Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zlato panenek: 1

15.06.2009 (21:30) • Cath • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1407×

   Co mi dává tato existence? Nekonečný život? Pche! Nadpřirozenou krásu? Jak chabé náhražky vlastní rodiny! Musím ale přijmout to, co skutečně jsem. Stvůra určená k zabíjení.

Přemýšlel jsem nad touto otázkou vždy, když jsem měl lovit.

Opět jsem uviděl známý stín a kolem mne se rozlila sladká vůně. Poprvé jsem si ho všiml před třemy dny, teď jsem na něj však začal dávat větší zřetel...

Pršelo. Kapky deště padaly k zemi a s každým dopadnutím se ozvalo známé „kap". Po celém náměstí to bubnovalo jak na buben a na nerovné ploše se vytvářely louže. Stál jsem tam nehybně jako kámen a pozoroval vodu, jak se odráží od země, a znovu na ni padá. Musel jsem se přinutit znovu pohnout a pokračovat v cestě.

Opět jen já samotný, uprostřed hluboké noci, žíznivý a zoufalý z vyhlídky zmařit další lidský život. Rozhlédl jsem se po opuštěném náměstí...

...a uviděl jsem ji.

Její přítomnost mne překvapila. Kdo by taky očekával člověka v takovém dešti a v noci volně se procházet v ulicích? Uvědomil jsem si, že ona si musí myslet to samé, když se na mne chvíli dívala. Vlastně jsem musel působit ještě zvláštněji. Neměl jsem ani plášť proti dešti, ani kabát proti chladu podzimní noci.

Po chvíli zkoumání mé osoby změnila směr a zamířila ke mně.

Jak pošetilé! Pomyslel jsem si. Já, žíznivý k smrti, se snažím vypadat nenápadně ( i když to v tom počasí moc nejde) a ona? NE! Jde přímo ke mně! ...že by dnešní večeře?

Mé oči rudě žhnuly a pach její krve ve mně probouzel lovce, tu stvůru, která každou noc vychází ven a pouze měsíc je svědkem jejích děsivých činů. Mé druhé já se již plně probudilo a já jsem nebyl schopen přemýšlet. Můj přirozený pud byl silnější než má odhodlanost nezabíjet. Ona se přibližovala a já jsem stále víc cítil vůni její krve a stále víc jsem po ní toužil.

Skočil jsem odhodlán zabít.

V tom samém okamžiku jsem vrazil do nějaké ledové bariéry, která mi znemožňovala dostat se k mé oběti.

„Pan James Calm?" zeptala se mne překážka mužským hlasem. Stín již nebyl stínem, ale osobou. Já se probral a přestal útočit na klidně stojící dívku a na muže z naších tříd, který mne držel. Znovu jsem byl schopný klidně přemýšlet a zformulovat logickou odpověď.

„Ano, to jsem já. Přejete si?" řekl jsem s co možná největší dávkou ironie.

„Jmenuji se Carl. Carl Volturi a jsem z oddělení ovládání chování jedinců našeho druhu. Momentálně kontroluji vás. Sleduji vás, jak jste si zajisté všiml, již několik dní. Ze svého zkoumání vaší osoby jsem vyvodil závěr, že se dokonale neovládáte..." dívka také naslouchala a co chvíli mi věnovala zářivý úsměv. „Dovolte mi, abych vám upřesnil naše zájmy. Naším cílem je hlavně utajení existence našeho druhu. Myslím to tak, že si Volterra nemůže již dovolit další skandály, které by znamenaly nebezpečí..." Carl Volturi byl nesnesitelně ukecaný člověk, i když člověk ani nebyl... „proto se rozhodla regulovat lov lidí a vy jste na tomto místě příliš dlouho, než aby jste byl nenápadný. Navíc, při svém opravdu špatném sebeovládání, jste pro nás opravdovou hrozbou."

„Promiňte, mohl byste mi upřesnit, co po mě vlastně chcete?" zeptal jsem se mírně zmatený.

„Ale jistě. Vaším úkolem je nyní jít se mnou do Volterry." Čekal na moji reakci zatímco já jsem si srovnával myšlenky. Měl jsem jít do Volterry, aby mi vysvětlili pravidla správného lovu? To bylo trochu divné...

„Nakonec bych vás chtěl představit." Řekl obezřetně, aby vyplnil to ticho, zatímco já jsem přemýšlel. „Claire, toto je pan James Calm. Jamesi, toto je slečna Moliérová. Claire Moliérová." mrkl na mne s úsměvem a ukázal na dívku, kterou jsem ještě před chvílí chtěl ulovit. Z jeho hraného úsměvu se ve mne vzbudila vlna nechuti, proto jsem na dívku pouze kývl a její oslňující úsměvy jsem ignoroval.

„Neberte si to prosím osobně, ale máte nějaké potvrzení... ?" chtěl jsem si ověřit...

„Bohužel nikoli. Aro mi pouze sdělil, že Vás mám pozvat do Volterry. Doufám, že to nebude žádný problém...?" zeptal se opatrně a na očích mu bylo vidět očekávání. Nevěděl jsem, co si o tom myslet, ale moc jsem Carlovi nevěřil. Kdo by na tom v mé situaci byl jinak?

„Problém? A nemáte mi něco sdělit?" předpokládal jsem, že mi Aro aspoň něco vzkáže... Ne, nic- o důvod víc Carlovi nevěřit.

„Sdělit? Obávám se, že nechápu, kam tím míříte. Ne, nemám vám nic sdělit." Asi se ujistil, že nejsem žádný nezkušený mladý upírek. Alespoň jsem to vyvozoval z pohledu, kterým si mne měřil...

„Nevadí." Ujistil jsem ho a obdařil stejně slizkým úsměvem, jako předtím on mne.

Asi si uvědomil, že to se mnou nebude tak jednoduché a rozhodl se postupovat jinak.

Dívka nervózně přešlápla, zřejmě jí už bylo také jasné, že tato debata se nebezpečně naklání ke špatnému konci...

Carl opatrně udělal krok blíž ke mně...

...

 Ležela jsem v trávě a pozorovala kapky deště, jak se snáší k zemi. Občas mi nějaká spadla do obličeje. Bylo příjemné cítit její chladný dotek na mé teplé pokožce. Mračna nade mnou stále tmavla a déšť houstl. Po chvíli byla půda pode mnou promočená, i moje oblečení dostalo zabrat, mně to ale nevadilo. Cítila jsem, jak mi voda stéká po těle, ale neměla jsem sílu podívat se, jak se zapíjí do země. Vše kolem mne vonělo přesně tak, jak jsem  milovala. Po květinách a vodě. Čerstvém vzduchu a mokré hlíně. Po nedotknuté přírodě a zelených rostlinách. Často jsem lehávala v dešti.

„Christino!" zazněl mi výkřik za zády. Ten hlas zněl povědomě. Zněl přesně tím tónem, co se o mne bál. A taky znamenal, že můj okamžik deště končí. Znamenal, že je mamka doma. „Proboha, stalo se ti něco?" mamka byla celá bez sebe. Nedivím se jí, taky bych se asi lekla, vidět někoho ležet v trávě při dešti.

„Ne, mami, nic mi není." ujišťoval jsem ji, stále na zemi.

„Nic ti není? Zbláznila ses! Proč tady tak ležíš? Pojď rychle domů do tepla." Dovedla mne do pokoje, já jsem si lehla a za chvíli mi donesla horký čaj. „Ty tvoje nápady. Copak ti pořád neříkám, abys neležela v trávě, když prší, něco se ti stane." Mamka se na mne chvíli dívala svýma litujícíma očima, pak odešla. Zůstala jsem v pokoji sama a po chvíli jsem s chutí ovocného čaje na rtech usnula.

Jaký se mi zdál sen si nepamatuji, jen vím, že nějaký byl.

Vzbudila jsem se do slunného rána, což se mi ve čtvrtek moc často nestávalo. Podívala jsem se na hodiny. Dvě minuty do zazvonění budíku. Vypla jsem ho a vstala. Natáhla jsem si džíny, nějaké tričko, přes něj mikinu a rozčesané zlatohnědé vlasy do culíku. Přepudrovala jsem si obličej, víčka poprášila nenápadnými zelenkavými stíny v barvě mojich očí a trocha řasenky. Bezbarvý lesk na rty mi dodal zdravý výraz a mohla jsem jít. Dole mne zastavila mamka.

„Ty chceš jít do školy? Je ti dobře?" zeptala se, asi měla na mysli ten včerejšek.

„Nikdy mi nebylo lépe." ujistila jsem ji s úsměvem. Po jídle jsem si zkontrolovala učebnice a trochu přeskládala věci na poličce. Mohla jsem vyrazit.

Vyšla jsem z domu, malou přední zahrádkou jsem proplula po kamenném chodníčku a kovanou branku jsem za sebou zamkla. S Theresou, mojí kamarádkou, jsme se měli sejít před školou.

„Chris! Kde jsi takovou dobu? Máme asi minutu! A to víš, že je pan Darrel háklivý na pozdní příchody."

„Ahoj, Terri." pozdravila jsem ji „No jo promiň." dodala jsem, když se netvářila zrovna chápavě. Náhodou, na můj vkus jsem došla docela včas.

Samozřejmě jsme došli pozdě. Darrel, náš učitel matiky, byl na mé pozdní příchody zvyklý, ale co se Tess týče, vyvolal ji a nevynechal ani poznámky o určování hodin podle Slunce.

„Jinak ale hodina proběhla celkem hladce, no ne?" zeptala jsem se Tess, která si mne jen přeměřila nechápavým pohledem. Jejímu výrazu jsem se jen zasmála.

Na obědě jsme se pak sešli s Viktorií a Soniou, se kterými jsme měli společnou Biologii a Hudebku. Celkem dobře jsme drbali profesorku McDrewovou a profesora Colina, když za námi přišel Steve, Theresin donedávna tajný idol, dnes zbožňovaný miláček.

Hned na to se přidali i Raphael a Matthew, kteří se přetahovali už od prváku. Raphael chodil s Vicky, zatímco Metthew to zkoušel u mě. Já jsem ho měla jen jako dobrého kamaráda, ale on si pod tím pojmem představoval víc i když jsem mu to už několikrát vysvětlila. To když mi ve druháku řekl, že je na čase první velký rande, prý že spolu chodíme dost dlouho. Dostal do obličeje plnou parou, že spolu teda nechodíme a tehdy mi to jeho dvoření začalo lézt na nervy.

A letos! Do školy přišel nový kluk, Dennis, ten se mě párkrát zastal, když mne a Mathewa  míjel na chodbě. Já hloupá husa jsem ho opět měla za dobrého kamaráda. Začal s námi sedět u oběda ale nakonec to mezi ním a Mathewem skončilo zlomeným nosem a monoklem pod okem.

Tomu jsem zdvořile vysvětlila, že je na tom celkem stejně bídně jako Mathew. Usmál se a řekl mi, že to ví, jen to zkouší, protože stejně doufá v můj konečný souhlas. Nevím, jestli jsem to správně pochopila, ale dál se snaží mne okouzlit.

Nechápala jsem jejich věčnou jistotu, ale snad to brzy skončí. Snad si konečně Mathew všimne, jak po něm Sonia pokukuje. Snad už brzy od nich dostanu pokoj. Snad už brzy potkám někoho, koho budu mít ráda víc, než jako dobrého kamaráda, stejně jako on mne.

„Haló, jsi ještě mezi námi?" zeptala se mně Sonia.

„C-cože?" zeptala jsem se hloupě.

„Říkám, že pojedem do města, taková dámská jízda. Můžem si rovnou koupit šaty na závěrečný ples. Tak jestli bys nechtěla s námi...hm? co ty na to?" Vicky byla při vysvětlování trpělivější.

„Jo, to bych ráda." odpověděla jsem trochu křečovitě.

„Tak se mějte hezky, lidi, já letím na další hodinu a vy byste taky měli." rozloučila se s námi Tess a hned na to nám s Ralem zmizeli za rohem, držíc se ruku v ruce.

Poslední hodinu, Chemii, jsem ani nevnímala. Jen jsem přemýšlela nad svými ctiteli. A jako vždy jsem nic nevymyslela.

Mamka se ani nedivila, když jsem šla spát hned, jakmile jsem došla domů. „Já jsem ti říkala, ať nechodíš do školy. Nechceš ještě něco donést?"

„Ne, mami, díky." odpověděla jsem již nepřítomně a odplula jsem do toho samého snu jako včera. Dnes jsem si ho i pamatovala.

Seděla jsem na lavičce a nad hlavou mi zářily hvězdy. Byla jsem o někoho opřená a kolem ramen mi spočívala ruka. Jenom tak jsem klidně seděla a věděla jsem, že mám spoustu času...

Probudila jsem se uprostřed noci. Slyšela jsem kroky, nebo se mi to zdálo? Vyšla jsem z pokoje a rozhlédla se po chodbě. Naši spali a o ničem nevěděli...

Vrátila jsem se do pokoje a do rána se mi už nic nezdálo.

Ráno jsem se vzbudila s vědomím, že dneska mám jet se Soniou a Viktorií do města.

Škola proběhla bez problémů (až na Tess, ta byla opět vyvolaná). Domluvily jsme se na detailech ohledně města a odpoledne jsem se již chystala na slibovanou dámskou jízdu.

Autor: Cath, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlato panenek: 1: