Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zkouška lásky - kapitola 9.

31.07.2010 (17:45) • Tezzynkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1852×

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Pomalu a opatrně jsem zvedla ruku a konečky prsů přejela po Edwardově tváři.

„Proto jsi tak studený? Vy všichni?“ zašeptala jsem potichu, ruku stále na jeho tváři. Jen přikývl. Nedíval se mi do očí, ale kdyby ano, viděla bych v nich strach. Asi čekal, že se ho začnu bát, ale já se místo toho začala neuvěřitelně smát. Přitáhla jsem si jeho tvář a dala mu ten nejvroucnější polibek, jaký kdy kdo dal.

„Bello...?“ Byl udivený, překvapený, ale já nereagovala a dál se k němu tiskla.

„Víš, moc jsem se bála, že mi umíráš, nebo něco takového. Ani nevíš, jak moc se mi ulevilo.“ A dál jsem ho líbala na tvář. Až jeho ruce utvořily pouta na těch mých a on vyděšeně pohlédl do mých očí.

„Ty – Ty se mě nebojíš?“ vyřkl nevěřícně. Možná až teď mi došlo, o čem mluví. Kdo doopravdy je..
„Upír?“ Musela jsem se ujistit. Edward přikývl. „Ale.. Jak? Jak je to možné?“

Konečně se trochu uvolnil. Přesto to nebyl můj Edward, to napětí z něj přímo pramenilo. Nadechl se a začal vyprávět. Visela jsem na každém jeho slově a pečlivě všemu naslouchala. Vyprávěl mi o svém lidském životě, o tom, jak ho Carlisle zachránil. Bylo mi na umření, když jsem zjistila, jak málo stačilo k tomu, abych Edwarda nikdy nepotkala. Jak málo stačilo k tomu, aby tenkrát zemřel...

„Teď víš celou pravdu. Jestli nechceš... Jestli nechceš už pokračovat, pochopím to,“ povzdychl si.

„Jak tohle můžeš říct?“ vyhrkla jsem. „Samozřejmě, je to pro mě šok, ale miluji tě a na tom se už nikdy nic nezmění.“ Jakmile jsem to dořekla, Edwardovi se zaleskly oči a přitáhl si mě blíž do naruče.

„Teď už víš, proč si nemáš o mě a o mou rodinu dělat starosti. James není schopný nám jakkoliv ublížit. Ale tobě ano,“ zavrčel, „ale nemusí to tak být. Hned teď můžeme odjet a už se nikdy nevrátit. Můžu ti dát vše, po čem jen toužíš a to vše beze strachu,“ přesvědčoval mě. Jak jsem mu mohla říct, že nemůžu?

„Edwarde,“ zašeptala jsem a sundala jeho dlaně z mých tváří, „já Jamese nemůžu opustit. Ne teď. On... dal mi všechno, postaral se o mě, když jsem to nejvíc potřebovala. Kdyby mě tenkrát nechal stát na tom chodníku, umřela bych. Kdybych ho teď opustila, jak bych se na sebe mohla ještě někdy podívat do zrcadla?“ Bolelo mě každé slovo, ale byla to pravda. Nikdy bych si neodpustila, jak jsem se k němu zachovala. Místo toho ho podvádím a zároveň ubližuji i Edwardovi.

„Nikdy jsi nebyla v jeho hlavě. Nemáš ani ponětí, jak moc je zlý a krutý,“ vrčel. Tohle byla slepá ulička, pomyslela jsem si. Edward si stojí za svým a vždycky stát bude stejně jako já.

„Já vím, jak se chová k ostatním, ale mě nikdy nezkřivil ani vlásek. Vždycky mi dal vše, o co jsem si řekla, co jsem chtěla a co jsem potřebovala. Byla by to ode mě zrada a podlost. Dej mi ještě pár měsíců,“ poprosila jsem ho, ale když vytřeštil oči, začala jsem přemýšlet o svých slovech. „Dobrá, tak teda jen měsíc. Vím, že mě James nikdy nepustí, ale mohla bych s tvojí pomocí třeba sehrát vlastní smrt. Mohla bych se stát obětí dopravní nehody nebo únosu.“ Povzbudivě jsem se na Edwarda usmála a on mi naštěstí úsměv oplatil.

„Už to nebude dlouho trvat,“ usmál se a vtiskl mi polibek do vlasů.

Srdce mi stále ještě tak bušilo, nebo se mi to jenom zdálo? Sama jsem neznala odpověď. Myslím, že popis mého já bylo chtivá. Ano, přesně tak. Chtěla jsem Edwarda, chtěla jsem po všech možných stránkách. On byl moje největší a jediná droga.

S třesoucími prsty jsem otevřela hlavní dveře od domu a zamířila si to ke schodům. Na jejich úpatí se zjevil James. Až o několik vteřin jsem si uvědomila, jak se tvářím. Moje tváře hořely a já se smála. I James mi úsměv oplatil.

„Copak má paní dělala?“ zeptal se a v jeho očích plály jiskřičky.

„Nic zvláštního. Byla jsem nakupovat s Alicí,“ usmála jsem se a vyšla schody. Když jsem ho na jejich úpatí míjela, chytil mě za ruku. Ale nebylo to gesto lásky nebo pozornosti. Tohle James nikdy nedělal. Podívala jsem se do jeho očích, ale nic jsem v nich nevyčetla.

Ale pak mou ruku pustil a s úsměvem, který stále jeho tvář neopustil, odešel po schodech dolů. Myslela jsem, že se mu daří v práci, ale to nebyl přesně ten úsměv...

Vstoupila jsem do ložnice a začala z tašek vyndavat nakoupené oblečení. Každý kousek jsem natáhla na postel a pak ho zavěsila do skříně na ramínko, nebo jej složila a dala do komody.

Kochala jsem se modrým tričkem, když se za mnou ozvalo zavrzání dveří. Nevšímala jsem si Jamese, než mě chtivě, řekla bych až surově, objal kolem boků a rty přesunul k mému uchu.

„Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se.

„Ano, Isabello, potřebuji.“ A jeho ruce bloudily po mém těle. „Potřebuji být na chvíli sám se svou ženou. To chci tak moc?“ zeptal se a já ucítila jeho rty na svém krku. Dřív mi to nevadilo, ale teď jsem se otřásla. „Potřebuji být na chvíli sám se svou věrnou ženou...“

Moje srdce začalo tlouct až moc silně. Před očima se mi zatmělo a moje nohy byly celé z rosolu. Prosím, prosím, že to není pravda!

Jeho prsty se mi zaryly vší silou do boků a já usykla. Jenže jeho to nezajímalo. Chtěl víc, chtěl víc mé bolesti a mého utrpení. „Řekni,“ procedil nenávistě mezi zuby, „co by měl udělat muž ženě, které by snesl i modré z nebe a ona se mezi tím válí s nějakým malým sráčem?!“ A jeho paže se přesunula na můj krk, který začal nenávistě drtit.

„Jamesi, prosím,“ vzlykla jsem a po tváři mi začaly téct slzy. Hrubě mě od sebe odstrčil a hodil na postel.

„Tak ty prosíš? Ne, ne! Za chvíli začneš prosit!“ V jeho očích plála zloba a nenávist. Hrubě se po mě ohnal a vší silou mě praštil do obličeje, až se z mého nosu spustil proud krve. Věděla jsem, že to nejhorší mě teprve čeká. Znovu se napřáhl a dál mě tloukl do tváře. Prosila jsem a škemrala, ale nic nepomáhalo. Naopak jako by se víc a víc rozčiloval a dával to patřičně najevo.

Hrubě mě chytl za vlasy a táhnul po pokoji. Rukama jsem se chytla nohy postele a doufala, že získám nějaký čas a James se uklidní, ale to bych ho nemohla tak dobře znát.

Edward

Zuřivě jsem drtil volant a bylo to poprvé, co mi moje auto připadalo nedostatečné. Pořád jsem si v hlavě opakoval Alicinu vizi a nenáviděl sám sebe. Kdybych se jí nepřipletl do života, nikdy by se to nestalo. Ale James byl tyran, který se nezastaví před ničím. Chtěl jsem to z hlavy dostat a dával si falešné naděje, že přijdu brzy a zachráním ji. Živě jsem si dokázal představit, jak drtím Jamesovi kosti na prach a on prosí o milost. Nejdřív bych se ale postaral o Bellu, o mou sladkou Bellu, která má patřit jen mě. Věděl jsem, že kdyby si vybrala kohokoliv, nechal bych ji jít. Chtěl jsem pro ni jen to nejlepší a to znamenalo cokoliv by si zvolila. To já k ní cítil lásku, to já bych pro ni obětoval vše. Ale James... Ta zrůda chtěla jen Bellinu krásu a mládí, nic víc ho nezajímalo. Za několik let by ji vyměnil za jinou a tak by to pokračovalo až do jeho smrti. Do smrti, která ho navštíví dřív, než si myslí. Když jsem zabočil do ulice, kde bydlela Bella s tím zmetkem, na nic jsem nečekal a zbytek doběhl. V tu chvíli mi bylo jedno, jestli mě někdo uvidí, ale rozsáhlá upíří mysl mi dovolovala kontrolovat myšlenky lidí.

Byl jsem zmatený a zoufalý zároveň, když jsem postřehl stěhováky v Belliném domě. Oběhl jsem stěhovací vozy a doslova vpadl do domu. Vnímal jsem každou myšlenku v domě, až jsem našel tu dívku, Marii, která tu pracovala jako služebná. „Marie?“ oslovil jsem ji a její myšlenky byly celé zmatené.

„Pane Cullene, pan a paní Serasovi se stěhují. Myslím, že teď by měli být na letišti,“ odpověděla mi na ještě nevyřčenou otázku. Podle jejích myšlenek jí dal dnes James volno stejně jako ostatním v domě. Marie odešla, aby si dobalila věci, jelikož jí James sebou nevzal a místo toho ji vyhodil.

Chtěl jsem jít prohledat dům a hlavně jeho pracovnu, ale všechen nábytek i osobní věci byly pryč. Když se mi v kapse rozezvučel mobil, okamžitě jsem ho přijal a uslyšel Aliciin zvonivý hlas: „Edwarde, vidím Bellu v Mexiku. Je v pořádku, i když je dost potlučená, neboj se o...“ Mobil jsem zaklapnul a hnal se zpět k autu. Věděl jsem, kam mám namířeno. Najdu ji, najdu! Na letiště jsem se dostal poměrně brzy, i když ani to mi nepřipadalo dost rychlé. Pochybuji, jestli existuje rychlost, která by mi v té chvíli připadala dostatečná. Seděl jsem v sedadle první třídy a letěl přímo do Mexiko City. Ignoroval jsem oplzlé myšlenky letušek a pasažérek a raději hleděl z okna, abych si utřídil myšlenky. Díval jsem se na mraky, než jsem byl nucen stáhnout okénko, aby mě neprozradilo sluneční světlo. Když mi opět zazvonil mobil. Jindy bych ho nechal, ale věděl jsem, že by mi Alice nevolala jen tak. „Edwarde?“ slyšel jsem její vystrašený hlas.

„Alice? Co je?“ I když jsem nechtěl, byl jsem vyděšený. Co by tak Alici mohlo vyděsit? Moc dobře jsem to věděl, ale nikdy bych si to nepřipustil.

„Její budoucnost zmizela,“ odpověděla má sestra se strachem v hlase.

Shrnutí