Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zlomené srdce - 2. Začátek

02.12.2012 (19:45) • • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1488×

QUILEUTSKÁ REZERVACE, FORKS

Byl už podvečer a smečka právě seděla u Emily. Byli tu všichni až na Embryho. Ten se neukázal už dva dny. Na začátku to nikdo neřešil, ale když jej nikdo z kluků neviděl už několik hodin, vydali se ho hledat. Neproměnil se, ale v rezervaci taky nebyl. Vyhledali proto jeho matku. Ta jim řekla pouze to, že Embry potřeboval být nějakou dobu sám. Prý až si všechno urovná, přijde za nimi. Říct, že byli překvapení její vstřícností, by byl slabý výraz. Ale věděli, že jejich bratr je v pořádku, tak to nechali být.

V tuto chvíli kluci okupovali stůl a cpali se palačinkami, zatímco Emily se Samem se opírali o linku a potichu si mezi sebou špitali. Na tomto jejich zvyku se za celá léta nic nezměnilo. Kluci byli tak zaujatí pošťuchováním mezi sebou, že si ani nevšimli Embryho, který se zničehonic objevil ve dveřích. Měl na sobě jen delší kraťasy a byl mokrý od hlavy až k patě. Emily si ho všimla jako první, a hned šla najít deku a uvařit teplý čas, ačkoliv věděla, že mladý vlkodlak to nepotřebuje. Vůči bratrům jejího manžela se u ní poslední dobou často projevovaly mateřské instinkty. Ona sama to považovala za znamení toho, že už je připravená na dítě.

Když přes něj přehodila deku, věnoval jí polovičatý úsměv a se zamyšleným výrazem se posadil na gauč. To už si jej všimli i ostatní bratři a se zvědavými pohledy se k němu otočili. Než ale stačili něco říct, ozval se Sam.

„Stalo se něco, Embry?“ Tázaný přikývl, a než promluvil, dal si minutku čas, aby si ještě jednou všechno prošel.

„Pamatujete si někdo na moji tetu Lisu?“ Nikdo sice nechápal, kam tou otázkou směřuje, ale Sam a Leah přikývli. Embry tedy pokračoval. „Já ne. Byl jsem ještě malý kluk, když se tu ukázala naposledy. Odstěhovala se a nikdy už o sobě nedala vědět. Před šesti lety zemřela. Vůbec jsme to netušili a nebýt toho dopisu, pravděpodobně bychom se to nikdy nedozvěděli.“ Odmlčel se, a když se nezdálo, že by chtěl pokračovat, Emily jej jemně popohnala.

„Jakého dopisu, Embry?“ Když si uvědomil, že to úplně vynechal, hned pokračoval.

„Teta má dceru. To jsme taky nevěděli, protože hned po smrti její matky byla svěřena do péče nějaké rodinné přítelkyni. Jenomže teď se všechno změnilo a mámě přišel dopis ze sociálky. Už požádala o svěření do péče. Ta holka se k nám bude stěhovat.“ Jeho oznámení způsobilo lavinu otázek. Jeden přes druhého se překřikovali tak nahlas, že ve výsledku nebylo rozumět ani jedné otázce.

Nakonec je Sam zklidnil, a tak se ptali jeden po druhém na všechno možné. Embry svou odpověď shrnul do pár vět. On sám o ní téměř nic nevěděl.

„Jmenuje se Hayley, je jí šestnáct a bydlí v Sacramentu. Po tetě je Makah, ale její otec je nejspíš bledá tvář. A co prozatím neopustí tuto místnost…“ Probodl pohledem každého ze svých bratrů. „Je slepá. To ale neznamená, že se k ní někdo bude chovat jako k malomocné.“ Překvapení jeho bratrů bylo přímo hmatatelné. Emily dokonce uniklo tiché vyjeknutí, než si zakryla pusu. Když se z toho vzpamatovala, potichu se zeptala

„Kdy přijede?“ Embry odpověděl stejně tichým hlasem.

„Tento týden. První se ale musí vyřídit všechny formality a podepsat papíry.“

SACRAMENTO, KALIFORNIE

„Máš sbaleno?“ Emma stála ve dveřích a rozhlížela se po nyní už prázdném pokoji. Jindy přímo hýřil barvami a byl plný všelijakých dekorací. Teď vyhlížel depresivně. Jen holé stěny a pár kusů nábytku.

Hayley zrovna zapínala poslední tašku. Při zvuku Emmina hlasu sebou trhla a otočila se k ní. „Ještě mámin řetízek. Nemůžu ho nikde najít. Nedala jsi mi ho do batohu k ostatním věcem?“ Emma zavrtěla hlavou.

„Ne, řetízek jsem ani nikde neviděla. Nemáš ho s ostatními řetízky?“ Hayley si povzdechla v nesouhlas.

„No, snad je někde v tašce. Kde mám batoh?“ Emma se k ní natáhla s menším batůžkem, kam sbalila nejdůležitější věci.

„Máš v něm peněženku, telefon, prášek, kdyby se ti udělalo během letu špatně, taky jsem ti přibalila malý polštářek a MPtrojku. Doklady máš v peněžence, dala jsem ti tam i nějaké peníze.“ Hayley s vděčným úsměvem přikývla. Přes svůj handicap zvládala hodně věcí, ale byla ráda za pomoc. Vzala si od Emmy batoh a uvědomila si, že na něco zapomněly.

„A léky?“

„Ty jsou taky v batohu. Všechny krabičky jsou popsané. Což mi připomíná – mluvila jsem s doktorkou Pierceovou. Slíbila mi, že se poptá a pošle mi číslo na doktora někde poblíž. Pravděpodobně v Seattlu, ale třeba najde někoho dobrého i v Port Angeles. Tvoje teta o tom ví, takže by neměl být problém s odvozem.“

O dvě hodiny později už seděla v letadle směrem Port Angeles. Tam na ni měla čekat její teta, aby ji odvezla do jejího nového domova. Zamračila se. Domov nebylo zrovna slovo, pod kterým si svoje nové místo pobytu představovala. Doma byla v Sacramentu. A teď na ni čekal život v nějaké bohem zapomenuté rezervaci, kde žije pouhých několik desítek lidí. Trpce se usmála. Ona sama si to vybrala. A už teď věděla, že toho rozhodnutí bude litovat. Nebylo to proto, že byla zvyklá žít ve velkoměstě. Ani proto, že Emma bude tisíce mil daleko. Bylo to něco jako tušení. Ale ať už toho jednou litovat bude nebo ne, své rozhodnutí nemohla vzít zpátky. Na to bylo příliš pozdě.

LETIŠTĚ V PORT ANGELES, WASHINGTON

Cestou usnula a probudila ji až letuška, když byli na místě. Celá rozlámaná s batohem v ruce vyklopýtala z letadla a jiná letuška ji dovedla až ho letištní haly, kde měla čekat její teta. Podle letušky tam ale nikdo, kdo by seděl na Hayleyin popis, nebyl. Řešení situace se objevilo vzápětí.

„Promiňte, já jsem Embry Call, její bratranec. Mám ji vyzvednout místo mámy, zdržela se v práci.“ Měl hluboký, ale jakýmsi způsobem uklidňující hlas. Hayley se otočila směrem, kde předpokládala, že stojí.

„Bratranec? Netušila jsem, že nějakého mám.“ Cítila, jak se letuška zarazila, očividně netušíc, co má dělat. Emma jí dala jasné instrukce ohledně doprovodu a předání její tetě. Její údajný bratranec si povzdychl.

„Jmenuješ se Hayley Webbová, je ti šestnáct a přiletěla jsi ze Sacramenta, kde jsi bydlela se svou opatrovnicí Emmou. Tvoje matka se jmenovala Elizabeth. Moje matka se jmenuje Tifanny Callová, bydlíme v Quileutské rezervaci a protože se zdržela v práci, mám tě vyzvednout já. Stačí ti to takhle?“

Chviličku přemítala, zda mu má věřit, ale cosi v jeho hlase ji přimělo přikývnout. Natáhla k němu ruku.

„Ráda tě poznávám, Embry.“ Také jí podal ruku a v té chvíli málem ucukla. Jeho kůže byla tak teplá, jako by měl horečku. Než nad tím ale mohla začít přemítat, přerušil ji.

„Které tašky jsou tvoje?“

„Květinová cestovní taška a modrý kufr na kolečkách.“ Embry se s přikývnutím otočil k pásu a vzal její zavazadla do jedné ruky. Tu druhou k ní natáhl. „Půjdeme?“

S přikývnutím mu sevřela horkou dlaň a nechala se vést k autu.

Cesta ubíhala pomalu, a protože ani jeden z nich moc nemluvil - Hayley odpovídala pouze jednoslovně, takže Embry své pokusy o konverzaci po chvíli vzdal –, oba se mohli věnovat svým myšlenkám.

Hayley si stále dokola přehrávala setkání s Embrym. Měla chuť šíleně se začít smát, ale protože nebyla sama, zatnula zuby a vydržela to. Ta scénka byla tak absurdní. Jako z nějakého béčkového filmu o únosu nevinné dívky. Na druhou stranu, o bratranci nepadla žádná zmínka.

Do rezervace dojeli zhruba za hodinu. Hayley nad tím raději moc neuvažovala, ale měla pocit, že Embry několikrát překročil povolenou rychlost. Se zaskřípěním brzd zastavili, a než si stačila odpoutat pás, Embry už jí otvíral dveře. S jemným úsměvem vložila svou dlaň do jeho, aby mohla vylézt z auta. Jakmile cítila pevnou půdu pod nohama, jeho ruka zmizela a vzápětí zaznělo tlumené bouchnutí kufru. Embry se postavil vedle ní, takže opět mohla cítit teplo, které z něj vyzařovalo. A pak vyslovil to, co se až do této chvíle pokoušela odmítat.

„Vítej doma, Hayley.“

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlomené srdce - 2. Začátek: