Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zkáza Volterry - 9. kapitola

30.01.2011 (21:45) • neneneci • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1044×

9. kapitola

Pohled: Hanka

„No to je snad sranda, ne?“ řekla Terka a já neschopná slova jsem jí nemohla odpovědět.

Stále jsem se dívala do zrcadla a sledovala, jak jsem se změnila. Nebyla změna jen v barvě očí, ale také v barvě pleti. Měla jsem světlejší pleť než před tím, mé vlasy se více leskly a vlnily se v pravidelných prstýnkách až do půli zad.

,Ona snad usnula ne?´ řekla ségra a já se na ni otočila.

„Ne, neusnula, proč? Ptala jsi se na něco?“ zeptala jsem se jí.

„Cože, ty jsi mě slyšela? Vždyť jsem to neříkala nahlas,“ vykulila oči a měla údivem otevřenou pusu.

Chvíli se na mě takto dívala a já čekala, kdy jí vypadnou oči a začnou pochodovat po pokoji, nebo kdy jí z otevřené pusy začnou odkapávat sliny.

„Ccc,“ zasyčela, zavřela pusu a naštvaně se ke mně otočila zády.

„Já neslintám, abys věděla,“ řekla a stále se na mě odmítala podívat.

„Jak víš, co jsem si myslela? Jsi snad Edward?“ řekla jsem jí nakrknutě a založila si ruce.

„Cože? Jak jako myslela? Vždyť jsi to řekla nahlas, ne?“ zeptala se a zase se tvářila, jak kdybych před ní stepovala nahá. V tu chvíli mi něco docvaklo.

„Už to mám?“ vykřikla jsem a Terka si leknutím málem ucvrnkla do trikotu.

O PÁR LET POZDĚJI

,Tak kam?´zeptala jsem se pomocí myšlenek Terky.

,Na hlavní bránu, tam to ještě nebylo,´ poslala mi nazpět také pomocí myšlenky a já málem vybuchla smíchy, ale Terka mě rychle zatáhla k oknu, kde nás schovala za závěs, protože si všimla, že naším směrem někdo jde. Rychle jsem se uklidnila a čekala, kdo to bude. Zpoza rohu vyšel Demetri a mířil si to naším směrem.

Rychle jsem okolo nás roztáhla štít, aby Demetri nezachytil náš pach a tlukot srdce.

Přešel okolo nás bez povšimnutí, a až když jsem si byla jistá, že je dost daleko, stáhla jsem zpět svůj štít a nahlas si oddechla.

,To bylo o fous,´ poslala mi Terka pomocí myšlenky a já se zmohla jen na jedno velké přikývnutí.

Kdyby nás tu někdo načapal, tak se z toho asi živé nedostaneme. Aro nám totiž před týdnem dal domácí vězení, takže bez jeho souhlasu nesmíme vyjít z našeho pokoje. Prý potřebuje přichystat vše na jeho oslavu, která se má konat za dva dny, a nechce, abychom mu překážely a všem dělaly naschvály.

Dělat naschvály to je naše. Už jsme tu asi padesát let a není den, kdy bychom někomu něco neudělaly. Nejvíce si děláme srandu z Jane a Demetriho. Jejich naštvané obličeje vždycky stojí za to. Jane si vždy jde stěžovat k Arovi, ale Aro ji pokaždé jen odbyde a řekne jí, ať se k nám chová slušně. Aro nás má totiž rád, i přes to jak si z něj stále střílíme. Nejspíš za to může naše schopnost, která se Arovi líbila ještě před tím, než nás proměnil. Chudáček ale neví, že to není jediná naše schopnost, kterou máme, ale o ostatních našich schopnostech před Arem opravdu nemáme v úmyslu mluvit. Ještě by nás zkoumal jak bakterie a dělal by na nás pokusy jako na těch ubohých vlcích, co ubytoval dole v hladomorně. Ti chudáčkové jsou už tak vyhládlí a vyhnaní práškama, že když se promění, vypadají spíš jako ratlíkové než jako krvelačné vlčí bestie.

Znovu jsme tedy vyšly směrem, kterým jsme měly namířeno před tím, ale teď jsme si dávaly o hodně větší pozor. Když jsme došly k našemu cíli, což byla hlavní brána, rozhlédly jsme se okolo, a když jsme se ujistily, že nikde nikdo není, vytáhly jsme z našich mikin spreje a začaly s naším uměním. Po dokončení jsme se na to podívaly z dálky a musely jsme se pochválit. Opět se nám to povedlo.

Náš výtvor byl nasprejován přes celou hlavní bránu a vypadal asi takto. 

Aro z toho zuřivostí praskne. Má mu dnes přijet totiž návštěva na tu jeho oslavu narozenin, a až tohle uvidí, tak se z toho přinejmenším zcvokne.

Rychle jsme tedy popadly naše věci a upalovaly do našeho pokoje, aby na nás náhodou nepadlo podezření.

Když jsme zapadly do dveří, chvíli jsme se vydýchávaly a pak jsme se obě svezly po dveřích dolu, kde jsme se pochechtávaly. Všimly jsme si našich dvojnic, které jsme si před tím udělaly,, a rychle je stáhly zpět do nás, protože kdyby tohle někdo viděl, nejspíš bychom se z toho bez vysvětlování nedostaly. Pak jsme vstaly a šly se posadit na gauč. Hned jsem sáhla po ovladači a pustila televizi. Hodila jsem tam nějaký hudební kanál a zavřela oči. Chvíli jsem přemýšlela o všem, co se nám tu za těch padesát let stalo, a při tom jsem se usmívala.

Jak jsme očekávaly, ani ne za hodinu jsme uslyšely, jak se před hradem ozývají kola aut, a my věděly, že přijíždějí hosté, kteří tu budou ubytováni do doby oslavy.

Ani ne do půl hodiny k nám do pokoje vtrhl Aro a vypadal, jakoby chtěl brečet a vraždit zároveň.

My jsme stále nehnutě seděly a dívaly se na televizi.

Aro se na nás chvíli díval a pak se odhodlal a šel si k nám sednout.

„Děvčata, děvčata,“ začal se svým rozhovorem a smutně při tom kroutil hlavou. „Proč jste mi to udělaly?“ dodal ještě a my konečně odtrhly hlavu od televize. Zněl totiž vážně smutně.

„A co jsme ti udělaly, Aro? Vždyť jsme dnes celý den byly tady. I Demetri ti to může potvrdit, vždyť tu byl s jídlem,“ řekla Terka a mrkla na mě.

„Ano, Aro. Co jsme udělaly?“ zeptala jsem se smutnýma psíma očima a pohladila ho po rameni.

Aro byl dnes nejspíš tak naštvaný, že ani moje psí očka na něj nezabrala. Vyletěl ze sedačky jak namydlený blesk, postavil se před nás a začal na nás z plna hrdla křičet.

„Tak vy nevíte? Posprejujete celou hlavní bránu a děláte, že o ničem nevíte? Velice jsem se ve vás zklamal.“

„Ale my opravdu nic neudělaly,“ začala jsem se svým hereckým výstupem a na důkaz mých slov, jsem si schovala tvář do dlaní a začala jsem brečet.

Aro, jakmile mě spatřil v tomto stavu, se zklidnil a přisedl opět k nám. Přitáhl si mě do náruče a začal mě utěšovat tak, že mě hladil po vlasech. To jsem od něj opravdu nečekala takové taťkovské chování.

„Ty tady na nás křičíš a my ani nevíme proč,“ začala jsem opět s mým hysterickým pláčem.

„Omlouvám se. Opravdu se vám omlouvám. Neměl jsem na vás tak křičet,“ řekl a chystal se k odchodu.

„Nejspíš jsem se spletl. Opravdu jsem vás nechtěl vystrašit a rozplakat,“ řekl ještě před tím, než odešel.

Jen co za ním zaklaply dveře, hned jsem zvedla hlavu a utřela si slzy. Podívala se na Terku a viděla jsem u ní, jak zadržuje smích.

„To se povedlo. Z tebe by vážně mohla být herečka. Zahrála jsi to perfektně.“

„Budu o tom uvažovat, ale přece si nenecháme líbit to, jak na nás křičel, ne?"

„Ne, to teda nenecháme. Neboj, něco vymyslíme.“

Tak jsme začaly vymýšlet. Debatovaly jsme o tom tak dlouho, až jsme z toho vyčerpáním usnuly, ale přece jen něco jsme možná vymyslely. Ale to je překvapení.

8. kapitola ... 10. kapitola

Autor: neneneci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zkáza Volterry - 9. kapitola: