pěkně obhlédnout, ne?“ zasmála se moje milovaná sestřička.
„Fajn, tak jdeme, ne? Jdeš s námi?“ otočila jsem se na Stevie Ray. Byla opřená o futra a zkoumavě si nás prohlížela. Nakonec se usmála a zavrtěla hlavou.
„Ne, nechám vás samotné. Určitě si toho chcete hodně říct. Tak zatím.“ Mávla rukou a vyšla z místnosti.
„No, co říkáš na Starka?“ zeptala jsem se Belly, když jsme šly do společenské místnosti, abychom se dostaly na vzduch. Dozvěděly jsme se, že za chvíli začne vyučování, ale my na něj dnes ještě nemusíme a Starka taky osvobodili, aby nás tu mohl provést detailněji.
„Jo, je v pohodě,“ opáčila. „Co ty?“ Já? No, myslím, že když my dva budeme spolu, tak to bude dost zajímavé, protože oba se nebojíme pustit si pusu na špacír.
„No, myslím, že bude sranda,“ zasmála jsem se a Bells se okamžitě přidala. Ještě jsme se smály, když jsem do někoho narazila. „Au!“ hekla jsem a zavrávorala. Nakonec jsem přeci jen rovnováhu znovu nabrala a zvedla hlavu na vetřelce.
„Sakra, víš, jak to bolelo?“ zavrčela jsem na Starka. Pořád jsem si třela čelo, jelikož to utrpělo nejvíce škod.
„Ne, nevím, ale podle tvýho tónů si to dovedu živě představit,“ zasmál se a vyhnul se mojí ruce, která si to mířila k jeho obličeji. Fajn, jak chce. To mu připomenu.
„Hele, být tebou, tak moc neprovokuju, protože jinak by se ti něco mohlo stát. A bolelo by to,“ dodala jsem. Nebyla to tak úplně výhružka jako spíš rada.
„No, zatím se nechystám, že bych se tě bál a ani s tím nehodlám začínat,“ zazubil se na mě a já se musela taky usmát. I když to byl protivný, sobecký, ironický a rozmazlený spratek, tak si stejně myslím, že spolu máme něco společného. Hodně nás spojuje naše drzost a schopnost vždy říct, co máme na srdci. Asi nakonec nebudeme tak rozdílní, jak jsem si ze začátku myslela. Ale nepřiznávám si to snadno.
„Vážně?“ podivila jsem se. „Počkej tejden a uvidíme, kdo to vezme zpátky,“ poznamenala jsem a vydala se doběhnout Bellu, která nasadila ukrutné tempo, abychom si stihly projít školu. A, jak je známo, Stark samozřejmě nesměl chybět.

Především bych se vám chtěla omluvit, že jsem vás nechala čekat tak dlouho. Původně jsem myslela, že povídku snad ani nedopíšu, ale pak jste se ozvali, a já začala pokračovat. Neslibuji, že kapitoly budu přidávat pravidelně, ale budu se snažit rychleji. ;) Prosím o komentáře. :)

Sundance

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žlutooký chlapec - 11. kapitola: