Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zlatá padesátá - 12. kapitola

06.05.2013 (16:00) • SarahBell • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2282×

Jedna od Elvise, pěkný pohled na něj, ne? Pro Kim, která zemřela mladá a krásná.

Elvis Presley - Young and Beautiful - 1957

Víkend jsme strávili doma. V neděli jsme šli k rodině Kim popřát upřímnou soustrast. Její sestra se na mě pohoršeně dívala, jako bych se jí nesnažila pomoct a nechala ji umřít. Mně se ale draly slzy do očí, kdykoli jsem si na ni vzpomněla.

V pondělí jsem nešla do školy, ale místo toho jsem s Bess šla na policii, ale výslech neměl žádný smysl. Ani jedna z nás nevěděla, co se stalo. Matt nás jel vyzvednout na policejní stanici, když mu skončila škola a já se mrtvě sesunula na zadní sedadlo. Všechno se mi točilo hlavou. Kim, v nepřirozeném úhlu a s prodraným krkem. Edward, který tam nebyl. Carlisle, který byl zmatený z jeho útěku. Nic mi nedávalo smysl.

„Jste v pohodě, holky?“ zeptal se Matt, když jsme se posadily.

„Myslím, že jo,“ řekla jsem nepřítomně.

„Ne,“ zamračila se Bess. „Víte, co je na tom to nejhorší? Vůbec jsme ji neznali, chápete?“

„Bess, život už jí nevrátíš,“ řekl smutně Matt a pohladil ji po rameni.

„Ty to nechápeš,“ vykřikla a odhodila jeho ruku. „Jsme tak sebestředný, že si ani nevšímáme těch okolo, a když zmizí, tak si toho málem ani nevšimneme. Jediný, na co myslí většina školy, je to, že v pátek máme volno kvůli pohřbu.“ Bess začala propadat hysterii, což nebyl její obvyklý styl.

„Bess, na tohle nikdo nemyslí. Jeď, Matte,“ řekla jsem, aby Bess nevyskočila z auta a neutekla. Matt mé myšlenky pochopil a šlápnul na plyn. Staré rozvrzané auto jeho táty se se škubnutím rozjelo.

„Co dneska bylo ve škole?“ snažila se Bess otočit list, aby se nerozplakala. Na to byla příliš hrdá.

„Vlastně nic. Všichni drželi smutek. Dneska jsme si s klukama ani nezapálili,“ prohlásil hrdě Matt, aby odlehčil situaci.

„Vsadím se, že jste jenom měli prázdný krabičky,“ snažila jsem se přidat na odlehčení. Nálada byla ale stále na bodu mrazu.

„Chci jít na panáka,“ prohlásila Bess a mrtvě koukala ze předního okýnka.

„Bess, to není dobrej nápad,“ pokusila jsem se jí rozmluvit nějakou hloupost.

„Můžu si dělat, co chci! Matte, vyhoď mě u Wirgiho,“ zavrčela na mě.

„Matte, ne!“ V autě se za jízdy strhla bitka a Matt se urputně snažil udržet oči upřené k silnici.

„Bella má pravdu, Bess. Jedeš domů,“ řekl a zastavil před jejím domem. Bess si založila ruce na prsou a naštvaně vystoupila.

„Kdybyste byli kámoši, tak jdete se mnou a ne proti mně!“ křikla a odkráčela ke svému domu. Přelezla jsem si na místo spolujezdce.

„Díky, Matte,“ zašeptala jsem. Matt se znovu rozjel.

„V pohodě. Nechci, aby udělala nějakou hloupost,“ zvednul smutně koutky. Zbytek cesty proběhl v tichosti, ani jeden z nás neměl co říct. Nebo jsme jen drželi jazyk za zuby, abychom neřekli, co si o tom myslíme.

***

Vystoupila jsem z auta a odploužila se do domu. Chvíli jsem nevěděla coby, ale pak jsem se rozhodla a zvedla jsem telefon. Vytočila jsem číslo, které jsem měla napsané na kousku papíru.

„Carlisle Cullen,“ ozval se pohotově hlas, až se mi zdálo, že to ani jednou nezazvonilo.

„Dobrý den, tady Bella. Je doma Edward?“ zamumlala jsem do aparátu. Chvíli se ozývalo chrastění a pak jsem zase slyšela Carlisleův hlas.

„Bohužel, není doma. Mám mu nechat vzkaz?“

„Ne, děkuju. Uvidím se s ním zítra ve škole.“

„Bello, počkej. Chtěl jsem se zeptat, jestli jsi s tvojí kamarádkou v pořádku,“ zvolal Carlisle na druhém konci linky.

„Já ano, ale Bess se moc nedrží,“ odpověděla jsem.

„Dobře. Kdyby se něco dělo, tak zavolej, nebo jí můžeš přivést do nemocnice.“

„Děkuju, ale nemyslím, že by Bess stála o jakoukoli pomoc. Zatím nashle,“ řekla jsem a položila telefon. Takže Edward se mi vyhýbá a Carlisle má veliké starosti. Co se to krucinál děje?

Byla jsem sama doma, a tak jsem ležela svalená na pohovce. Ležela jsem tam nehybně několik hodin, když mě najednou přepadnul pocit, že nemůžu dýchat. Svezla jsem se na nohy, které se mi začaly třást. Se sípáním a třesoucím se tělem jsem se odšourala ke dveřím a otevřela je. Čerstvý vzduch mi naplnil plíce a já se uklidnila. Rozhodla jsem se jít se projít a trochu si pročistit hlavu. Šla jsem naší ulicí a směrem k parku.

V parku na lavičce jsem spatřila nějakou postavu. Než jsem došla až sem, už se setmělo a rozsvítilo se pouliční osvětlení. Postava se třásla a od úst jí šla pára. Něco se jí zablýsklo na zápěstí a já poznala náramek, který dal Vick Bess.

„Bess? Co tu děláš?“ promluvil jsem a šla pomalu k ní. Ona zvedla hlavu a podívala se na mě uslzenýma očima. Houpala se dopředu a dozadu.

„Co tu děláš ty? Běž pryč,“ zamumlala, ale vrhla se mi kolem krku. Vzala jsem ji do náručí a začala zahřívat její promrzlé tělo. Táhnul z ní alkohol a pořád se třásla.

„Bess, kolik jsi toho vypila?“ řekla jsem a snažila se jí podívat do očí. Zorničky měla vytřeštěné a oči zarudlé. Podle mého odhadu toho v sobě měla opravdu hodně.

„Jenom trošku. Musela jsem zapít Kim,“ zamumlala opilecky a ukázala mezi prsty asi tak dva centimetry, čímž značila množství alkoholu.

„Tak pohni, jdeme domů,“ řekla jsem a dala si její ruku kolem ramen. Druhou rukou jsem ji vzala kolem ramen a pomalu jsme vyrazily pryč.

„Bells, já nemůžu domů,“ zafňukala Bess.

„Jdeme ke mně. Pokusíme se tě zprovoznit,“ řekla jsem a začala ji táhnout k našemu domu. Odemkla jsem a vtáhla ji dovnitř. V domě bylo stále zhasnuto, a tak jsem ji vtáhla do obýváku a šla se podívat do kuchyně po nějaké kávě. Místo toho jsem na lince našla vzkaz od mamky. Tima zase nechala u kamaráda a jela k Philovi. Takže budu mít celou noc na to, aby Bess byla dobrá na zítřek. Zvedla jsem telefon a vytočila známé číslo.

„Beningtonová,“ ozval se hlas Bessiny mámy.

„Dobrý den, tady... tady Bella. Chtěla jsem vám říct, že Bess dneska přespává u mě. Chce se trošku zmátořit z toho pátku,“ začala jsem nervózně lhát.

„Ale jistě, Bello. Já už nevěděla, co s ní. Je jak tělo bez duše,“ povzdychla si. No, teď opravdu je.

„Dobře. Tak... nashledanou,“ řekla jsem a rychle položila telefon. Našla jsem kávu a dala konvici na sporák.

Když byla káva hotová, vzala jsem hrnek do ruky a šla do obýváku. V pokoji byl odporný puch zvratek a Bess ležela zkroucená na zemi a dýchala jen mělce. Vykřikla jsem a hrnek se rozlétnul po podlaze. Doběhla jsem k ní. Puls jí vynechával, ztrácela vědomí a téměř nedýchala. Odhadovala jsem to na otravu alkoholem. V tu chvíli jsem nevěděla, co dělat. Bess bylo sedmnáct a do nemocnice jsem ji vzít nemohla. Sama ji zachránit nedokážu. Pak jsem si uvědomila, že je jenom jeden doktor, kterému můžu důvěřovat. Podložila jsem Bess hlavu a třesoucí se rukou jsem vytočila číslo.

„Esme Cullenová,“ ozval se neznámý hlas, opět pohotově.

„Dobrý den, tady Bella Swanová,“ řekla jsem roztřeseně.

„Ach, Bella...“ řekla mile a chtěla mi položit otázku. Odpověděla jsem dřív, než to vyslovila.

„Potřebuju mluvit s Carlislem!“ vyhrkla jsem naléhavě. On telefon okamžitě přebral.

„Co se děje, Bello?“ zeptal se starostlivě.

„Bess, ona... myslím, že má otravu alkoholem a do nemocnice nemůžu, nebylo jí jednadvacet!“ To už mi po tváři sklouzla slza.

„Pojedu tam. Hlavně ať dýchá!“ řekl Carlisle a dal se na cestu. Ještě jsem slyšela, jak vykřiknul Edwardovo jméno.

„Bello, jsi v pořádku?“ ozval se důvěrně známý hlas.

„Já jo, ale bojím se o Bess,“ zavzlykala jsem.

„Carlisle tam hned bude. Obrať ji na bok,“ začal mi rozdávat pokyny. Odložila jsem telefon a začala převracet Bess na bok. Na chvíli otevřela oči, zalapala po dechu a pak přestala reagovat.

„Edwarde, ona nedýchá!“ zakřičela jsem do telefonu a sledovala, jak Bess modrají rty.

„Umělé dýchání!“ vykřikl v odpověď tak, že jsem to slyšela i z odloženého telefonu. Pokusila jsem se o to, co mi radil. Z Bess byly cítit zvratky a směsice alkoholu. Před domem se ozvalo parkování auta. Dveře se rozrazily a vmžiku u mě stál Cullen. Odstrčil mě a ujal se lékařské péče. Chvíli ji dával umělé dýchání, a když jsem slyšela, že dýchá, zvednul ji a položil na pohovku. Vytáhnul z příruční brašny nějakou stříkačku a píchnul jí to do žíly.

„Bude v pořádku,“ ujistil mě a nadzvednul jí víčko. Do prázdného bělma vklouzla duhovka se zorničkou a druhé oko se otevřelo také.

„Co se děje?“ řekla chraplavě Bess. Vrhla jsem se jí kolem krku.

„Víš, že jsi úplně blbá, že jo?“ zamumlala jsem a pustila ji. Chvíli jsem na ni mrkala, a pak jsem se zhroutila k zemi já.

„Bello!“ Carlisleův hlas se nesl z veliké dálky.

„Bello!“ Teď to byl jiný hlas. Povědomější. Známější. Milovaný. Rychle jsem se k němu přiblížila a nabyla plného vědomí. Prudce jsem se posadila a vrhla se Edwardovi kolem krku. On překvapeně zalapal po dechu a objal mě.

„Bess! Je v pořádku?“ vykřikla jsem a odtáhla se.

„Je v pořádku. Spí v pokoji pro hosty,“ začal mě ujišťovat Carlisle.

„Jsi v pořádku?“ snažil se ujistit Edward. Otočila jsem se tázavě na Carlislea.

„Bude v pořádku. Jenom toho na ni bylo moc,“ řekl Carlisle. „Tak já půjdu zkontrolovat Bess.“ Významně se podíval na Edwarda a zavřel za sebou dveře. Edward si mě znovu přitáhnul do náruče a pevně mě stisknul.

„Dobrý, Edwarde. Rozmačkáš mě. Mně nic není. Já nic nepila,“ zahuhňala jsem mu do košile.

„Jsem rád, že jsi v pořádku,“ zašeptal a povolil stisk. Zadíval se mi do očí, ale ty jeho nebyly dokonale zlaté, ale černé jako uhel. Zamračila jsem se nad tím, ale on si toho zřejmě nevšimnul. Najednou na mě padla únava a já zívla. Pomalu jsem se svezla zpět na postel. Stáhla jsem ho vedle sebe.

„Zůstaneš tady se mnou?“ zamumlala jsem ospale. On mě místo odpovědi omotal rukama a políbil mě do vlasů. Chvíli jsem se držela vzhůru, ale nakonec jsem propadla světu spánku.

Tak doufám, že se vám to líbí, myslím že se to začíná rozvíjet, tak snad se to líbí. Doufám, že se budete těšit na další kapitolu.

SarahBell

Autor: SarahBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlatá padesátá - 12. kapitola: