Tohle je moje 1. povídka. Je to jak Edward Bellu opustí. Vím že je těchto článků tady hodně, ale tenhle je z pohledu Edwarda. Jinak psky piště komentíky kuji moooooc.Pěkné počtení přeje Susie PS:doporučuji si pustit tohle: http://www.youtube.com/watch?v=gCvNS149gsw
04.08.2009 (13:30) • susiecullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1487×
Život není pohádka 1.
Edward:
Už tě nemiluji. Ne nechci tě.
„Edwarde?“ do reality mě vrátil hlas mojí nevlastní matky Esmé. Vždy měla o mě starost, ale od té doby co jsem opustil Bellu byla čím dál více zoufalejší. No já vlastně také. Už jsem neměl v očích tu jiskru. To co mi zůstalo byly pouze temné kruhy pod očima. Jak dlouho jsem už nebyl na lovu? Možná od té doby co jsem ji opustil. Pořád mi v hlavě mířily dvě slova NEMILUJI TĚ. Tak jsem jí to řekl do očí. Bolela mě vzpomínka na Bellu. Vzpomínka na dny, kdy jsem byl šťastný. Nikdy jsem nevěřil na pohádky, ale jak jsem poznal Bellu vše se změnilo. Zase jsem našel smysl mého života, mé existence. Ona byla to na co jsem se těšil. Těšil jsem se až ji znovu uvidím, znovu políbím. Představoval jsem si to vše úplně jinak, jednoduše. Proč vše musí být tak složité. Proč jen? Byl jsem na sebe naštvaný. Proč já ji jen opustil? 1000 krát jsem přemýšlel, že bych se vrátil a odprosil ji. Bylo mi z toho nanic. Bylo mi smutno a mrzelo mě že jsem jí to řekl. Byl jsem naštvaný na Bellu, viděl jsem jí na očích, že mi uvěřila. Stačila ty dvě slova, nemiluji tě a tím jsem podle ní popřel ty předchozí. Kolik jich vlastně bylo? Asi 1000000 krát jsem jí řekl jak moc ji miluji a ty dvě slova…….Byl jsem dobrý lhář, ale tohle byla ta nejhorší lež v mém životě, jak jen mohla uvěřit? Byl jsem naštvaný na sebe, za to kolik bolesti jsem jí způsobil. Kdyby byla možnost se vrátit a odprosit ji, jenže není. Není ani kapička naděje. Jediná trochu uklidňující myšlenka byla, že Bella na mě zapomněla. Možná je teď s tím klukem z rezervace. S tím Jacobem. Ale i tohle mě bolelo moc. Sedl jsem si na zem a přitiskl si kolena na hruď, jako už mnohokrát. Snažil jsem se nějak udržet pohromadě. Chtěl jsem být silný, ale ta bolest mě oslabovala. Byla ještě horší než proměna. Nepopsatelně horší. Netvor v mé hrudi mi rval mé mrtvé srdce na kousky a já jen tiše vzlykal. Plakal bych jako želva. Jenže upíři nepláčou. Bylo by to jednodušší, odplavit smutek slzami, ale nešlo to. Musel jsem se nějak uklidnit. Ale jak? Stala se ze mě chodící mrtvola, ne že bych byl živý, ale tohle bylo jiné. Přišel jsem až k piánu a začal pomalu hrát Bellinu ukolébavku. Bolelo to, ale ne tak strašně. Vlastně teď bolela každý má myšlenka na Bellu. Ještě horší bylo že i cizí myšlenka na ni bolela. Členové mé rodiny se snažili sebevíc, ale nemohli Bellu vymazat z paměti. „Chudáček můj malý Edward“myslela si Esmé. Už dávno jsem nebyl malý. Stal se ze mě netvor. Tolik jsem se nenáviděl za to co jsme Belle udělal. Raději bych zemřel, ale musím žít dál. „Možná to přebolí“ pomyslel si Carlisle. Ale jak? Trpěl jsem kvůli Belle, ne kvůli ní, ale ten stesk mě spaloval jako oheň. Kdybych měl možnost vymazat ji z paměti neudělal bych to. Kvůli ní by stála všechna bolest světa. Kvůli těm pár okamžiků. Poslední tóny dozněly a já se opět rozvzlykal. Musel jsem ven, tady mě ji vše připomínalo. Musím si něco ulovit. Musím být silnější. Vyrazil jsem oknem ven. Běžel jsem rychle, ale ne tak jako předtím. Až jsem byl v dostatečné vzdálenosti od našeho nového domu na Aljašce zavětřil jsem. Vdechoval jsem krásný čistý vzduch plný dřeva a také kořisti. Podle pachu jsem usoudil, že se jedná o pumu. Rozběhl jsem za pachem a pumu ulovil. Její krev byla dobrá, ne tak dobrá jako Bellina. Vzpomněl jsem si na den kdy jsem poprvé a naposledy okusil její krev. Ten den jsem jí zachránil před Jamesem, vlastně také před smrtí. Odhodil jsem mrtvé zvíře a rozhlédl jsem se. Les, louka a to všem i ji připomínalo. I když to byla úplně jiná krajina. Lehl jsem si do trávy a pozoroval mraky. Po chvíli jsem se zvedl a šel jsem zase lovit, načerpat sílu. Ale co teď? Mám se vrátit domů? Esmé to zlomí srdce, jenže já nedokážu takhle žít! S pocitem viny, který se zdvojnásobí, když se podívám do očí Alici. Bella byla její nejlepší kamarádka. Emmettovi připadala legrační. Esme a Carlisle ji brali od začátku jako svoji dceru. Jasper by byl určitě jejím přítelem nebýt té jeho věčné žízně. A Rose i přes tu závist chtěla pro Bellu to nejlepší. Stejně jako já. To kvůli ní jsem ji pustil. Aby byla konečně v bezpečí. Ale co když je to ještě horší. Co když je teď Bella nechráněná a nebo… To slovo jsem nechtěl vyslovit ani na něj pomyslet.Přemýšlel jsem nad tím, jestli jsem udělal dobře když jsem ji opustil. Najednou jsem před očima uviděl její obličej, ucítil její sladkou vůni, usmívala se na mě a jako by říkala „miluji tě Edwarde“ pohladil jsem ji po vlasech a sjel jsem rukou až k její lícní kosti. Její kůže byla tepla, jako vždy. Otvírala ústa, ale její hlas jsem neslyšel. „Bello, Bello!!! Co se ti stalo?“ začal jsem panikařit a vtom jsem otevřel oči byla to jen moje vidina? Nevím, obvykle jsou mé vidiny jakoby v mlze a bez vůní. Tahle nová verze se mi zamlouvala, bylo to jako by tu byla se mnou, ale není!? Bolelo to čím dál víc. Stulil jsem se do klubíčka a začal si broukat její ukolébavku. Nevěřil jsem, ale tohle mě opravdu uklidňovalo. Vzpomněl jsem si na to když jsem ještě ležel na její posteli a zpíval jí stále dokola, dokud neusnula. Byla tak sladká když spala a to jak mluvila ze spaní. Zase jsem ucítil ostrou bolest na místě kde bylo mé mrtvé srdce. Poběžím domů. Zeptat se Alice ohledně její budoucnosti. Dveře byly otevřená a v nich už stála Alice. Nejspíš měla vizi a čekala na mě. „Edwarde?!“ hlas se jí třásl a já tušil, že to bude zlé. V jejích myšlenkách byla pouze černá temnota. „Edwarde od začátku co jsi ji opustil jsem o Belle vize neměla, je to jako by přestala existovat. Ale neboj nejspíš je s Jacobem. To kvůli němu nic nevidím, je to vlkodlak.“ Ze srdce mě spadl kámen, ne přímo balvan. Žije a je šťastná s Jacobem. Na tu druhou možnost jsem nechtěl myslet. Najednou mě něco napadlo. Nemůžu tu dál zůstávat a trápit tím celou mou rodinu. „Alice pojedu do Denali za Kate, Irinou a Tanyou!“ Bella měla Jacoba a já? Potřeboval jsem zapomenout. Na ni, na Forks a na můj šťastný život. Tanya o mě kdysi projevila zájem. Nechci jí dělat naděje, ale mít ji jako oporu, jako kamarádku. „Edwarde! Nesmíš jí ublížit, kvůli tobě se trápila půl století!!!!“ pomyslela si Alice. „Neboj já jen potřebuji vypadnout!“ Nejspíš to pochopila, protože už na to přestala myslet. „Edwarde hlavně neprováděj hlouposti! Nechceš se ještě rozloučit??“ „Ne Alice, bylo by to ještě těžší než to je!“ s těmi slovy jsem nasedl do Volva a nastartoval. Motor předl jako kočka a já jel. Denali nebude daleko. Pro uklidnění jsem si pustil rádio. Všude byly jen kecy a tak jsem přepínal ze stanice na stanici. „A máme tu písničku pro všechny zamilované!“ Oznámil muž v rádiu. Podle tónů jsem poznal, že je to Debussy „Clair de lune.“ Tuto skladbu jsem poslouchával s Bellou byla to naše oblíbená. Asi už po 50 za tento den jsem se rozvzlykal. Musel jsem zastavit auto. Sice jsem upír, ale láska je silnější a co teprve ta bolest. Nechtěl jsem ohrozit nevinné životy lidí. Opřel jsem hlavu o volant a vzlykal………………..
Autor: susiecullen, v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Život není pohádka 1.:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!