Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zkouška z filozofie - 4. kapitola

09.04.2012 (15:00) • Klausule • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1288×

Probudila jsem se do slunečného rána a… to není možné, já cítím lívanečky? Vydala jsem se po čichu. Ten pohled byl k nezaplacení. Mike se krčil s vražedným výrazem v koutě a Lucy, s taktéž vražedným výrazem, dělala ony lívanečky. Nebylo těžké uhodnout důvod toho, že se vraždili pohledem. Předpokládám, že Mike se opět nemohl udržet, a ty lívance nejedl div ještě syrové.

„Ahoj, Bello!“ vítali mě hned Lucy s Mikem.

„Nazdárek, co tu strašíte takhle brzo?“ Oba se jen tak nějak divně zatvářili a Lucy přede mě postavila talíř s lívanci.

„No, víš… my bychom potřebovali pomoct, a to fakt dost,“ začala Lucy a tvářila se, jako by na tom, jestli jim pomůžu, závisel celý svět.

„Lucy, co kdybys konečně přestala chodit kolem horký kaše a řekla mi to? O co jde?“ Z Lucy to lezlo jak z chlupatý deky.

„Tak fajn. Jde o taťku. Chtěli jsme tě požádat, jestli bys s ním nepromluvila.“

„Počkej, vy po mně chcete, abych přesvědčila tvého otce o tom, že Mike je pro tebe ten pravej?“

„No, tak nějak.“ Tak to je fakt super.

„A ty si myslíš, že mně se podaří během pár týdnů něco, co vám se nedaří roky?“

To snad není možný. Ti dva si myslí, že umím čarovat.

„Bello, má tě rád skoro jako vlastní dceru. Jestli je na tomhle světě někdo, kdo svede přesvědčit pana Lewise, že fakt nejsem takovej hajzl, jak si myslí, tak jedině ty,“ vmísil se do hovoru Mike.

„Tobě se to mluví.“ Ach jo, ti dva musí být fakt zoufalí, když žádají mě, budoucího psychologa, o pomoc.

„Bello, prosím, na tebe táta dá!“

„Tak jo. Vyhráli jste. Zítra za panem Lewisem zajdu a promluvím mu do duše,“ rezignovala jsem a Lucy mi za ohromného výskotu skočila kolem krku.

„Lucy, asi budu hluchá.“

„Jasně, promiň. Díky moc!“

„Ale aby bylo jasno, nic neslibuji, jen si s ním promluvím.“

„Tak, dámy, nebudu rušit musím do práce a vy si na stopro vystačíte samy,“ rozloučil se s námi Mike a už byl v tahu.

„Lucy, nevdáváš se ještě před ukončením vysoký z nějakého specifického důvodu, že ne?“

„Bello, co si to o mně myslíš?! Jasně, že ne. Prostě se chceme vzít.“

„Dobře beru na vědomí.“ Bylo by to sice divný, že zrovna naše odpovědná Lucy je těhotná, ale zeptat jsem se musela.

„Jo, málem bych zapomněla. Zastaví se tu brácha a donese ti šaty na ples.“ Cože?! Na ples?

„Na jakej ples?“

„Jé, promiň, já ti to neřekla, viď? Takže, dneska je ples na počest dvacátého výročí existence firmy a mého i tvého tatínka by moc mrzelo, kdybys tam nepřišla, takže jsem ti, hned jak jsem se dozvěděla, že tu na ten ples budeš, sehnala naprosto dokonalý šaty. Nehledě na to, že tobě by to bylo taky líto, že bys tam nešla, že jo?“ Lucy je prostě poklad.

„Díky moc. Jak to děláš, že jsi vždycky o krok napřed?“

„To jsem prostě já! Jé, a ještě něco, na ten ples tu bude i Mikeův svědek, tak se s ním aspoň poznáš.“ To se mi snad zdá! Lucy mi chce zase někoho dohazovat.

„Lucy!“

„Klid, já vím, že o žádný vztah nestojíš, jen je potřeba vás seznámit.“

„A proč proboha?“

„Ty máš teda po ránu vedení. Jelikož jsi má velmi dobrá kamarádka, znám tě od malička a naši tatínci mají spolu firmu, tak mi jdeš za svědka a hlavní družičku. Jdeš, že ano?“

Lucy nahodila štěněčí pohled.

„Jasně, že půjdu a ráda!“

„Super. Díky, Belli.“

„Ale nějak mi není jasný, proč musím znát Mikeova svědka.“

„No, budeš mi se svatbou pomáhat, ne?“

„To je přece jasný.“

„No a on, jakožto svědek ženicha, bude taky zapřáhlej.“ Že mě to překvapuje, to by nebyla Lucy, kdyby všechny nezaúkolovala.

Zbytek odpoledne jsme si povídaly o šatech, květinách, místu konání, no prostě o svatbě a já měla první úkol. Dojít s mužskou částí osazenstva vybrat obleky, tedy samozřejmě na etapy, protože Lucy s Mikem mají každý sice jen jednoho bratra, ale celkem dost bratranců.

Takže zítra se vydávám s Georgem, což je bratr Mikea a panem svědkem do obchodu s obleky.

Po obědě se Lucy vydala do školy a já očekávala jejího malého brášku Davida. No, malého letos bude maturovat, ale nemůžu si pomoct, pořád ho vidím, jak si hraje s autíčky.

Asi kolem půl třetí se tu stavil David. Stál ve dveřích a vakem na šaty a vypadal vážně dost komicky.

„Ahoj, pojď dál.“

„Nazdárek,“ odpověděl jako vždy pln optimismu. Zajímalo by mě, kam na to chodí.

Povídali jsme si celkem asi dvě hodiny a on se začal chystat k odchodu.

„Počkej já pojedu s tebou, auto mám totiž ve Phoenixu a chci se ještě před plesem stavit k vám a hlavně k našim.“

„Jo, jasně, ale já myslel, že vaši ti koupili jedno auto i na tady, ne?“

„Jo, to jo, ale to auto je u našich,“ odpověděla jsem mu a pádila se převléct.

„Tak dělej zítra píšem z dějin umění a já se na to ani nekoukl.“ No jo, bručoun jeden.

„Dobrý, můžeme!“

Autor: Klausule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zkouška z filozofie - 4. kapitola: