Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zkáza Volterry 4. kapitola

12.04.2010 (10:15) • neneneci • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1131×

4.KAPITOLA

Pohled: Terka

Přišly jsme k jezírku, které tak krásně zářilo. Nemohla jsem od něj odtrhnout pohled ale jelikož jsem byla unavená, tak mi to dlouho nevydrželo. Zachumlala jsem se více do své bundy a během chvíle usnula.

Zdál se mi krásný sen. Byla jsem na louce a seděla Edwardovi v náručí. Když v tom se mnou někdo (nejspíš ségra) začala třást. Otevřela jsem oči a jako první jsem uviděla Hanku. Chtěla jsem se naštvat, že mě vzbudila, ale když jsem si všimla jejího výrazu, tak nějaký vztek byl ten tam. V očích se jí zračil strach a údiv. Koukala se někam za mě. Rozhlédla jsem se, ale nepoznávala jsem to tu a jezírko tu taky nebylo.

„Kde to jsme? A kde je to jezírko?“ zeptala jsem se Hanky zmateně.

Nadechovala se k odpovědi, ale než stačila něco říct, obestoupilo nás pět mužů. ‚Co je to k sakru za úchyly?‘ říkala jsem si v duchu. Dívali se na nás a mě začínal docházet ten Hančin strach. Jeden z nich promluvil, a mně se po celém těle rozlil mrazivý pocit.

„Co chcete?“ zeptal se ledovým hlasem.

Chtěla jsem mu odpovědět, ale někam mi zmizel hlas. Když jsem ze sebe vydolovala odpověď, ani jsem to nepostřehla a z každé strany mě svíral pár rukou... Začala jsem sebou vrtět, abych se vyprostila těm úchylákům. Moc se mi to nevedlo. Měli nějak moc pevný stisk. Přestala jsem se škubat, protože jsem věděla, že se jim stejně z jejich ocelových paží nevykroutím. Probudil mě až Hanky dotaz.

„Jsi debil, co si bere červený čočky, nebo jsi upír?“

Podívala jsem se na ni a až teď jsem si všimla, že všichni mají rudé oči. A kurva…

Najednou mě jeden z nich zvedl a přehodil si mě na záda jako pytel brambor. Všimla jsem si, že s Hankou provedli to samé, ale najednou už tam nestáli. O vteřinu později se ten upír, co mě nesl, dal také do pohybu a mě se zvedl žaludek z té rychlosti.

Co by asi dělal, kdybych mu hodila šavli za krk? Zlobil by se? No radši to zkoušet nebudu. Pro jistotu jsem zavřela oči a přemýšlela co s námi asi bude. Zrovna, když jsem uvažovala o tom, zda Cullenovi taky existují, tak ten kretén zastavil. Ten debil mě shodil ze zad, ale já jsem to neustála a dřepla jsem si přímo na zadek. Auuu… Hanka stála vedle mě a nevěřícně se na mě dívala. Postavila jsem se a koukla se kde to vůbec jsme. Stáli jsme ve velkém kamenném sále a naproti nám stáli nějací maníci nejspíš taky upíři. Koukaly jsme na ně a čekaly co z nich vypadne. Jeden z nich si zavolal ty, co nás přinesli a postupně se jich dotýkal. ‚Jestli jsem si myslela, že tamti upíři jsou úchylové, tak tenhle je jasnej.‘ Potom, co je konečně přestal ošahávat, se na nás otočil a zkoumavě se na nás díval. Zřejmě si uvědomil, že čekáme až něco řekne. Po tváři se mu rozlil takovej blbej úsměv a začal s proslovem.

„Vítám Vás, dámy, doufám, že cesta sem nebyla nepříjemná,“ řekl ten slizoun.

Chtěla jsem mu vpálit do obličeje, že cesta sem byla příjemná jak osina v zadnici, ale radši jsem si to rozmyslela. Bála jsem se, že by mě začal taky ošahávat a to fakt ne. Ještě by se mu to zalíbilo a už by mě nepustil. Když jsme mu ani jedna neodpověděly, tak pokračoval.

„Omlouvám se, měl bych se Vám představit…“ to už nestihl protože mu Hanka skočila do řeči a řekla.

„Mě hlavně zajímá, jak se jmenujou ti kreténi, co sem mě a ségru nesli,“ řekla to dost naštvaně a ten vykuk se nezmohl ani na slovo. Ale nejspíš se vzpamatoval a představil nám je.

„Vy určitě myslíte Felixe a Demetriho,“ řekl povýšeně.

Koukli jsme se s Hankou na sebe a hned na to se váleli po zemi v křečích smíchu.

„Jo jasně, ještě nám řekněte, že jsme ve Volteře, vy jste Aro a ty dva trotlové za váma jsou Caius a Marcus,“ vyhrkla jsem na něj mezi záchvatem smíchu. Jenže nikdo jinej se nesmál. Zklidnily jsme se a dívaly se do úplně šokovaných tváří všech přítomných. ‚A sakra,‘ Byla moje první myšlenka. ‚Ne, ne, ne, ne, to není možný. To je jenom sen. Všechno se mi to zdá.‘ Osvítil mě spásný nápad. Zkusila jsem se štípnout.

„Auu,“ to bolí. Všichni se na mě podívali a asi si mysleli, že jsem se zbláznila. Hanka dostala další záchvat smíchu. Nejspíš pochopila, o co jsem se snažila.

„Nestalo se ti něco?“ řekl zřejmě Aro.

Akorát jsem nepobrala jestli myslel Hanku, nebo mě. Ona se totiž právě skácela na zem a nemohla se přestat smát. Mně začínaly cukat koutky a měla jsem co dělat, abych se nesvalila za ní. (Arovi) – pořád jsem si nebyla jistá jestli je to on -  se na tváři objevil chápavý výraz. Asi mu došlo, že nechápeme, na kterou mluví.

„Omlouvám se, jste obě v pořádku?“ zeptal se pobaveně.

Hanka se začala uklidňovat, tak jsem mu to odkývala. Nevěděla jsem, co mám dělat nebo co mám od nich čekat, ale začínalo mi kručet v žaludku. Už jsem to ticho za neustálého očumování od našich upírků nevydržela.

„Takže, Vy jste teda vážně Aro?" položila jsem pro mě důležitou otázku.

„Ano jsem a jak jsem pochopil, tak mě a mé bratry už znáte,“ pronesl trochu moc povýšeně.

„No, dalo by se to tak nějak říct,“ řekla jsem a čekala, co bude teď.

Najednou stál u mě a dožadoval se mojí ruky. Vzpomněla jsem si na jeho dar a tak jsem ruce schovala za záda. ‚No co, taky nemusí vědět všechno.‘ Podíval se na mě docela ošklivě. Měla jsem tak strašnou chuť na něj vypláznout jazyk, ale pud sebezáchovy byl naštěstí silnější.

„Mě se přece nemusíš bát. Já ti neublížím," řekl ale bylo jasně vidět to velké ZATÍM, které nedořekl.

Když jsem pořád nereagovala otočil se na Hanku. Ta na něj nevěřícně koukala a já věděla, že z ní brzy něco vypadne a Arovi se to moc líbit nebude.

„Tak na to zapomeň, na mě šahat nebudeš, ještě od tebe něco chytnu," pronesla. Zřetelně jsem viděla, jak Aro změnil výraz z ,mírně naštvaný´ na ,brutálně naštvaný´a než jsem to stihla zaregistrovat tak už mě svíral ve svých pažích Demetri a Hanku, Felix. Aro nasadil vítězný výraz a přišel ke mně. Chytil mě za ruku a zavřel oči. Vypadal, že se pekelně soustředí, tak jsem čekala jestli z něj nevyjde ten trapný zvuk označující plynatost. Prudce otevřel oči a zaujatě mě pozoroval. Poté přešel k sestře a uchopil ji za ruku stejně jako mě. Trvalo to jen chvíli a už opět otevřel oči a díval se na nás. Pokynul Demetrimu a Felixovi a oni nás postavili na zem. Aro mezitím došel k bratrům a něco jim vysvětloval. Všichni tři se na nás podívali a Aro se zeptal.

„Kolik je vám let?" zeptal se.

To jsem nějak nečekala. Čekala jsem, že se zeptá odkud jsme, nebo kde jsme se tu vzaly, ale on se zeptá kolik nám je. Idiot.

„Bude nám šestnáct," odpověděla Hanka.

„A kdy jste se narodily?" řekl se zvláštním podtónem v hlase.

„Ježiš, to si to neumíte vypočítat?" vyhrkla jsem na něj a asi to nebyl dobrý nápad, jelikož na mě zavrčel.

„V roce 1994." odpověděla pohotově Hanka.

„Víte co je teď za rok?" zeptal se Caius.

S Hakou jsme se na sebe podívaly stylem ,to si dělá prdel?

„2010?" optala jsem se posměšně.

„Ne," vyjel na mě Aro. „Je rok 1990."

Cože? Tak jestli je to vtip, tak je pěkně blbej. Zírala jsem na Ara s otevřenou pusou a nevěděla, co na to říct. On se tvářil spokojeně. Nejspíš kvůli tomu jak mi sklaplo.

„Jak to?" dostala ze sebe Hanka.

„To nevíme, ale než se nám to podaří zjistit, tak by jste si měli odpočinout," povídal to až moc sladce.

„Demetri, prosím zaveď je do jejich pokoje a sežeň jim něco k jídlu," řekl mu a Demetri se na nás otočil.

„Odpočiňte si a zítra se to pokusíme vyřešit," říkal to, jako by mluvil sám k sobě. Bylo mi úplně jasný, že už to ví, ale nechce nám nic říct. Mlčela jsem, protože jsem se ještě nestihla vzpamatovat a jen se otočila a následovala společně s Hankou, Demetriho. Po cestě jsme na sebe s Hankou koukaly a pokoušely se domlovat pouze výrazy naší tváře, když se Demetri zastavil.

„Tady je váš pokoj, zítra ráno pro vás někdo přijde a odvede do sálu," řekl nám.

My jsme jen přikývly na znamení souhlasu. Demetri zavřel dveře a už byly slyšet pouze jeho vzdalující se kroky.

3. kapitola ... 5.kapitola

Autor: neneneci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zkáza Volterry 4. kapitola: