Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život tanečnice - 2. kapitola

08.01.2011 (11:45) • Sheela • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 14880×

Vlezla jsem do kanceláře, která byla vymalována bílou barvu. Všude byly květiny. Jako by nestačilo, že venku je vše zelené. Za pultem seděla žena středního věku. Na nose měla brýle a její vlasy žhnuly rudou barvou.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem.

„Dobrý den, mohu Vám nějak pomoci?“ zeptala se mile.

„Jmenuji se Isabella Swanová. V pondělí mám nastoupit do školy,“ začala jsem a ona se chápavě usmála.

„Mám tu pro vás rozvrh a seznam učebnic,“ řekla a já přikývla.

„Budeš chtít i mapku?“ zeptala se a já se zamyslela.

„Pro jistotu ano,“ odpověděla jsem a ona z košíku vyndala papír a podala mi ho.

„Děkuji,“ poděkovala jsem.

„Doufám, že se ti tu bude líbit,“ křikla na mě, když jsem odcházela z kanceláře. No to asi nehrozí, aby se mi tu líbilo, ale co už. Když jsem došla zpět na parkoviště, plno lidí bylo shromážděno u mého auta. No to bude zábava dostat se dovnitř.

„To je auto, co?“ slyšela jsem volat nějakého kluka. Všimla jsem si skupinky, která jediná nezírala na moje auto. Všichni byli krásní. Jejich pokožka byla bledá. Když si všimli, že na ně koukám, začali mi můj pohled oplácet. No super, je čas zmizet.

„Ehm… S dovolením,“ řekla jsem lidem, kteří byli na mém autě přímo přilepeni.

„A to jako proč?“ řekla mi nějaká kráva. Tím mě opravdu naštvala.

„To jako proto, že to Ferrari, na které slintáš, je moje a já nechci, aby bylo špinavý zrovna od tebe,“ odpověděla jsem jí a ona překvapeně zamrkala.

„Je tak to promiň, já to nevěděla,“ začala se omlouvat a zároveň mi začala dost podlézat. Jen jsem pokrčila rameny a otevřela auta. Všichni se nahnuli ještě víc, až mi málem skončili v autě. Nastartovala jsem a zatroubila, aby všichni uhnuli. Konečně se mi je podařilo odlákat od auta. Zazvonil mi telefon a já ho vzala.

„Ano, tati?“ zeptala jsem se.

„Byla jsi v té škole?“ zeptal se.

„Jo, teď jsem se sekla u školy. Lidi si všimli mého auta a nechtějí od něj odstoupit. Kdy přijdeš domů?“

„Nevím, přijdu asi pozdě. Mám ještě hodně práce,“ odpověděl.

„Tak fajn. Půjdu si nakoupit nějaké oblečení. Máš nějaké peníze?“ zeptala jsem se.

„Jo v kuchyni je pro tebe připravená kreditní karta. Užij si to,“ řekl a hned to položil. Tak a teď jedem. Sešlápla jsem rychle plyn a vyjela. Chtěla jsem už z tohohle parkoviště být pryč. Bylo mi jasné, že právě nákupy mě odreagují. Fičela jsem po silnici obrovskou rychlostí. Chtěla jsem co nejdříve být doma. Dojela jsem k domu a nechala motor běžet. Vběhla jsem do kuchyně, kde na stole opravdu ležela kreditka. Rychle jsem ji vzala, k ní i PIN, který byl na papírku, a utíkala zpět do auta. Nejbližší obchodní centrum, kde obchody stojí aspoň za něco, je Seattle. Cesta tam měla trvat hodinu, ale jestli pojedu rychlostí, na kterou jsem zvyklá, mohla bych tam být za polovinu času. Sešlápla jsem plyn a rychle vyjela. Cesta netrvala tak dlouho. Po cestě jsem musela zaplatit jednu pokutu. No hold policajti měli štěstí a jednou mě chytli. Dojela jsem do obchodního centra a zamkla auto. V prvním obchodě jsem si nakoupila džíny, mikiny, kraťasy, topy, tílka a šaty. Musela jsem doplnit celý svůj šatník. Zaplatila jsem kreditkou a šla dál. Další obchod byl spodní prádlo. Do košíku jsem si dala červený komplet s podprsenkou a kalhotkami, pak ještě fialový komplet a růžový. Do kabinky jsme si vzala korzet s podvazky. Vlezla jsem do první kabinky a svlékla si všechno oblečení. Oblékla jsem si korzet a natáhla podvazky. Když jsem se prohlížela v zrcadle, někdo roztáhl závěs a já se vyděšeně otočila. Za závěsem stála drobná černovlasá holka a překvapeně si mě prohlížela.

„Ehm,“ odkašlala jsem si.

„Je, promiň, já nevěděla, že tu jsi,“ začala se omlouvat.

„No tak, Alice, kde jsi,“ ozval se neznámý hlas a za ní se objevil ten kluk z parkoviště.

„Do hajzlu,“ prohlásil, když si mě prohlédl.

„Nemám rovnou vylézt, aby si mě všichni prohlídli?“ zeptala jsem se kousavě. Ani jeden se nepohnul. No tak fajn. Obešla jsem je a vylezla z kabinky. To jsem neměla dělat, protože venku stáli další dva kluci a jedna holka.

„Do prdele,“ zabrblala jsem.

„Tak fajn, představení končí. Vy,“ ukázala jsem na ty dva před mojí kabinkou, „vypadněte od mojí kabinky,“ řekla jsem jim a otočila se na ty zbylí. „A vy tak blbě nečumte.“

„P-promiň,“ vykoktali ze sebe všichni sborově. Vešla jsem zpět do kabinky a zatáhla závěs. Sundala jsem si korzet a převlékla se zpět. Vyběhla jsem z kabinky a všimla si té černovlásky, která tam ještě stála.

„Ještě jednou se omlouvám, já jsem Alice,“ představila se a natáhla ke mně ruku.

„Bella,“ odpověděla jsem a přijala její ruku.

„Nechceš se k nám přidat?“ zeptala se a já přikývla.

„Nastupuješ u nás ve škole,“ konstatovala a já přikývla.

„Takže to Ferrari bylo tvoje. Je fakt krásný,“ pochválila a já se usmála.

„Dárek od tatínka,“ vysvětlila jsem. Vedla mě k pokladně, kde jsem zaplatila. Před obchodem na nás čekal zbytek lidí.

„Tohle jsou moji sourozenci Rosalie, Emmett, Jasper a Edward,“ představila svoji rodinu a já se pokusila mile usmát.

„Lidi, tohle je Bella,“ řekla jim. Všichni se na mě mile usmáli, až na jednoho. Toho kluka s bronzovými vlasy. Byl krásný, ale nejspíš hodně namyšlený.

„Těší nás, Bello,“ řekli sborově, až na toho jednoho.

„Já jedu domu,“ řekl melodickým hlasem a já se na něj opět otočila. Nikdo nestihl nic říct a on už byl pryč.

„To se vždycky chová takhle?“ zeptala jsme se Alice, která vypadala dost naštvaně.

„Ne, vždycky ne,“ odpověděla.

„Tak jdeme nakupovat,“ popohnala nás a nejspíš se tím snažila i uvolnit napjatou atmosféru. Vedla nás do obuvnictví. Koupila jsem si kozačky, kotníčkové Nike, zelené conversky, růžovo-černé conversky, černé boty na podpatku, černé boty na hodně vysokém podpatku, růžové boty na podpatku, černé boty na podpatku s ozdobami, boty na podpatku s černou stuhou, která se obmotává kolem nohy, bílé boty na podpatku, červené boty na podpatku, hnědé kozačky, šedé kotníčkové boty, fialové kotníčkové boty, černé kozačky, černé kotníčkové boty.

Když jsem všechno platila, došlo mi, že Alice je totální maniak. Ona i Rose se staly úžasnými nakupovacími parťáky. S Alice jsme šly ještě do zlatnictví. Tam jsme si koupila dva prstýnky, jeden ve tvaru srdíčka a další s kuličkami. Na ruku jsem si koupila náramek. Celá unavená s rukama plnýma tašek jsem vběhla do elektra vybrat si televizi. Nakonec jsem si vybrala LCD televizi a celá unavená se vracela k autu.

„Byly to úžasné nákupy,“ pochválila jsem a obě se spokojeně usmály.

„To je super, že se ti to líbilo. Mohly bychom si vyjít ještě někdy a nechtěla by ses zítra k nám stavit? Esmé by tě ráda poznala,“ navrhla Alice a já se zamyslela. No buďto se budu nudit doma, anebo půjdu k nim. Takže půjdu k nim.

„Jo, to by bylo super. Kde bydlíte?“ zeptala jsem se a Alice mi na lísteček napsala adresu, a kudy se tam dostanu.

„Díky, a v kolik mám přijet?“

„Třeba hnedka ráno,“ odpověděla Alice a já se usmála.

„Tak ahoj,“ rozloučila jsem se a nasedla do auta. Spokojená z úlovků jsem vyjela domů. Moc jsem nepočítala s tím, že by už táta mohl být doma. Opět jsem jela rychle, ale tentokrát jsem měla štěstí, že mě nikdo nechytil. Dojela jsem k domu a v oknech se nesvítilo. Fajn, takže táta není doma. Vzala jsem tašek, kolik jsem unesla a namířila si to do domu. Vyběhla jsme schody a tašky hodila ke dveřím. Vrátila jsem se pro zbytek a zamknula garáž. Převlíkla jsem se do tříčtvrťáků a tílka. S povzdechem jsem si sedla na postel a začala z věcí stříhat cedulky. Byla to docela velká makačka. Všechny věci a boty jsem roztřídila do skříní.

Když byla všechna práce hotová, rozhodla jsem se projít po domě. V domě jsem našla knihovnu, která byla zařízená ve starším stylu, ale působila kouzelně. Když jsem sešla úplně do posledního patra, které bylo pod kuchyni, našla jsem domácí kino. Páni. Ve stejném patře, kde jsem měla ložnici, byla i posilovna. Byla jsem překvapená, kolik místností je v domě. Když jsem se vrátila zpět do ložnice, šla jsem se podívat z okna. Rozhlížela jsem se po nebi, na kterém byly hvězdy. Jenže když jsem se pohledem vrátila zpět dolů, všimla jsem si temné postavy, která postávala dole. Otevřela jsem okno.

„Je tam někdo?“ zařvala jsem do tmy, ale nikdo se neozval. No, co jsem čekala, že se mi šmírák ozve? Rychle jsem okno zavřela a bezpečně ho zabezpečila. Šla jsem se rychle vysprchovat a umýt si vlasy. Když jsem dokončila svoji koupel, převlékla jsem se do košilky a ulehla do postele. Během chvilky jsem usnula.

Autor: Sheela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život tanečnice - 2. kapitola: