Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žlutooký chlapec - 10. kapitola

21.02.2012 (15:15) • Sundance • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 1752×

Moje nejmilejší osůbka mě objala. Obě jsme se začaly smát, protože jsme už byly spolu. Už jsme byly pohromadě. Už nás nedělilo dvě stě kilometrů.
Vedle sebe měla asi tři kufry. Musela jsem se tomu zasmát. No jo, naše barbie nikdy nejezdí jen s jedním zavazadlem.
„Bože, Bello, jsem tak ráda, že už jsem tady. Kde je babička? A co se stalo doma? Já jsem tam přijela a oni mi řekli, že mám jít sem a tam se už nemám vracet, že za to můžeš ty. Co se stalo?“ vychrlila na mě tolik otázek, že jsem se v nich za chvíli ztratila.
„Já ti to povím jindy, teď máme hosty. Mimochodem upíry,“ zasyčela jsem. Alex se na mě zmateně podívala, ale potom mě objala.
„Ptáčátko, kdo tam je?“zavolala babička a Alex zavýskla.
Ještě předtím, než vběhla do domu, jsem ji varovala.
„Alex, ti, co tam sedí, neví, jak se jmenuju, a tak to taky zůstane. A u tebe taky, jasný?“
„Jo, jo, můžu už jít za babičkou?“ ptala se nedočkavě.
„Mazej, nebo tě tu ještě klepne pepka,“ zasmála jsem se a ona vystartovala, div se za ní neprášilo. Já jsem šla za ní. Vešly jsme do obýváku zároveň a na chvíli jsme se zastavily na prahu. Já bych vám přála, abyste viděli, jak se ti natvrdlí upíři tvářili. Nejdřív vykulil oči Carlisle a pak všichni ostatní.
„Sakra, může upír vidět dvojitě? Ale vždyť každá má jiný oblečení,“ kroutil hlavou Emmett.
„Ty máš dvojče?“ ptal se zmateně Edward. Já mu dám, že mu budu vyprávět, koho mám a koho nemám.
„Vadí ti to snad?“ obořila jsem se na něj.
„Ne, jenom jsem se ptal,“ řekl se strachem v hlase.
„Ach, ptáčátko, jsem tak ráda, že už jsi tady,“ usmála se na Alex babička.
„Babi, co se stalo s našima? Ona mi to nechce říct,“ ukázala na mě vyčítavě. Já jsem se musela začít smát, protože jsem si konečně uvědomila, že je tady se mnou, že mě už neopustí. Byla to moje nejoblíbenější osoba a o tu bych nechtěla přijít. Dala bych za ni život.
„To ti vysvětlíme potom, teď máme návštěvu,“ odvětila babička a šla se posadit zpět na křeslo. Já si zase sedla před ni na zem a poplácala místo vedle sebe. Alex pochopila a šla si tam sednout. Já jsem si opřela hlavu o její rameno.
„Tak, kdo nám vysvětlí, co se tu děje?“ ptal se Emmett a tvářil se při tom jako boží umučení. Copak ho mučíme? Vždyť jsme se ho ani nedotkly.
„Já ti to ráda vysvětlím,“ ujala jsem se slova, „tohle je moje sestra. Jsme jednovaječná dvojčata, ale ona byla na prázdninách u tety.“
„Stručně a jasně,“ zamumlal si Edward pod vousy.
„A to chceš, abychom ti vysvětlily, jak se dělají jednovaječná dvojčata?“ ptala jsem se ho se smíchem.
„No, to by bylo žůžo,“ smál se Emmett. Sakra, ať je taky chvíli zticha, copak to nedokáže?
„Nevím, jak se jmenuješ, ale poslouchej, co ti teď řeknu,“ vyjela ségra na Emmetta. „Nechovej se jako malý spratek a radši se soustřeď na to, co ti tu bude ségra vypravovat.“
Páni, to jsem od ní nečekala. Ano, někdy se mě zastala, ale že by někdy vyjela až takhle, tak to ještě ne.
„Ségra, v pohodě, jenom si chtěl ulevit, takový on prostě je,“ práskla jsem na něj a vyplázla jazyk.
„Hele, lidi, tak už nám to vysvětlila a teď by nám to mohla dopovědět, ne? Ty jsi říkala, že asi víš, kdo to byl. Tak povídej,“ vyzval mě Edward.
„Fajn, no, myslím si, že je to Neferet.“ Slyšela jsem, jak babička s Alex zatajily dech. Vím, že je to závažné obvinění, ale já si jsem na sto procent jistá.
„Ale ptáčátko, to není možné, vždyť je to velekněžka zdejší Školy noci,“ divila se babička, ale v očích se jí zračila nerozhodnost.
Zdejší Škola noci je skoro uprostřed města. Ostatní lidé vědí, kdo tam je a proč tam je. Je to něco jako internát pro upíry. Ale tam nejsou stejní, jako jsou Cullenovi. Tamti upíři jsou ještě mláďata. Zvolila si je bohyně a stopaři je označí. Potom musí odjet do nejbližší Školy noci, protože bez dospělých upírů by umřeli. Mláďata se dají poznat podle toho, že mají na čele modrý obrys srpku a dospělí ho mají vybarvený a ještě k tomu mají nějaké tetování, které lemuje jejich obličeje. Znám upírku Lenobii, která si velice dobře rozumí s koňmi, a proto má podél obličeje obrysy koní.
Obyčejní lidé ví, že existují upíři volení bohyní, ale neví, že existují takoví, které bohyně sama nevyvolila.
„Ale babi, co kdyby to bylo možné? Co kdyby se Neferet jednoduše otočila k bohyni zády? Vždyť sama víš, že jednou i my budeme vyvolené bohyní a věř nám, že my bychom ji nezradily,“ řekla jsem odhodlaně.
„No, když jsem sem jela taxíkem, tak jsem ji viděla, jak s někým uprostřed chodníku mluví, ale nikdo tam nebyl. Ale viděla jsem, jak se kolem ní pohybuje nějaký černý stín,“ vzpomněla si Alex.
„No a tady máš další důkaz, že je to možné,“ obrátila jsem se zpět na babičku.
„Mohly byste nás také zasvětit?“ ptal se Carlisle.
„No jistě,“ ujala se slova Alex, „Neferet je velekněžka zdejší Školy noci, jak jste už slyšeli, to ona se nejspíš pokusila dostat Kalonu ze země a nakonec se jí to i povedlo. Asi ho chce proto, aby mohla uskutečnit válku mezi lidmi a upíry volené bohyní. Kalona jí k tomu může dopomoci, ale on sám touží po něčem úplně jiném. Říká se, že A-ya se dokáže převtělit. Takže když umře v jednom životě, narodí se do dalšího. Nikdo neví, jestli jsou to jen pověsti, nebo je to pravda.“
„Aha,“ odpověděl chytře Carlisle a zadíval se z okna.
Po dalších dvou hodinách Cullenovi odešli a já s babičkou a Alex jsme si mohly o všem promluvit. Moc jsme toho nevymyslely a já s Alex jsme šly brzo spát. Už zítra jdeme zase do školy. Alex je už zapsaná, babička tam po tom, co odešli Cullenovi, zavolala.

***

Ráno jsem se probudila a vedle mě potichu pochrupávala Alex. Nechtěla jsem ji budit, ale musíme do školy.
„Alex, vstávej, jde se do školy,“ snažila jsem se ji vzbudit, ale ona je jako já. Když mi nezařvete do ucha, nebo mi nezazvoní budík, tak se neprobudím.
Došla jsem do koupelny a do mističky, kterou jsem vytvořila z rukou, jsem si napustila trochu vody. Po špičkách jsem se přiblížila k posteli Alex a vodu jí chrstla do obličeje.
Vymrštila se z postele, jako by ji někdo zapíchl vidličku do zad – nebo níže – a nejspíš doufala, že nedostane infarkt.
„Bello, sakra, co děláš?!“ vyjela na mě a já se začala smát.
„Jenom jsem tě budila, protože jinak tě vzbudit nejde,“ zasmála jsem se a už se musela ohnout v zádech.
„Ale jo, jde, ale nechme toho. Proč mě vůbec budíš?“ To si snad dělá srandu, ne?
„No, nevím, jestli jsi při smyslech, ale jdeme do školy a jestli tam chceme dojít ještě dnes, tak bychom si měly pospíšit,“ poukázala jsem na to, že jsme ztratily dost času vykecáváním se.
„Aha, no jo, tak já jdu do koupelny.“
„Jo, já jdu s tebou, tam se nějak narveme,“ zasmála jsem se a šla za svou sestrou.

***

„No, vidíš, nakonec jsme to stihly,“ zatrylkovala Alex, když jsme došly do školy. V autobusu jsem neviděla ani jednoho z kluků, tak doufám, že ve škole někdo z nich bude.
„Jo, měly jsme štěstí,“ zafrkala jsem a rozhlédla se po parkovišti, jestli tu někde nejsou. Je jsem neviděla, ale zato jsem uviděla něco horšího.
„Alex, podívej se k hlavnímu vchodu, ale nevyjekni,“ varovala jsem ji. Pomalu tam stočila pohled, a když ho zase obrátila ke mně, tak jí na tváři dřívější úsměv zmrzl.
„Bello, je to ten, kdo si myslím, že to je?“ ptala se a hlas se jí třásl strachy. Ano, řekla bych, že je to přesně ten.
„Ano, asi je to on. Ale čeho se bojíme? Vždyť víme, jak to probíhá. A co když vůbec nejde označit nás?“ servírovala jsem jí všechny možné možnosti, proč tu ten stopař je, ale žádné z nich jsem sama nevěřila.
„Pojď, normálně projdeme kolem, buď nás označí a nebo ne,“ rozhodla Alex, pobrala všechnu odvahu, která se kolem válela, a zamířila k hlavnímu vchodu. Asi v půli cesty ji odvaha pomalu opouštěla, tak jsem jí dala ruku kolem ramen, jako jsme to dělávaly dřív, a dotlačila ji k hlavnímu vchodu.
„Vy jste sestry Redbirdovy?“ zeptal se nás stopař, který se opíral o zeď školy.
„N-ne, te-teda a-ano,“ zakoktala jsem se. Že bychom doopravdy byly na řadě zrovna my?
„Vy už asi víte, co vás čeká, viďte?“ zeptal se nás. Ano, věděly jsme to moc dobře.
„Půjdeme někam stranou, ne?“ zeptala se úplně klidným hlasem Alex. Došlo mi, čím si pomohla, a sama jsem si živly také zavolala. Ano, moc mi to pomohlo.
„No, jestli chcete, tak ještě dneska jděte do školy a já přijdu večer,“ chtěl se přizpůsobit. Ale já s Alex jsme to chtěly mít za sebou, takže…
„To je dobré, můžeme rovnou,“ odpověděla za obě Alex.
Upír s tetováním ve tvaru meče se na nás zadíval hodně zvláštně, ale potom pokrčil rameny a dotkl se každé z nás. Potom jsem upadla do temnoty, která mě polykala hlouběji a hlouběji.

***

Otevřela jsem oči a i přesto měla chvíli temno, ale potom jsem dokázala zaostřit. Byla jsem u babičky doma a vedle mě seděla Alex. Sakra, sakra, sakra! Ona má na čele vybarvený modrý srpek! Ale jak je to možné? Mláďata by měla mít jen obrys, ne?
„Bello, už jsem si myslela, že se neprobudíš!“ zavýskla a skočila mi do náruče.
„Alex, mám na čele stejný srpek jako ty, nebo tam mám jenom jeho obrys?“ zeptala jsem se opatrně.
„Jo, máš. Co myslíš, že to znamená?“ ptala se mě a já až teď viděla, že z mé druhé strany sedí babička a u dveří ten stopař.
„Ptáčátka, budete se muset odstěhovat do Školy noci. Určitě tam už zjistí, proč máte svá znamení vybarvená,“ usmála se na nás babička. Když odejdeme do Školy noci, tak se s babičkou budeme moc vídat pouze tehdy, když se sejdeme ve městě a nebo když přijede na návštěvu tam.
„Jestli nevadí, tak bychom měli vyrazit co nejdříve, protože za chvíli se rozední a věřte nebo ne, slunce pro vás teď nebude moc příjemné,“ varoval nás stopař, který se odpinkl od futra dveří a šel se na mě podívat.
Chvíli nade mnou stál, ale potom, když viděl, že jsem v jisté míře v pořádku, tak zase odešel ke dveřím.
„Dobře, holčičky, měly byste si jít zabalit nějaké věci, zbytek vám dovezu zítra,“ usmála se na nás babička a my se vydaly do našeho pokoje.
Vešly jsme dovnitř a já sáhla pod postel, kde jsem měla schovaný kufr. Alex neměla ještě vybaleno, tak si jen vzala jeden z kufrů do ruky a mně pomohla s naskládáním věcí do toho kufru.
„Bello, myslíš, že se toho teď změní hodně, když budeme ve Škole noci?“ zeptala se mě moje sestra a v očích se jí zračil strach.
„Ano, myslím, že se toho změní hodně, ale to není důvod, proč si dělat starosti. Jsme dvě, takže se tam nebudeme cítit tak samy a až si tam najdeme kamarády, tak to bude ještě lepší. Budeme chodit na různé večírky, normálně používat magii před ostatními, možná chodit s nějakými kluky, co víc si přát?“ zasmála jsem se. Ano, všechno tohle tam bude a doufám, že ještě víc.
„Fajn,“ usmála se, „kde jsme?“ začala s naším pokřikem, který jsme vymyslely už před pěti lety, ale za ta léta se hodně změnil.
„To je jedno,“ odpověděla jsem na otázku. „Proč tu jsme?“ řekla jsem další část pokřiku.
„To je jedno,“ usmála se Alex. „Kdo jsme?“
„To jedno není,“ odvětila jsem a čekala, až moje sestřička vysloví zbytek.
„My jsme přece Bellex,“ zasmála se našim spojeným jménům. Nestávalo se, abychom recitovaly celý pokřik, vždy jsme řekly jen otázku „Kdo jsme“, ale teď jsme to celé říct musely.
Na konec našeho pokřiku si ještě ťukneme pěstmi. Každý si myslí, že nás to musí bolet, když to děláme, ale máme to naučené tak, že se trefíme do místa, kde to vůbec nebolí.
„Fajn, tak jdeme,“ promluvila jsem.
I s našimi kufry jsme seběhly schody a rozloučily se s babičkou. Potom jsme nastoupily do auta, které čekalo před domem. Do auta, které nás odveze do naší nové školy.

Jen chci říct, že více budu psát mou druhou kapitolovku, tak prosím o strpení u této. ;)

Ne, lepší pokřik mě nenapadl. :D A co říkáte na kapitolu? Minule se rapidně snížil počet komentů, tak proím, píšte je. ;)

Sundance

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žlutooký chlapec - 10. kapitola: