Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zkouška z filozofie - 5. kapitola

22.04.2012 (07:45) • Klausule • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1416×

Naši byli vážně docela v šoku, že jsem se tam takhle objevila, ale měli radost. A můj drahý tatínek div neskákal radostí, když jsem mu oznámila, že půjdu i na ten ples.

Bohužel jsem se nemohla zdržet, protože jsem ještě potřebovala k Lewisovým, a pak se připravit na ples. Pan Lewis ani moc nenadával, když jsem mu ‚promlouvala do duše‘, asi se smířil s faktem, že s tím nic nenadělá. Každopádně mi slíbil, že se pokusí být milejší, což byl v podstatě záměr, takže se dá říct ‚mise splněna‘.

Zhruba v deset hodin jsem si už popovídala s úplně každým a pan svědek nikde. To mi připomíná. Že vlastně nevím, jak se jmenuje, musím se na to Lucy zeptat. Vykročila jsem a do někoho narazila.

„Pardon,“ zarazila jsem se, „pane profesore, co tady děláte?“ Pan profesor se zasmál a pustil mě.

„Pana profesora si nechte do školy? A co se vaší otázky týče tak jako profesor bych se na to měl spíše zeptat já, nemyslíte?“

„To samozřejmě ano, já zde mám rodinu, ale neřekl jste náhodou, že si mám nechat pana profesora do školy?“ Pan profesor Masen se opět rozesmál. „Takže se znovu ptám, co vy tady děláte? Vždyť prázdniny nejsou.“ Pan Masen se usmál a odpověděl mi.

„To máte pravdu, prázdniny nejsou, ale já do školy nastupuji až za měsíc a vás jsem zkoušel proto, že pan Haller musel narychlo odjet.“ No dobře, ale říct mi to mohl. Někdy mi přijde, že pan profesor  Haller je tak zabraný do svých myšlenek, že vůbec nežije v naší dimenzi.

„Á, Bello, tady jsi. Jé , Edwarde, vy se znáte? Pávě jsem vás hledal, abych vás představil, ale vy to, jak se tak koukám, nepotřebujete.“ Mike vypadal docela zaskočeně, ale počkat představit nás? Ne, to není pravda, to nemůže být on!

„Ehm. Miku, proč jsi nás chtěl představit?“ Bohužel to byla jen řečnická otázka.

„No hádej, Bellinko.“  Mike se jen potutelně usmál.

„Hele, Miku, mě by to taky zajímalo,“ přidal se ke mně pan Masen.

„Teda vy máte vedení. Takže, Belli, tohle je, Edward, můj svědek a až do svatby dobrovolný otrok Lucy a, Edwarde, tohle je Lucyina velmi dobrá kamarádka a hlavní družička v jedné osobě, Bella.“ Tak a už je to jistý.

„Tak to bych vás mohl požádat o tanec, když už teď nejsem jen váš profesor, co myslíte?“

„No, Edwarde, já ti do toho nechci mluvit, ale to bych nedělal.“ Co to ten Mike říká, vždyť já tancuji skvěle.

„Proč?“ Náš pan svědek vypadal taky zaraženě

„No tak za prvé, Bellinka tancovala závodně, tak abys to taky nemusel udýchat a za druhé, právě jsem mluvil s Jacobem, to byl její taneční partner, a ten by asi nebyl moc nadšený, že dá v tanci Bella přednost tobě před ním.“ Tak to snad nemyslí vážně. Už jsem mu chtěla hezky od plic něco říct, když…

„Bello!“

„Jacobe!“ Jacob se za mnou z ničeho nic objevil a už mě objímal.

„Tak co? Ukážeme těm dřevům tady, jak se tancuje?“ Jacobovi se zajiskřilo v očích.

„No víš, už tě někdo předběhl,“ podívala jsem se na pana svědka.

„To je v pořádku, Bello, vždyť si můžeme zatancovat pak.“ Bello? Já, mu taky neříkám Edwarde!

„No, a je to vyřešeno,“ konstatoval Jacob a než jsem stihla něco říct, už jsme byli na parketě.

Když jsme dotancovali, sklidili jsme dokonce i potlesk. S Jacobem jsem se rozloučila a šla za Lucy a Mikem. A to byste neuhodli, koho jsem místo nich našla. Bingo. Pana Masena.

„Musím uznat, že měl Mike pravdu.“

„Jak to myslíte?“

„Nemohli bychom si tykat?“

„Vyhýbáte se mojí otázce, pane Masene.“ Pan Masen se zasmál.

„A vy se vyhýbáte mojí, slečno Swanová.“ Tak takhle on na mě, jo? Jak chce.

„Ale já se zeptala první. Až odpovíte vy mně, tak odpovím já vám.“

„Vyhrála jste. Teď mám skutečně strach vás požádat o tanec, je vidět, že jste profík.“ To už jsem tu naší dětinskou hádku nevydržela a vybuchla smíchy.

„Tak profík, už nejsem nějaký ten čas. A souhlasím,“ pronesla jsem, když jsem byla schopná  promluvit.

„S čím konkrétně souhlasíte?“ Tak pan svědek neví?

„S tím tykáním.“

„Myslíte to vážně? Vy souhlasíte? Nevadí vám, že jsem váš profesor?“ O co mu sakra jde?

„Copak, pane profesore, rozmyslel jste si to?“

„Ani omylem. Edward,“ podal mi ruku.

„Bella,“ podala jsem mu jí nazpátek.

„Víš, myslel jsem, že na to nepřistoupíš, protože jsem profesor.“

„No, to sice jsi, ale docela sympatický profesor a navíc jsi i svědek na svatbě mojí kamarádky a vzhledem k tomu, že ses nechal dobrovolně zotročit od Lucy, tak spolu asi budeme trávit opravdu dost času.“

„Sympatický?“

„No, oba dva víme, že ta zkouška nebyla zrovna nejtěžší.“

„To tedy ne, ale chvátal jsem na letiště. Pravděpodobně jsme letěli i stejným letadlem.“ Usmál se na mě. Musím říct, že je pan profesor opravdu velmi milý a taky opravdu hezký. Ježiši co to tu plácám! S tykáním jsem souhlasila samozřejmě jen kvůli svatbě, jinak by to nepřicházelo v úvahu. Z mých myšlenkových pochodů mě vytrhl známý hlas…

„Bello?“

Otočila jsem se a nemohla uvřít svým očím.

Velmi se všem omlouvám za čekání a doufám, že se moc nezlobíte. Až do 24. dubna to s kapitolkami bude vypadat bledě, ale pak se to stoprocentně zlepší. Jinak moc děkuji za komentáře. Ani nevíte, jakou z nich mám radost. Všem děkuji za trpělivost a doufám, že vás tahle kapitola nezklamala.

Autor: Klausule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zkouška z filozofie - 5. kapitola: