21.02.2010 (18:00) • xMisulkax • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2049×

Život není jako pohádka Renesmée

VYPRAVĚČ:

„Tatí! Já už chci jít spát,“ žadonila Renesmée. Edward si jen povzdychl, protože věděl, co bude následovat. Políbil malou Nessii na čelíčko a nesl ji do postele.

„Povídej mi pohádku, tatí!“

„Vždyť ji znáš nazpaměť a lépe než já,“ usmál se Edward.

„To nevadí! Mně se lépe usíná! Prosím.“

„Tak dobře, “ pousmál se. „Před mnoha lety žil jeden člověk. Jmenoval se…“

„Edward,“ vychrlila Nessie.

„Zlato! Jestli mi do toho budeš remcat, ti nic neřeknu,“ varoval malou poloupírku přísným, avšak milým hlasem.

„Před mnoha lety žil jeden člověk. Jmenoval se Edward. Člověk to byl velice silný a chytrý. I na člověka toho uměl dost. Ale narodil se ve špatné době. V čase, kdy ten kraj sužovala španělská chřipka. Tisíce, ne-li miliony lidí každou minutou umíraly. A vůbec se to nelepšilo – ba naopak. Umíralo čím dál více lidí. Jeden z těch tisíců byl i Edward. Když mu bylo 17 let, onemocněl. Téměř zemřel. Nebýt jednoho mladého, ale velmi zvláštního a krásného doktora. Jmenoval se Carlisle.“

„Dědeček!“

„Ano zlatíčko, ale k tomu všemu se ještě dostaneme,“ odpověděl Edward stále mírným tónem.

„Carlisle nebyl normální člověk. Byl to upír. Stvoření, které pije lidskou krev, aby samo přežilo. Stvoření bez duše. Ale jestli je nějaký upír, který má duši, pak to byl zrovna Carlisle. On se neživil lidskou krví jako většina upírů. On žil jen z krve zvířat. Měl s lidmi soucit. Pomáhal lidem, aby mohli žít. Těšilo ho to. A právě on zachránil Edwarda. No, zachránil - jak se to vezme. Edward byl sice zachráněn před jistou smrtí na chřipku, ale už nikdy nebude žít jako člověk. Už nikdy nikdo neuslyší tlukot jeho srdce. Už nikdy nebude moci zemřít jako člověk. Jeho tělo se proměnilo v kus ledu, v kus kamene.“

„Tatí! Ty nejsi kus ledu! Ani kus kamene!“ švitořila malá Nessie do ucha svého milovaného otce.

„Děkuju srdíčko.“ Edward se usmál a políbil dcerku.

„I když ho Carlisle zachránil od jisté smrti, on mu nebyl vděčný, že zachránil jeho život. Proklínal ho za to, co mu udělal – že ho proměnil v upíra. V příšeru, jejíž cílem je zabíjet. I když se mu snažil Carlisle pomoci se vším, co Edwardovi činilo problémy, on to tehdy neocenil. Nelovil zvířata. Lovil lidi. Byl zrůda, která si zaslouží smrt. Proto se chtěl vydat do Itálie.“

„Do Itálie?“ tázala se zvědavě roztomilá holčička.

„Ano. Do malého městečka jménem Volterra.“

„Co tam dělal?“

„Poslouchej. Ve Volteřře žila něco jako královská rodina upírů. Volturriovi. Rodinu tvořili Aro, Marcus a Caius. Tři představení upíři, kterých se bál celý upíří svět. Protože někteří upíři si nemysleli, že musí uchovávat tajemství…“

„Jaké tajemství, tati?“

„No přece tajemství, že existují upíři,“ usmál se Edward na svou dcerku.

„Od toho zde byli Volturriovi. Chránili tajemství. Všichni, kteří vyzradili tajemství člověku, všichni, kteří se dopustili něčeho nedovoleného, byli královskou rodinou zabiti. Bez milosti. A on chtěl zemřít. Avšak osud tomu chtěl jinak. Jakmile dorazil do Itálie, vstoupil do hradní věže Volterrského hradu a předstoupil před královskou rodinu, jako by změnil názor. Nezměnil názor na to, co je, ale jako by ho zde něco drželo. Nevěděl, co to bylo, ale najednou nechtěl zemřít okamžitě.

Někteří upíři při své proměně získají zvláštní schopnosti. Něco navíc. Co nikdo jiný neumí. Edward uměl číst myšlenky kterékoli osobě na světě. Až na…“

„Až na mojí maminku,“ usmála se Renesmée, čímž si vysloužila káravý pohled od svého otce.

„Ano. Ale k tomu až později.“

„Co se stalo potom?“

„Pomalu Nessie. Času dost.“

„Tito upíři, tato královská rodina, byli velmi kultivovaní – respektovali umění, hudbu, ne však lidský život. Zabíjeli lidi, které nalákali lovci do hradu. Edward byl mezi nimi. Několik desítek let žil s touto rodinou. Avšak chyběly mu některé z lidských vlastností.“

„Co mu chybělo?“

„Láska.“

„Ovšem jednou, když lovci přivedli lidi, kteří byli nalákáni na prohlídku Volterrského hradu, kteří si šli pro smrt, spatřil Edward něco, na co nikdy v životě nezapomene.“

„Co uviděl tati?“ zamžourala Nessie.

„Dopovím ti to zase zítra, už jsi ospalá. Stejně mě už neposloucháš.“

„Poslouchám.“

Sotva to Nessie dořekla, klesla jí víčka a propadla se do hluboké říše snů.

„Dobrou Nessie.“ Políbil svou dcerku na čelo, přikryl ji dekou a odebral se vedle do pokoje za svou manželkou, která tam na něho čekala.

Autor: xMisulkax (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život není jako pohádka Renesmé 1. část: