Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žlutooký chlapec - 1. kapitola

29.04.2011 (07:15) • Sundance • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2064×

1. kapitola

Uběhlo asi devět let ode dne, kdy mě pokousali vlci. Od té doby mě opravdu fascinují. Rodiče se hádají pořád stejně hnusně a na mě už ohled vůbec neberou, jako bych byla neviditelná. Ano, štve mě to a jak, ale když dám najevo, že už to nesnesu, tak mě umlčí a hádají se dál.

Chtěla bych vidět znovu vlka, který mě zachránil. No, toho se asi nedočkám, ale co.

Je osm hodin ráno a já (bohužel) musím do nové školy. Teď chodím na Jižní střední. Co jsem vyšla základku, tak jsem vystřídala asi pět škol, protože jsme se kvůli mámině práci (která je mimochodem celý její život) pořád stěhovali, a to je fakt opruz.

Teď jsme v maloměstě, které se jmenuje Lenox. Máme dvoupatrový rodinný domek - jako dřív - s velkou zahradou a altánkem s lavičkou uvnitř. A i s lesem za zahradou.

Oblékla jsem se a šla do koupelny si vyčistit zuby a učesat se (ne že by to nějak pomohlo - pořád tam mám vrabčí hnízdo). Potom jsem sešla schody a šla se nasnídat.

„Dobré ráno,” pozdravila jsem rodiče, kteří seděli u stolu. Taťka si četl dnešní noviny a mamka si prohlížela nějaký módní časopis.

„Dobré, dobré,” opětoval mi taťka pozdrav.

A mamka, ta ani nezvedla hlavu, ale já už jsem si zvykla.

Vzala jsem si piškoty a hrneček, do kterého jsem si udělala kakao, a sedla si ke stolu.

„Jak se těšíš do nové školy?” ptal se taťka.

„No, není to o moc lepší než dříve.”

„Jak to jako myslíš? 'O moc lepší než dříve'?” štěkla mamka.

„Tak, jak to říkám.” Vstala jsem od stolu a šla umýt hrneček.

„Ty nejsi ráda, že jsme se konečně vyhrabali z té bídy, ve které jsme dříve byli?”

„No jasně, že jsem. Jen je to trochu divný, když jsi v práci víc, než ve vlastním domě.”

„No, mladá dámo, na mě si hubu otvírat nebudeš.” Mamka asi vybublá vzteky.

„Hm...” Uklidila jsem hrneček do skříňky a šla si do mého pokoje pro tašku. Když jsem sbíhala schody, tak jsem se stavila v kuchyni a řekla: „Musím do školy, jinak hned první den přijdu pozdě. Tak ahoj.”

Když jsem doběhla na zastávku, tak autobus už tam stál, ale ještě neodjížděl (to bylo také moje jediné štěstí). Když jsem si koupila lístek, tak jsem se chtěla posadit, ale nikde nebylo místo. Všude seděli středoškoláci. I starší lidé stáli - ty děti jsou ale nevychované. Stoupla jsem si vedle nějaké paní, typovala bych jí kolem pětašedesáti. Vedle ní seděl nějaký kluk, který se bavil zrovna s partou kluků. Nejspíš kámoši, pomyslela jsem si.

Když jsem si toho kluka prohlížela, zjistila jsem, že je docela hezký. Hnědé vlasy měl středně dlouhé a padaly mu do očí. Asi vycítil můj pohled, (nebo mu někdo z jeho kámošů, kteří seděli za ním, řekl, že se na něj dívám), protože se otočil a pohlédl mi do očí svýma zelenýma.

„Ahoj, já jsem Peter,” řekl a natáhl ke mně ruku, „chodím na Jižní střední, ale tebe jsem tam nikdy neviděl, chodíš tam dlouho?"

„Ahoj, já jsem Isabella,” řekla jsem trošku zmateně, „chodím taky na Jižní střední asi - no, dneska je to poprvé.”

„Mmmm...,” přemýšlel jeden z kluků za Peterem, „proto jsem tě tu nikdy neviděl.”

„Hm, ono to dá logiku, když jsem tu dnes poprvé,” řekla jsem a nezadržela smích.

„Hele jako, teď se mě ten tvůj smích dotkl,” hrál uraženého a pak taky vyprskl smíchy.

„Isabell, tohle je Jehremi,” představil nás Peter s neskrývanou zvědavostí, co se bude dít dál. Kývla jsem na Jehremiho s vážnou tváří, ale pak se znovu začala smát.

„Máš vždycky takovou happy náladu?” zeptal se Peter, který se taky pořád smál.

„No jasně,” zasmála jsem se.

„Aha,” zasmál se kluk vedle Jehremiho.

„Isabell, tohle je Damien,” představil nás Jehremi.

„Ahoj.”

„Čau,” oplatil mi pozdrav.

„Prosím, neříkejte mi Isabell,” poprosila jsem.

„Jasně,” odpověděli sborem.

„Pojď si sednout,” řekl Peter a zvedl se ze sedačky. Ale já místo toho, abych si sedla, tak jsem řekla paní, která stála vedle mě: „Sedněte si místo mě.” Paní na mě chvilku divně koukala, ale pak si sedla.

„Děkuju,” řekla ještě, ale pak se zadívala z okénka autobusu.

„Hm, ty jsi teda třída,” řekl Peter a uznale si mě prohlížel.

„Proč?”

„No, pouštíš starší lidi sednout. No, prostě třída,” řekl. Já jen pokrčila rameny.

Cesta trvala asi hodinu a když jsem vystupovala, tak jsem byla pořád příjemně naladěná. Šli jsme v aleji stromů, které byly posypány prvním sněhem. Přece jenom je konec listopadu. Potom jsme prošli po náměstí kolem fontány a prošli v nějaké tmavé, úzké uličce.

„Tady bych v noci nechtěla být sama,” řekla jsem a přemýšlela, co bych tu v noci dělala.

„Hu,” ozvalo se vedle mě a já se málem počůrala. Když jsem se natočila tím směrem, zjistila jsem, že je to jeden z těch kluků z Peterovy party.

„Tohle je Stefan, takový třeštidlo a asi by bylo lepší, kdybych vás všechny rovnou představil,” řekl a začal postupně ukazovat. „Tohle je Damon, jsou se Stefanem dvojčata a to jednovaječný, takže je nerozeznáš,” řekl a začal přemýšlet, jestli to řekl správně.

„Já jsem Stefan, tohle je Damon,” řekl - podle Petera - Damon a ukázal na svoje dvojče.

„Fajn, tak obraceně,” přiznal Peter.

„Ne, předtím jsi to řekl dobře,” zastala jsem se ho.

„Jak jsi to věděla?” zeptal se Stefan, který na mě zíral jako na ducha.

„No, řekněme, že mě neoklamete, ať se přehodíte, jak chcete,” řekla jsem zrovna ve chvíli, kdy jsme vyšli z uličky a do mě se opřelo sluníčko.

„Páni,” zaznělo ze všech stran.

„Co?” zeptala jsem se a pak mi to došlo. Ještě neviděli moje vlasy na slunci a vůbec, kde by viděli jejich délku a odstín na slunci. Když jsem na slunci, tak mám vlasy zlatý a mám je po kolena.

„Týjo,” řekl Damien a uznale zapískal.

„Teda, teď si ještě hežčí než v busu,” složil mi poklonu Jehremi a nabídl mi rámě.

„No, abych dokončil to představování,” začal znovu Peter a nespouštěl ze mě oči. Já se mezitím zavěsila do Jehremiho. „Tohle je Embry, Sam, Bill, Quil, Paul a Jared,” vyjmenovával a postupně ukazoval na kluky. „No jo, je nás hodně na jednu klučičí partu, ale je to tak," dodal a já si připadala, jako bych jim lezla do soukromí, i když to tak nebylo. Doufám.

„Jo, tak klučičí,” řekla jsem a začala se smát. Ostatní se ke mně přidali hned.

Když jsme došli ke škole, tak mě Quil dovedl k ředitelně, kde si musím vyzvednou nějaké učebnice a rozvrh. A já si mezi tím, než jsem tam vešla, dala vlasy do culíku a pod mikinu. Když se mě pak kluci zeptali, proč jsem si je dala pod mikinu, tak jsem jednoduše odpověděla, že nemám ráda pozornost.

Když jsem pak s klukama vešla do školy a chtěla jít dál chodbou, vrazila jsem do někoho a málem spadla na zem, kdyby mě dotyčný nezachytil. A když jsem zvedla hlavu, tak jsem jen zůstala zírat.

Co myslíte? Kdo bude ten, kdo vrazil do Belly?

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žlutooký chlapec - 1. kapitola: