Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zlatá padesátá - 2. kapitola

16.03.2013 (21:45) • SarahBell • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 4061×

Mám tady pro vás písničku, aby jste se správně naladili na tu správnou dobu:

Nahodila jsem úsměv a sedla si do lavice. On ze mě nespustil oči, což mě trochu znervózňovalo. Zazvonilo a profesorka začala vykládat o důležitosti předmětu a o dramatičnosti dramatu a takové hlouposti. Musela jsem se zhluboka nadechnout. Rozhodla jsem se to udělat? Opravdu? Ano, promluvím s ním.

„Ahoj, já jsem Bella,“ zašeptala jsem.

„Edward,“ usmál se na mě.

„Já vím. Novinky se šíří rychle,“ špitla jsem.

„To vidím,“ řekl a podíval se po třech dívkách, které na mě závistivě koukaly. Jakmile viděly, že na ně Edward kouká, snažily se upoutat svou pozornost k profesorce.

„Neboj, myslím, že to za chvíli přejde. Jsi jenom nový cíl. Pak si začnou zase hledět svého.“ Vdechla jsem jeho vůni, ze které se mi zatočila hlava.

„Díky za upozornění,“ usmál se na mě.

„Neruším vás, slečno Swanová?“ řekla upjatě profesorka. Zavrtěla jsem hlavou a třída se zasmála. Učitelka si odfrkla a pokračovala ve výkladu.

„Napadá mě, dneska večer pořádáme takový malý mejdan. Nechceš přijít? Budou tam všichni,“ navrhla jsem.

„Rád přijdu,“ mrknul na mě.

„Vem i ostatní,“ řekla jsem a natáhla se zpět do své lavice, když jsem spatřila přísný pohled profesorky.

„Nevím, jak ostatní, ale Alice by mohla jít,“ zapřemýšlel jakoby pro sebe. Tím skončil náš rozhovor a já vyděšeně hleděla na učitelku, která na tabuli psala název hry, kterou sehrajeme na konci tohoto pololetí. Romeo a Julie.

„Nemohli bychom hrát něco… já nevím, modernějšího?“ ozval se chlapecký hlas ze zadní lavice.

„Nemohli. Teď každý dostane scénář a já určím role,“ utnula profesorka naše nesouhlasy. Proč ostatní z party nemusí chodit na dramaťák? To určitě zařídila mamka. Jako vždy. Profesorka hodila na můj stůl svazek scénáře.

„Pf... doufám, že budu hrát strom nebo něco takového,“ zamumlala jsem. K mé smůle mě slyšela i profesorka.

„Vzhledem k tomu, že zde máme velmi výmluvnou slečnu Swanovou, všechny jistě potěší, že právě ona bude hrát roli Julie,“ zašvitořila škodolibě a připsala mě k Julii.

„Paní profesorko, já neumím hrát! Není tam role pařezu?“ zavtipkovala jsem a třída se sborově zachechtala.

„Jste Julie, poznamenejte si to,“ řekla a přetočila se k další roli. S Halliersovou nebylo žádné smlouvání.

„Romeo, ach Romeo,“ zamumlala jsem a podtrhla si svou roli.

„Ano. Hlásí se někdo na Romea?“ rozhlédla se po třídě. Jedna ruka vystřelila nahoru téměř okamžitě. Byl to Bob, známý nešika a ňouma.

„Ráda bych, aby Romeo dokázal mluvit i před publikem a ne jen před zrcadlem,“ setřela ho Halliersová a podívala se na Edwarda.

„Co takhle dát příležitost nováčkovi, aby se projevil,“ řekla škodolibě. „Ostatně si pan Cullen se slečnou Swanovou docela padli do oka, ne?“ řekla a okamžitě si ho zapsala k Romeovi. Edward neprojevil námitek, jen si odfrknul a podtrhl si svoji roli. Mně málem vyskočilo srdce z hrudi. Nejen že nemusím hrát zamilovanou do Boba. Já můžu hrát zamilovanou do Edwarda Cullena. Zbytek rolí se tak nějak roztrousil po třídě a další hodinu jsme se učili repliky. Konečně zazvonilo a já mohla jít na poslední hodinu.

„Nezapomeň. V šest je sraz na plácku,“ zavolala jsem na Edwarda a zmizela v davu. Poslední hodina byla k mé smůle tělocvik, a tak jsem se nedobrovolně převlékla. Snažila jsem se školní úbor upravit, aby nevypadal tak nemožně, ale volné triko a kraťasy se upravují špatně. Začali jsme jako každý rok košíkovou. Celou dobu jsem téměř nečinně přihlížela, tělocvik šel naprosto mimo mě, byla to věc, kterou naše parta totálně ignorovala. Naši baseballisté byli snad ten nejhorší tým v Americe a už vůbec nemluvě o školním fotbale. Skupinka roztleskávaček byla parta hloupoučkých holek, které čekají na toho pravého, který si je vezme. Až o svatební noci. Hloupost. Ten pravý neexistuje. Celou dobu se hihňají jako malé holky a z kostýmu téměř nevylezou. Jedno jsme se s Mattem vsázeli, jestli v něm i spí. Na povinných školních zápasech se neustále smějeme jejich mátožným pohybům, aniž bychom to svedli lépe.

Když hodina konečně skončila, naložila jsem partu do auta a rozvezla je domů. Sama jsem zastavila doma. Sotva jsem otevřela dveře, stála tam mamka. Tmavé vlasy měla stažené šátkem, na sobě košili uvázanou nad pasem a úzké džínsy až k pupíku. Řídila se podle nejnovější módy.

„Tak co, zlato? Jaké to je ve škole?“ řekla radostně. Protočila jsem oči v sloup.

„Asi tak jako vždycky. Jdu večer ven,“ zavolala jsem na ni a zabouchla dveře pokoje. Můj pokoj byl celkem malý, ale útulný. Moji skříň zaplavovaly plakáty s Elvisem a Marilin Monroe. Uprostřed pokoje stála veliká postel s kovovým rámem, který byl ověšený všelijakými serepetičkami. Šla jsem ke skříni a otevřela ji. Co bych si vzala na sebe na párty? Rozhodla jsem se pro tílko zastrčené do vysokých, úzkých kalhot, kožená bunda a podpatky. Upravila jsem si make-up a sešla po schodech dolů.

„Kam jdeš?“ řekla přísně máma.

„Ven s kámošema. Na plácek,“ zamumlala jsem.

„Ne že přijdeš domů opilá,“ řekla, když jsem stála ve dveřích. Pak se zamyslela a těsně než práskly dveře, zavolala za mnou: „Nebo těhotná.“ Zasmála jsem se té představě. Zajímalo by mě, s kým bych asi měla být. Kdybych měla být podle představ mámy, jsem roztomilá uhihňaná roztleskávačka, co čeká na svatbu. Moje duše byla naštěstí po tátovi. Rebelka jak se patří. Naneštěstí táta, který mě dokonce podporoval, zemřel před pěti lety při bouračce.

Naskočila jsem do auta a po cestě k našemu srazu, kde jsem měla vyzvednout ostatní, jsem ještě koupila pár piv u Billa. Zastavila jsem na rohu a všichni naskákali do auta. Dorazili jsme na plácek, zapojili gramofon do elektřiny v takový malý budce a vybalili občerstvení. To se vlastně skládalo jenom z alkoholu, který se nám podařilo shromáždit. Začaly se sem trousit hloučky lidí a brzy se to docela rozjelo. Vzala jsem si pivo a začala se bavit s ostatními. Nějací školní cvoci přinesli trávu, a tak se vzduchem nesl těžký, omamný zápach. Proplétala jsem se mezi lidmi, když jsem viděla, jak Edward nejistě kráčí po příchodové pěšince. Okamžitě jsem vykročila k němu.

„Tak jsi dorazil, Romeo,“ zasmála jsem se.

„Ano, dorazil,“ řekl a rozhlížel se okolo.

„Nedáš si pivo?“ zeptala jsem se.

„Ne, děkuju,“ odmítnul mě zdvořile.

„Tak jak se ti líbí u nás na škole? A kde je Alice?“ zeptala jsem se a přihnula si z láhve. Podívala jsem se mu do očí. Měl je jako tekuté zlato. Zvláštní.

„Alice byla unavená,“ řekl trochu nejistě, „A ano, škola je fajn. Líbí se mi tu,“ řekl s okouzlujícím úsměvem. Vypadal tak trochu jako z jiné doby. Vůbec nezapadal do skupinky našich kluků, kteří vlastně žijí sexem. Nebyl to žádný napomádovanej frája, ale přesto by mohl být oblíbený.

„To jsem ráda. A dej si pozor na Halliersovou. Nemá ráda Glitter girls ani Fixed boys,“ zasmála jsem se.

„Glitter girls a Fixed boys?“ zvedl nechápavě obočí.

„Jo, tak si říkají naše party. Já a holky, které jsou oblíbený, jsou Glitter girls. Vlastně jsme s tím nezačaly mi, začali nás tak nazývat spolužáci. Vick a ostatní z party jsou Fixed Boys. Je to něco, co nás vlastně spojuje. Podle některých jsme jenom jejich ozdůbky, ale ve skutečnosti jsme opravdu nejlepší kámoši,“ vysvětlovala jsem, když jsem se lekla a vykvikla. Jacob ke mně přišel zezadu a objal mě kolem pasu.

„Blbečku,“ vykřikla jsem, a když jsem se vyprostila z jeho spárů, praštila jsem ho letmo kabelkou.

„Au, Bells!“ přejel si rukou po rameni, kam jsem ho praštila. „Hmm, vítáš nováčka?“ změřil si Edwarda od hlavy k patě. Netvářil se dvakrát přívětivě.

„Jo. Edwarde, tohle je Jake,“ ukázala jsem na Jacoba. Jacob byl můj nejlepší přítel, co se týče z kluků. Běl hodně snědou pleť, byl z La Push. Černé vlasy měl střižené nakrátko a měl opravdu svalnatou postavu. Hodně se změnil za poslední rok.

„Nazdar,“ řekl nepřívětivě Jacob a tvářil se tak nějak zhnuseně. Nenápadně jsem mu šlápla na nohu. Nezdálo se, že by z něj byl Edward zrovna nadšený. Raději jsem odstrkala Jacoba k našemu skladišti piva.

„Chovej se slušně, Jaku!“ obořila jsem se na něj.

„Drž se od něj dál, Bello,“ snažil se mě přesvědčit.

„Ne! Proč bych měla?“ zamračila jsem se na něj rozčileně a otevřela si pivo.

„Eh, věř mi. Je divnej,“ řekl nejistě Jacob.

„Můžu se bavit, s kým chci a kdy chci.“ Dupla jsem, jako malé dítě, otočila se k odchodu a odběhla naštvaně do auta.

Mám tady pro vás ještě pár dobových fotek, snad se budou líbit:

Já osobně zbožňuju Elvise, hlavně jeho brzkou tvorbu. Byl k sežrání, ne?

Něčím takovým asi jezdí Bella. Miluju tu dobu. ♥

Další fenomén té doby.

 Nakonec něco k módě.

Doufám, že se líbila i tato kapitola a nebudete šetřit komentáři. Aneb: Jestli se vám to líbí, řekněte to mě, jestli se jám to nelíbí, řekněteto někomu jinému. Ale ne, počítám i se zápornými komentáři a alespoň se dozvím, co je špatně a pokusím se to napravit.

Děkuju,

SarahBell

Autor: SarahBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlatá padesátá - 2. kapitola: