Tak a je tu další kapitolka. Hanka s Terezou utíkají a vydávají se do neznáma. Usínají v lese a přichází osud. Tímto okamžikem započíná jejich dlouhou cestu.
31.03.2010 (17:45) • neneneci • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1041×
2.KAPITOLA
Pohled: Osud
Co je to osud? Já jsem osud. Mám osud všech lidí na světě ve svých rukách. Můžu si s nimi hrát jak se mi zachce a nikdo mi v tom nezabrání. Teď zrovna chci zamíchat osudem dvěma osobám. Jsou něčím zvláštní, ale nevím čím. Cítím z nich tu zvláštnost.
Drží při sobě v dobrém i zlém. Jdou si pokaždé za svým cílem a za svým srdcem a to se mi na nich tolik líbí. Pohádaly se s matkou a teď od ní chtějí utéci. Chtěl bych jim pomoci, ale nevím jak. Jsou tak mladé a už chtějí žít svůj život bez rodiny.
Je přesně půlnoc. Ony dvě osoby, které už několik měsíců pozoruji se dohadují, co si vezmou s sebou. Utíkají z domova. Je vtipné poslouchat jejich hádky o ničem. Za celou svou existenci jsem se tolik nenasmál.
Pohled: Hanka
Došla jsem ke své skříni a vytáhla jsem z ní jednu velkou cestovní tašku. Podívala jsem se na Terku, ale ta pořád seděla jak pecka a dívala se na mě, jak kdyby mě viděla poprvé v životě.
„No tak. Budíček,“ zatleskala jsem jí u obličeje a čekala, jestli se už konečně zvedne a začne balit.
A ejhle. Povedlo se. Zvedla se, vytáhla ze své skříně podobnou tašku jako já a hodila si jí na postel. Pobíhala po pokoji, jak kdyby jí honil Edward a ona se mu za každou cenu snažila utéct. Nad tím jsem se rozesmála. Terka se na mě otočila s otazníkem v očích. Jen jsem zakroutila hlavou a dala se znovu do balení. Obě jsme si zabalily většinu oblečení. Celkem jsem se divila, že se nám to vše vešlo každé do jedné tašky. Pak jsme si ještě každá vzala batoh a do něj jsme si daly své notebooky a naše oblíbené knížky. Já vzala Stmívání a Nový měsíc a Terka Zatmění a Rozbřesk. Ach… Ty knížky jsme zbožňovaly. Ten krásný černý obal, na který jsme se bály šáhnout, když jsme je dostaly. Já vím. Myslíte si že jsme blázni, ale my opravdu jsme. Jsme blázni do tohoto příběhu, který nás pohltil, a který bohužel není skutečný. Daly by jsme za to i život, aby se to vše opravdu dělo.
Ještě jsme prolezly všechny škvíry v pokoji, abychom tu nic nenechali. Odbila půlnoc a mi se chystaly odejít. Napsaly jsme matce dopis na rozloučenou, i když víme, že jí stejně nebudeme chybět.
Vzaly jsme si každá svojí tašku, na záda batoh a vyrazily jsme ke dveřím. Pomalu jsme otevřely dveře od našeho pokoje, tak aby nezavrzaly. Po schodech jsme musely dávat pozor, protože všude byla tma a Tereza pořád zakopávala. Povedlo se nám schody sejít bez úhony (skoro). Sice to trvalo asi tak 10 minut, ale hlavní je že se povedlo. Odemkly jsme domovní dveře a jako myšky jsme proklouzly ven. Nakonec jsme zamkly dveře a klíče nechaly před nimi na zemi.
Naposledy jsme se otočily čelem k domu. Z oka mi vypadla neposlušná slza, která si brázdila cestičku přes mojí tvář. Bude mi to tu chybět. Prožily jsme tady celé dětství. Tolik vzpomínek se tu nachází a my je zde zanecháváme a začínáme nový život.
Otočila jsem se na sestřičku. Byly jsme na tom s city stejně. Také jí tekly slzy. Objaly jsme se. Stály jsme tam v obětí asi 5 minut. Pak jsme od sebe kousek odstoupily a usmály se na sebe.
„Začíná nám nový život,“ pronesla jsem šeptem a Terka vytvořila ještě širší úsměv, ve kterém se jí zaleskly její bílé zuby. Musely jsme najít nějaké útočiště, kde by jsme mohly přespat. Napadlo nás že kousek v lese je polorozpadlý hrad a přišlo nám to jako dobrý úkryt, kdyby pršelo.
Popadly jsme každá svoje věci a vydaly se cestou k lesu.
Byly jsme v lese už přes hodinu, ale asi jsme sešly z cesty. Nemohli jsme ho najít, tak jsme šly dále, hloub a hloub do lesa. V duchu jsem nadávala proč jsme si mi telata s sebou nevzaly gps. No co se dá dělat. Bloudily jsme lesem asi další 3 hodiny. Byly jsme hodně utahané, a usínaly jsme skoro za pochodu. Najednou se před námi rozprostřela nádherná louka. Všude byla tma, ale ta louka vydávala nádherné třpytivé světlo. Přišly jsme blíž a zjistily, že světlo nevydává louka, ale to co je uprostřed. Přímo ve středu bylo nádherné jezírko, a to do všech svých stran vydávalo nádhernou záři a osvětlovalo tak louku. Bylo to jako z pohádky. Přišly jsme k jezírku a sedly si na jeho okraj. Naklonila jsem se nad něj a uviděla v něm odrážející se měsíc. Bylo to tak skutečné jako bych se dívala na nebe. Začínala mi být zima ale díky únavě jsem jí skoro nevnímala. Zachumlaly jsme se více do svých bund a zanedlouho jsme se propadly do říše snů.
Pohled: Osud
Dlouho bloudily lesem. Nakonec došly na louku s jezírkem.Obě usnuly, jen se jejich hlavy dotkly země. Řekl jsem Vám, že jim zamíchám osudem a to jsem chtěl taky splnit. Přišel jsem k nim a obě je pohladil po vlasech. Jejich těla začaly zářit a ze spaní se usmívaly. Druhý den ráno na ně bude čekat překvapení...
Autor: neneneci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Zkáza Volterry - 2. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!